Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Hluboká ruská stopa ve Venezuele

Co dělají ve Venezuele ruští vojenští experti? Rusko se bojí, aby nepřišlo o všechno, co do jihoamerické země investovalo. A nejde „jenom“ o peníze, ale i o vliv v celé Latinské Americe.

Nejdramatičtější latinskoamerický konflikt eskaluje. A hraje se na podstatně větší šachovnici, než představuje samotná Venezuela. Trumpovy Spojené státy tlačí na odstranění Nicoláse Madura a vedou koalici států, které místo něj uznaly prezidentem předsedu Národního shromáždění Juana Guaida. Naproti tomu Ruská federace se spolu Turecka plnými silami snaží zajistit Madurovo přežití.

A nejen slovy na půdě mezinárodní diplomacie. Snad největší znepokojení, jak mezi sousedy Venezuely, tak právě v USA způsobil přílet dvou ruských letadel, které koncem března do země přivezly stovku údajných vojenských expertů. Nejvyšší američtí představitelé od té doby Rusko opakovaně vyzývají, aby se vyhnulo „zjevným provokacím“, jak přítomnost ruských vojáků naposledy 12. dubna nazval ministr zahraničí Mike Pompeo, a sám prezident Donald Trump už dříve prohlásil, že „Rusko musí vypadnout z Venezuely“.

Venezuela

Stát na břehu Atlantiku na severu jihoamerického kontinentu má 31,5 milionu obyvatel. Oficiální číslo je ale jen přibližné – od roku 2015 utekla podle odhadů až desetina Venezuelanů před vleklou hospodářskou a institucionální krizí. Nominální HDP na hlavu je v přepočtu 62 tisíc korun ročně.

Takové výzvy představitelé Ruska nejenže odmítli a slovy mluvčí ministerstva zahraničí označili za „mimořádně arogantní“, ale Madurovi dál nabízejí podporu na různých frontách – od otevření ruského výcvikového centra pro venezuelské piloty přes dodávky humanitární pomoci až po podepsání série dohod o další spolupráci v ropném průmyslu nebo v zemědělství. A co je z praktického hlediska vůbec nejdůležitější, Rusové Madurovu režimu pomáhají obejít americké sankce vůči státní ropné firmě PDVSA, které americkým společnostem mimo jiné zakázaly dodávat látky potřebné pro ředění těžké venezuelské ropy.

Dlouhá historie blízkých vztahů

Jakkoli by se z vyhrocených slovních přestřelek mohlo zdát, že Rusko své aktivity ve Venezuele stupňuje teprve v poslední době, ve skutečnosti má spolupráce obou zemí mnohem hlubší kořeny. Jejich pragmatické spojenectví je možné datovat už od konce devadesátých let, kdy se v obou zemích dostali k moci „silní muži“: Vladimír Putin a Hugo Chávez.

Navázání blízkých vztahů tehdy pro obě strany dávalo smysl. Chávez toužil po oslabení vlivu Spojených států v regionu a Rusko se jako geopolitický konkurent USA pro tento cíl přímo nabízelo – samozřejmě spolu s levicovými latinskoamerickými vládami, Čínou nebo třeba s Íránem. Vladimír Putin pro změnu začal pracovat na obnovení ruského snu o globálním vlivu a tehdy ještě mimořádně bohatá Venezuela představovala v Latinské Americe lepší základnu než tradiční spojenci na Kubě. Ostatně castrovský ostrov se mezitím stal životně závislým na dodávkách venezuelské ropy.

Chávezova Venezuela se proměnila v obrovské odbytiště ruské vojenské techniky, v jednu dobu dokonce druhé největší na světě. Za miliardy dolarů v průběhu let nakoupila například moderní letouny Su-30MK2 nebo protiletecké systémy S-300, o jejichž údržbu se měli podle oficiálního vysvětlení starat právě ti vojenští experti, kteří do země dorazili minulý měsíc. Venezuelská armáda během několika let prošla kompletním přezbrojením ruskou – a také čínskou – technikou.

Solventnost venezuelského režimu se sice postupně zhoršovala a nákup ruských zbraní vyžadoval další a další půjčky, Chávez ale stále mohl Rusku nabídnout podstatný vliv v oblasti jednu dobu ovládané prakticky výhradně levicovými vládami. Tato Venezuelou vedená aliance pak pravidelně pranýřovala Spojené státy a Rusku poskytovala hlasitou podporu na půdě mezinárodních organizací, třeba když po rusko-gruzínské válce vyhlásily Abcházie a Jižní Osetie nezávislost.

Černá díra

Po Chávezově smrti v roce 2013 Venezuela postupně ztratila regionální vliv. hospodářsky upadala a v Latinské Americe se dostávala k moci jedna pravicová vláda za druhou. Stále méně demokratické praktiky v kombinaci s humanitární a uprchlickou krizí pak Chávezova nástupce Nicoláse Madura odstrčily na samý okraj mezinárodní politiky, kde ho většina světa přinejlepším ignoruje a v mnoha případech i sankcionuje.

Rusko ale do svého spojence investovalo už příliš mnoho peněz i prestiže na to, aby se ho bylo ochotné vzdát. Venezuela nashromáždila dluhy vůči ruskému státu za víc než tři miliardy dolarů, nejméně další 2,3 miliardy dolarů pak dluží ruské státní ropné společnosti Rosněfť, která se zároveň účastní řady těžebních projektů s PVDSA a výměnou za půjčku získala 49,9 procentní podíl v její americké dceřiné společnosti Citgo.

Zatímco ostatní ruské společnosti včetně Lukoilu svoje aktivity ve Venezuele od vypuknutí hospodářské krize postupně utlumily nebo úplně ukončily, Rosněfť dál expandoval, ačkoli agenturou interní materiály firmy, které získala agentura Reuters, ukazují narůstající zděšení nad technologickou zastaralostí venezuelské strany, záhadným mizením finančních prostředků i všeobecnou neschopností plnit závazky.

Z čerstvého Finmagu

Finmag předplatné

Rozhovor čísla: sládek Adam Matuška a výčepní Lukáš Svoboda. O pivních výpravách po světě i o novém podniku Dva kohouti.

Bio Kamila Fily: o sexappealu filmových fembotek, androidek a gynoidek.

Popekonomie Petra Houdka: jak se sicilská cosa nostra zrodila z kurdějí.

Jiří Hovorka o pádu českého textilního průmyslu. Vojtěch Boháč přímo z místa: o zvláštních vztazích na rusko-čínské hranici. Táňa Zabloudilová o zhoubné touze po dokonalém pořádku.


Venezuela se pro Rusko stala jakousi černou dírou na peníze a i dlouhodobá perspektiva na jejich návrat je přinejlepším nejistá – kromě Madurova politického přežití by vyžadoval výrazný růst cen ropy a stabilizaci režimu spojenou s masivní modernizací, kterou by stejně zaplatili hlavně Rusové. Ovšem ruská strana se oprávněně obává, že v případě vítězství opozice by mohla přijít o všechno, protože Venezuela nebude mít tak jako tak na splácení pohledávek peníze; Ruskov by navíc jako dlouholetý patron chávistického režimu bylo u nových vládců na ošklivci a přednost dostanou Spojené státy.

Analytici v této souvislosti vzpomínají naprostou ztrátu ruských investic po pádu Saddáma Husajna v Iráku či Muamara Kaddáfího v Libyi. Právě pevné ideologické vazby Rusko znevýhodňují kupříkladu oproti Číně, jejíž představitelé se při vlastní expanzi do Latinské Ameriky nikdy nezabývali politickou orientací svých partnerů a pravicové vlády jsou jí proto stejně nakloněné jako předtím ty levicové.

Syrský scénář?

Partnerství mezi Ruskem a Venezuelou ale nikdy nebylo o finanční návratnosti a jisté čistě neekonomické motivace pro jeho pokračování trvají i ve chvíli, kdy je jedna strana na kolenou a v diplomatickém obležení. Po nástupu pravicových vlád je Venezuela jednou z posledních zemí v Latinské Americe, kde ještě Rusko může ovlivňovat vnitropolitické dění a zaměstnávat Spojené státy.

Její ztráta by se fakticky rovnala ruskému vymazání z regionu, naopak udržení Madura by vzhledem k Trumpovu bezprecedentnímu angažmá na straně opozice zasadilo podstatnou ránu americké prestiži. Vladimír Putin by tak světu dokázal, že se Američanům a Evropanům bez jeho posvěcení nepodaří svrhnout jemu spřátelený režim a nic na tom nezmění ani masivní odpor místního obyvatelstva vůči němu.

V kontextu dosud takřka bezvýhradné podpory Putina Madurovi se čas od času hovoří o syrském scénáři, kdy se Rusům na poslední chvíli podařilo zachránit jiného autoritáře Bašára Asada. Mezi situací v obou zemích samozřejmě panují obrovské rozdíly – Venezuela v žádném případě není na pokraji občanské války a nepřipadá v úvahu, že by Rusové v takové míře vojensky zasáhli v Jižní Americe. Logistická náročnost srovnatelné operace v daleké Venezuele by byla mimořádná a riziko střetu se Spojenými státy, které už teď opakovaně hrozí možností vlastní intervence, ještě větší.

Diplomatická, finanční i vojenská pomoc Madurovi ve formě dodávek pšenice a humanitární pomoci, pomoci s údržbou techniky a snad i zprostředkování žoldnéřů ale bude v nejbližší době beze všech pochybností pokračovat. A Putinovo Rusko se bude pokoušet zajistit si v zemi tak silnou pozici, aby s ním bylo v případě jakékoli změny režimu nutno vážně počítat a zajistit si jeho souhlas.

Úvodní snímek: 12. prosince minulého roku přistály v Caracasu dva nadzvukové strategické bombardéry Tu-160. Stroje a jejich posádky se měly účastnit rusko-venezuelského cvičení. Venezuelský ministr obrany mluvil o připravenosti bránit každý centimetr venezuelské půdy, ministr zahraničí Spojených států imperialistických se pohoršoval, delegace si vyměnily upomínkové předměty. Zdroj: Ministerstvo obrany Ruské federeace

František Kalenda

František Kalenda

Spisovatel a publicista zaměřující se na Latinskou Ameriku. Působí jako doktorand v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde také na bakalářském oboru v angličtině přednáší mimo jiné o latinskoamerické... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Boris Otokar Hodlak | 16. 4. 2019 12:10

Putin je stejně největším přítelem venezuelského lidu. Dobrovolně se nabídl, že než se to přežene, všechny ty pravicové provokace a Trumpovo harašení zbraněmi, pro jistotu Venezuelanům pohlídá jejich zlato v Moskvě.
Dočasně, jak jinak :D

+29
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK