Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Povede Green New Deal k vykořisťování rozvojových zemí?

Projekt Green New Deal proměnil způsob, jakým americká progresivní levice přemýšlí o klimatických změnách. Už nejde jen o to, jak zvládnout katastrofu, ale o to, jak existenciální hrozby využít k vytvoření spravedlivější společnosti.

Jenže pokud se tato myšlenka změní z hypotetických plánů ve skutečnou politiku, můžou některá z jejích řešení nerovnost ve světě naopak zvýšit. Jako odborník na kolonialismus mám obavy, že by Green New Deal mohl prohloubit to, co badatelé jako socioložka Doreen Martinezová označují za „klimatický kolonialismus“ – tedy ovládání slabších zemí a národů prostřednictvím pravidel navržených ke zpomalení globálního oteplování.

Jak je to s kolonialismem

U těch nejjasnějších příkladů kolonialismu vidíme jasná a nezaměnitelná potvrzení cizí nadvlády: vlající vlajky a formální, institucionalizovanou vládu nad cizími zeměmi. Jen pět zemí na světě nebylo v období od 15. století tím či oním způsobem kolonizováno evropskými impérii.

Jak si Velká británie, Francie a další evropské mocnosti rozdělily do konce 19. století Afriku. davidjl123 / Somebody500, CC BY-SA

Historie kolonialismu má mnoho zřetelných milníků, včetně Tordesillaské smlouvy z roku 1494 mezi Španělskem, Portugalskem a Vatikánem, která rozdělila mimoevropský svět mezi dvě země iberského poloostrova. Na Berlínské konferenci roku 1884 si zase evropské mocnosti rozdělily Afriku.

Americký kolonialismus býval obvykle o něco méně nápadný. Samotné Spojené státy nicméně zabírají území, které patřilo lidem, žijícím v Severní Americe před příchodem evropských osadníků. V duchu své teze o „zjevném předurčení“ (manifest destiny), která tvrdila, že osadníci jsou předurčeni osídlit celý severoamerický kontinent, se USA rozšířily i mimo svoje pevninské hranice a zabraly také řadu ostrovů, včetně Havaje, Filipín, Portorika nebo Guamu.

Otevřené ovládání a vliv nad cizím územím přitom bylo vždycky spíše výjimkou než pravidlem, i v případě původních koloniálních mocností. Ve většině Afriky a Asie dávala globální impéria jako to britské přednost „nepřímé vládě“ s místními náčelníky, místodržiteli, králi a jinými mocenskými strukturami, které umožnily delegovat vládu na místní elity.

Neokolonialismus a klimatický kolonialismus

V roce 1946 měla Organizace spojených národů jen 35 členských států. Do roku 1970, kdy už se většina bývalých kolonií stala nezávislými státy, toto číslo narostlo na 127. Uprostřed této vlny osamostatňování ale bohaté země stále prosazovaly svůj vliv prostřednictvím systému, který první ghanský premiér Kwame Nkrumah, nazval jako první „neokolonialismem“.

Namísto přímého ovládání jiných zemí je neokoloniální nadvláda vykonávána prostřednictvím politického a ekonomického vlivu a nátlaku.

Politika Green New Deal může pomoci lidem v USA i mimo ně a má šanci zvýšit moc chudých národů nad svým vlastním osudem. Anebo může položit základy klimatického kolonialismu, což je termín, který může pro různé lidi znamenat různé věci.

Pro mě je klimatický kolonialismus prohloubení nebo rozšíření cizí nadvlády prostřednictvím klimatických pobídek, které využívají zdroje chudých národů nebo jinak narušují jejich suverenitu. Jiní se zaměřují spíše na to, jak bývalé kolonie platí cenu za krizi, která byla disproporčně způsobena emisemi industrializovanějších zemí – jejich současných či minulých kolonistů.

Z čerstvého Finmagu

Finmag předplatné

Rozhovor čísla: sládek Adam Matuška a výčepní Lukáš Svoboda. O pivních výpravách po světě i o novém podniku Dva kohouti.

Bio Kamila Fily: o sexappealu filmových fembotek, androidek a gynoidek.

Popekonomie Petra Houdka: jak se sicilská cosa nostra zrodila z kurdějí.

Jiří Hovorka o pádu českého textilního průmyslu. Vojtěch Boháč přímo z místa: o zvláštních vztazích na rusko-čínské hranici. Táňa Zabloudilová o zhoubné touze po dokonalém pořádku.


Zabírání území a export solární energie

Pokud se New Green Deal stane jen další kapitolou v dlouhé historii americké průmyslové politiky, která vedla k utlačování lidí, nemůže naplnit žádnou z definic klimatické spravedlnosti.

Když v 19. století vznikaly transkontinentální železnice, rozdávaly Spojené státy železničním společnostem půdu zabranou domorodým obyvatelům sérií vynucených smluv a válek. Podobně i boj s globálním oteplováním může vyžadovat rozlehlé plochy země pro pěstování potravin a realizaci nové politiky související s klimatickou změnou. Globální honba za půdou už probíhá po celé planetě.

Vezměme si například uhlíkové kompenzace: tato forma investice do omezení emisí skleníkových plynů umožňuje kupci „kompenzovat“ efekt svých aktivit, které produkují emise.

Většina dostupné půdy ale je v chudých zemích a žijí na ní lidé, kteří v těch zemích patří k těm politicky nejslabším. Ti se tak můžou ocitnout v situaci, že budou o půdu, která jim poskytuje jejich základní potřeby, soupeřit s mocnými soukromými zájmy z těch nejmocnějších zemí světa.

Průzkum z roku 2014 například ukázal, že snahy norských firem nakoupit a zachovat lesy ve východní Africe, aby je mohly použít jako uhlíkové kompenzace, znamenaly pro tisíce Uganďanů, Mosambičanů a Tanzánců vyhánění z půdy či nedostatek jídla. A mohlo by se stát, že Green New Deal podpoří přesně tento typ politického obchodu.

Klimatický kolonialismus můžou přiživit i snahy zajistit větší energetickou stabilitu. Africký kontinent je paradoxně domovem jak největší solární elektrárny na světě – marockého komplexu Noor Quarzazate – tak i lidí s nejhorším přístupem k elektrické energii.

Přístup k elektřině v rozvojových zemích

Většina lidí v rozvojových zemí měla v roce 2017 přístup k elektřině. Ale ne v Africe, kde elektřinu stále nemá zhruba 600 milionů lidí.

 

2000

2005

2010

2017

Střední a Jižní Amerika

67 %

74 %

79 %

91 %

Severní Afrika

90 %

96 %

99 %

100 %

Subsaharská Afrika

23 %

28 %

32 %

43 %

Data z rozvojové Asie zahrnují Čínu, Indii a Indonésii. Tabulka: The Conversation, CC-BY-ND Zdroj dat: International Energy AgencyChci ta data

Solární energie by mohla přinést přístup k elektřině pro mnohem víc Afričanů. Zároveň tu ale je řada projektů obnovitelné energie v Severní Africe, které by měly dodávat elektřinu do evropské přenosové soustavy a podpořit tak energetickou stabilitu Evropy z klimaticky neutrálních zdrojů – zatímco miliony obyvatel subsaharské Afriky stále nemají elektřinu žádnou.

Daniel A.M. Egbe, koordinátor African Network for Solar Energy, nazývá toto zapojení obřích solárních farem do zahraničních přenosových soustav „novou formou vykořisťování zdrojů“.

Hlavní cíl politiky Green New Deal, kterým je uspokojit značné a potenciálně dál rostoucí energetické nároky Ameriky z obnovitelných nebo bezemisních zdrojů, by mohl vytvořit poptávku po tom, aby se Amerika vydala touto cestou – a využila Mexiko. Kalifornie už dnes dováží energii z mexického státu Baja California a pracuje se na plánech rozšířit napojení přenosových soustav napříč Střední Amerikou, pokud se to ukáže být proveditelným.

Právě v tomto propojení USA se zeměmi Střední Ameriky vidím riziko toho, že Spojené státy budou vysávat energii svých jižních sousedů, na jejich úkor.

Spravedlnost bez hranic

Abych se vyjádřil jasně, nemyslím si, že by Green New Deal musel nevyhnutelně vést ke klimatickému kolonialismu a důraz, který se v něm klade na klimatickou spravedlnost, považuji za dobrý začátek. Technologie a politika jsou nástroje a to, jak fungují, je závislé na tom, jak jsou navrženy a jak se využívají.

USA by například mohly dělat víc pro podporu technologií na výrobu energie z obnovitelných zdrojů, protože když bude inovovat Amerika, může to podpořit jejich rozšíření i jinde ve světě.

Spojené státy by také mohly následovat příkladu Národní akademie věd a zafinancovat „rozsáhlou výzkumnou iniciativu“ v oblasti negativních emisí, které Mezivládní panel pro změny klimatu považuje za nezbytné pro to, aby bylo možné zabránit nejhorším scénářům klimatických změn.

Green New Deal, respektive jeho současný návrh, je stejně kompatibilní s touto cestou jako s klimatickým kolonialismem. Věřím ale, že dosažení verze klimatické spravedlnosti, která nekončí na amerických hranicích, bude vyžadovat správnou vizi, hodnoty a strategie.

Pro Finmag z originálu, který vyšel na the Conversation v licenci Creative Commons, přeložil Vojta Dobeš 

Olúfẹ́mi O. Táíwò

Vystudoval University of California v Los Angeles a učí na Georgetown University. Jeho obor je sociální a politická filozofie a teorie etiky. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 28. 3. 2019 08:41

Představte si, že by si nějaký americký podnikatel pronajal od alžírské vlády kus Sahary pro solární panely a vyrobenou elektřinu prodával tomu, kdo zaplatí nejvíc. Jaké to nemorální vykořisťování, kolonialismus, zlo!

(komentář je myšlen ironicky)

+9
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK