Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vzpomínky na Dubrovník

Ať žije duch Dubrovnické republiky!

Návštěvníky chorvatského Dubrovníku na pobřeží Jadranu uhrane velkolepost kamenných zdí obklopujících jeho historické jádro, krása červených střech obklopených blankytem moře a nádherný výhled na celé město z nedalekého vrcholku Srđ. Nemusíte toho ani moc vědět o středověké historii města ani jeho nedávných válečných útrapách, Dubrovník je zkrátka ze všech možných úhlů klenot.

Já město navštívil nedávno na začátku dubna a důvod, proč na tuhle návštěvu budu vždycky vzpomínat, tkví v nepatrném, ale nesmírně pozoruhodném zlomku ekonomické historie. Procházel jsem se po městských hradbách a uličkami starého města a neustále jsem si přitom uvědomoval, že jsem v srdci Ragusy. To je původní jméno Dubrovníku, města a také republiky: Repubblica di Ragusa nebo Republika Dubrovník tu existovala po 450 let. Na vrcholu svého rozmachu v 15. a 16. století byla jedním z nejsvobodnějších a nejblahobytnějších míst na světě.

Ani za všecko zlato světa

Dubrovnická republika se roku 1358 vymanila z nadvlády Benátek. O samostatnost pak přišla až v roce 1808, kdy ji obsadil Napoleon Bonaparte. Ve čtyřech a půl stoletích mezi těmito daty platil Dubrovník malou roční částku nebo tribut okolním mocnostem, například Maďarům nebo osmanským Turkům, které jinak nechaly ve městě volnou ruku samosprávě formou aristokratické, námořní republiky. Oficiálním mottem Dubrovníku bylo Non bene pro toto libertas venditur auro (Svobodu nelze prodat za všechno zlato na světě). Jeho vlajka hrdě hlásila Libertas – tedy svoboda.

Republika byla miniaturní i na poměry tehdejších států. Za městskými hradbami a v jejich okolí žilo méně než deset tisíc lidí, na dalmatském pobřeží a přilehlých ostrovech, které pod republiku spadaly, sotva sto tisíc. Dubrovnická obchodní flotila čítající stovky lodí ale velikostí převyšovala tu z Benátek, městského státu desetkrát lidnatějšího než Dubrovník.

Dubrovničtí politici a diplomati jsou kvůli svým bezkonkurenčním diplomatickým schopnostem dodnes předmětem zájmu historiků. Vyjednali obchodní dohody, které republice přinesly staletí míru a prosperity. Dubrovník nikdy v historii nevyužil své bohatství a sílu v zájmu územní expanze.

Dubrovničtí obchodníci křižovali Středozemní moře a působili i ve vzdálených přístavech – na západě ve Španělsku, na jihu v Egyptě a na východě v Levantě. Republika otevřela konzuláty v desítkách zemí napříč Evropou, severní Afrikou i Blízkým východem.

Tajemství povážlivého úspěchu Dubrovnické republiky tkví bezpochyby v její svobodě. Správa země, byť aristokratická, byla štíhlá, omezená ve své působnosti a téměř bez korupce. Omezení funkčního období zajišťovalo, že nejvyšší představitel republiky, rektor, byl ve funkci jediný měsíc, než musel předat svůj úřad nástupci. Sotva se rektor nastěhoval do vládního paláce, musel se sbalit a uvolnit místo dalšímu. O úřad pak nemohl znovu usilovat nejméně dva roky. Dubrovník, který takto omezil státní moc a jednoznačně se zaměřil na budování společnosti skrz podnikání a námořní obchod, se stal Hongkongem Středomoří.

Z čerstvého Finmagu

Finmag předplatné

Rozhovor čísla: sládek Adam Matuška a výčepní Lukáš Svoboda. O pivních výpravách po světě i o novém podniku Dva kohouti.

Bio Kamila Fily: o sexappealu filmových fembotek, androidek a gynoidek.

Popekonomie Petra Houdka: jak se sicilská cosa nostra zrodila z kurdějí.

Jiří Hovorka o pádu českého textilního průmyslu. Vojtěch Boháč přímo z místa: o zvláštních vztazích na rusko-čínské hranici. Táňa Zabloudilová o zhoubné touze po dokonalém pořádku.


Rovné šance. Už v době, kdy to nebylo in

Vzácností bylo v tehdejším světě i postavení dubrovnických žen. Ty se těšily nemalé ekonomické svobodě. V době, kdy se od žen široce očekávala podřízenost mužům a ustavičná práce doma či na poli, vydělávaly podnikatelky v republice Dubrovník celá jmění. Jak si všímá Susan Mosherová Stuardová v knize A State of Deference: Ragusa/Dubrovnik in the Medieval Centuries (Stát úcty: Ragusa/Dubrovník ve staletích středověku):

Dubrovnické ženy směly nosit šperky a vystavovat je na odiv; a směly s nimi zcela z vlastní vůle obchodovat, protože jejich vlastnictví nebylo ničím zatížené. Takhle viditelné šperky představovaly impulz pro trh a vedly k nástupu lukrativního exportního průmyslu: stříbro a zlato z dolů v balkánském vnitrozemí se v Dubrovníku zpracovávalo do celé řady vývozního zboží. 

Podle dostupných historických informací byla „snadnost podnikání“ v Dubrovníku patnáctého, šestnáctého a sedmnáctého století až neuvěřitelná. Kdokoliv nehledě na pohlaví nebo barvu kůže mohl vyplnit potřebné formuláře a získat všechna povolení k tomu, aby mohl v řádu dní začít podnikat. Dnes existují země, v nichž byste měli štěstí, pokud byste podobným procesem prošli za rok nebo dva. (Viz Institutions Always Mattered: Explaining Prosperity in Medieval Ragusa (Na institucích vždy záleželo, Prosperita ve středověkém Dubrovníku) od Oleha Havrylyšyna a Nory Srzentićové

Republika Dubrovník byla místem, které dokázalo ocenit životní důležitost soukromého podnikání a dalo mu svým nevměšováním svobodu rozvíjet se, inovovat a prosperovat. Dubrovník měl sklon k podnikavosti. Byrokratů bylo jen pár a zabývali se hlavně vedením záznamů.

V dubrovnickém státním archivu dnes najdeme dokument z roku 1389, který obsahuje nejstarší známé informace o zavedení a instalaci veřejných hodin v jižní Evropě. Jde o smlouvu mezi úřadem rektora a soukromým italským hodinářem, která řemeslníka zavazuje sestavit a uvést do provozu hodiny ve věži Rektorského paláce. Když tedy bylo třeba, aby lidé znali přesný čas, Dubrovničané ho privatizovali.

Ve středověku bylo na celém světě běžné otroctví, jako ostatně i dřív v dobách před naším letopočtem. Dubrovnická republika ho zrušila v roce 1416.

Napřed v právu

Nenápadná republika byla také průkopníkem v insolvenčním právu. V době, kdy byla v Evropě běžná vězení pro dlužníky, zavedlo dubrovnické právo postupy, jak splácet dluhy bez odnětí svobody. V roce 1568 pak vešel v Dubrovníku v platnost jeden z nejranějších zákonů motivujících vlastníky lodí na Středozemním moři k jejich soukromému pojištění.

Každý ekonom hodný svého jména ví, že nutnou podmínkou dlouhodobého hospodářského rozvoje je ochrana vlastnického práva. I v této oblasti byl Dubrovník napřed. Daně byly nízké a majetek v bezpečí před svévolnými konfiskacemi ze strany šlechty, ve zbytku Evropy tak běžnými. Dubrovník byl známý obezřetným nakládáním se státními prostředky: několik staletí se neočekávalo nic jiného než vyrovnané rozpočty a minimální dluh.

Ve svém výzkumu dubrovnické ekonomiky přinášejí Havrylyšyn a Srzentićová četné důkazy tamního „vstřícného obchodního a právního klimatu“. Republika Dubrovník byla jedním z prvních států, který formalizoval procesy obchodních registrací a vypořádávání smluvních vztahů. V zavádění funkčního obchodního práva a v přístupu „rovné podmínky, žádné výhody“, který je známkou skutečného kapitalismu, byla možná nejlepší v Evropě. Soudnictví bylo rychlé a efektivní.

A Bůh vás taky neošidí

Dalším z důležitých, možná přímo nepostradatelných základů prosperující ekonomiky je stabilní měna. Od dob římské říše až po napoleonské války evropští panovníci i parlamenty mnoha způsoby znehodnocovali měnu – snižovali podíl vzácného kovu, obrušovali mince a ze získaného materiálu odlévali mince nižší hodnoty, vydávali bezcenné bankovky. Například německé státy během třicetileté války v 17. století zničily své měny hyperinflací. Dubrovničané oproti tomu na svou měnu dbali a od raného 14. století se drželi stříbrného standardu.

Dubrovnická mincovna odlévala kvalitní stříbrné mince přes 500 let. Do kamenného oblouku uvnitř paláce Sponza, kde kdysi stály městské váhy, je ve velkých písmenech vytesán nápis čitelný dodnes: Fallere nostra vetant, et falli pondera meque pondero dum merces, ponderat ipse Deus. Znamená: Pokud naše váhy podvádějí, podvedli jsme sami sebe; jako my se máme k vážení zboží, tak Bůh bude vážit nás.

Stříbrná mince, známá v Dubrovníku devadesátých let 18. století jako „libertin“, měla na svém rubu vyražena slova Duce Deo fide et ivst (vedeni Bohem, vírou a právem“). Já sám vlastním jednu dubrovnickou minci z roku 1794, na té je vyraženo Libertas – svoboda. 

Všechno to – i pokud vezmeme v potaz nedostatky aristokratického zřízení, které omezovalo zapojení obyčejných občanů do politiky – vedlo k něčemu, co je pro volnotržního ekonoma jako já zároveň pozoruhodné a předvídatelné: k míře prosperity, kterou mohl Dubrovníku zbytek Evropy jen závidět.

Dvojdukát ražený v Raguse-Dubrovníku v letech 1792–1795. Vedeni Bohem, vírou a právem. Svoboda.

… duch však kráčí dál

Co se tedy s republikou Dubrovník stalo? To je smutná část příběhu. 6. dubna 1667 kolem osmé hodiny ráno zdevastovalo město a jeho okolí mohutné zemětřesení. Celé tři čtvrtiny budov byly srovnány se zemí. Dubrovník se znovu postavil na nohy, ale už nikdy nezískal zpátky svou bývalou slávu. V roce 1808 pak město obsadil a získal Napoleon, který starou republiku zrušil. Snahy o její obnovení na Vídeňském kongresu roku 1815 selhaly.

Než jsem Dubrovník navštívil, přednášel jsem stovkám studentů v srbském Bělehradu v rámci konference LibertyCon, kterou pořádala organizace European Students for Liberty. Mé téma bylo Volnotržní příběhy úspěchu.

Prvních deset minut jsem vysvětloval, že zatímco v socialismu koza nikdy nezůstane celá, ale ani vlk se nenažere, svoboda a svobodný trh nakrmí kozu i vlka. Ukázal jsem to na příkladech Německa, Hongkongu nebo Nového Zélandu.

Svou řeč jsem uzavřel příkladem Dubrovníku. Od Bělehradu je dnes město jen pár hodin cesty autem, ale to, co Dubrovničané dokázali, by si navždy měli pamatovat všichni lidé na celém světě. Svoboda funguje – a to je ponaučení, ke kterému dojdeme bez ohledu na to, jakou dobu nebo jaký kout světa zkoumáme.

Ať žije duch Dubrovnické republiky!

Z originálu, který vyšel na FEE.org, pro Finmag přeložil Michal Zlatkovský

Lawrence W. Reed

Lawrence W. Reed

Lawrence W. Reed je prezident nadace Foundation for Economic Education a autor knih Real Heroes: Incredible True Stories of Courage, Character, and Conviction (Skuteční hrdinové: Neuvěřitelné pravdivé příběhy o odvaze, charakteru... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 25 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Capouch | 7. 5. 2019 09:02

Krásný článek. Zajímavé, že prosperita byla možná i na poctivém kovovém standardu.

jen dvě drobné poznámky:
1) ve vrcholném a pozdním středověku rozhodně otroctví běžné nebylo, alespoň v křesťanské Evropě. Islámský svět je jiný příběh.
2) "nedostatky aristokratického zřízení, které omezovalo zapojení obyčejných občanů do politiky"
To není nedostatek, ale přednost.

+18
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Boris Otokar Hodlak | 7. 5. 2019 15:03

Tihle pralibertariáni nemají na prefikanost libertariánů moderních. Současníci sice taky mají vlastní stát (Jedličkárnu), ale ani je nenapadne tam žít za svoje. Raději tam "jako" jsou občané, "jako" tam platí daně, převážnou většinu ćasu se ovšem raději zdržují ve státech, kde platí daně jiní. A občas nám, plebsům, za ty naše daně poradí, jak jsou daně nemorální a jak by nám bylo lépe bez nich.

-7
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK