Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pane Pinkere, pane Gatesi, chudých neubývá, jen to nechcete vidět II

V první části svého dopisu advokátům globalizace antropolog Jason Hickel ukazoval, proč není právě rozumné zkoušet dovozovat míru chudoby z historických, neúplných dat. Dnes se dostává k současnosti – a poukáže na to, jak nesmyslně se chudoba měří dnes.

Říkáte, že „zásadní pokles světové extrémní chudoby“ je prostý fakt, který ukazují data. I v tomto případě jsou ale data složitější, než jste byl kdy ochoten připustit. (Základní rozbor jsme provedli s Charlesem Kennym zde).

Příběh, který se s Gatesem snažíte prodat, je založený na hranici chudoby ve výši 1,90 dolaru na den. Jak jistě víte, tato hranice není neutrálním jevem, číslem, které seslali bohové nebo které je dáno přirozeností. Vymysleli si ho lidé, používá se k dosažení specifických cílů a je silně rozporováno v akademických kruzích i mimo ně. Většina akademiků považuje 1,90 dolaru za nesmyslně nízkou částku – z důvodů, které jsem ve svých textech mnohokrát zmiňoval (viz zde nebo zde). Viz také zdrcující kritiku metodologie dolaru devadesát od Reddyho a Lahotiho zde.

Je dobré poznamenat několik věcí. Použijeme-li hranici 1,90 dolaru, uvidíme, že v chudobě žije pouze 700 milionů lidí. Všimněte si ale, že podle Organizace pro výživu a zemědělství pod OSN nemá 815 milionů lidí dostatečný kalorický příjem na to vyvíjet i „minimální“ lidskou činnost. 1,5 miliardy lidí žije v potravinové nejistotě a nemá dostatečný příjem na vyvíjení „běžné“ lidské činnosti. A 2,1 miliardy lidi trpí podvýživou. Jak může být na světě méně chudých než hladových a podvyživených? Pokud dolar devadesát nestačí na základní stravování a vyvíjení normální aktivity, pak je to příliš málo – tečka. Přestaňte s Billem Gatesem tuto hranici používat. Dostat se nad ní neznamená dostat se z chudoby, „extrémní“ či jakékoliv jiné.

Nezapomeňte: Dolar devadesát je rovný tomu, co si za tyto peníze šlo koupit v USA v roce 2011. Ekonom David Woodward spočítal, že žít na takové úrovni (platné pro dřívější datum) je stejné, jako kdyby se 35 lidí snažilo ve Velké Británii přežít „na jediné minimální mzdě, bez jakýchkoliv dávek, darů, půjček, vybírání odpadků, žebrání nebo úspor“. To předčí jakoukoliv definici slova „extrémní“. Je to naprosto absurdní. Je to urážka lidstva.

Z čerstvého Finmagu

Finmag předplatné

27 stran o vědě.

Kde je budoucnost vědy? V upirátěných článcích? Kam kráčejí robozvířata Boston Dynamics? Génius ze střední: Petr Štěpánek si vyrobil robotickou ruku, elektroencefalogram… Teď podniká s elektrolongboardy. A další.


Sinolog Martin Hála o Si Ťin-pchingovi: Čína je v jeho očích už na takové ekonomické úrovni a má k dispozici takové technologické prostředky, že může prosadit komunistické ideály, které nešlo naplnit za Mao Ce-tunga.


Ostatně i Světová banka opakovaně uvedla, že je tato hranice příliš nízká na to, aby se používala v jiných zemích než těch úplně nejchudších a že se nemá užívat při přípravě zákonů a opatření. V reakci na Atkinsonovu zprávu o globální chudobě stanovila nové hranice pro země s nižším středním příjmem (3,20 dolaru na den) a vyšším středním příjmem (5,50 dolaru na den). Pod těmito hranicemi je celých 2,4 miliardy lidí – tedy víc než třikrát tolik, než lidem tvrdíte.

Ale ani tato čísla nejsou dost vypovídající. Podle ministerstva zemědělství USA je k pokrytí základních nutričních potřeb nutných 6,7 dolaru denně. Peter Edwards říká, že k dosažení běžné délky života potřebují lidé zhruba 7,40 dolaru na den. Think tank The New Economics Foundation došel k závěru, že je třeba kolem osmi dolarů, aby se významně snížila úmrtnost novorozenců. Lant Pritchett a Charles Kenny podotýkají, že vzhledem k tomu, že je hranice chudoby odvozena od kupní síly USA, měla by být spojena s hranicí chudoby v USA – tedy asi 15 dolarů na den.

Zdroje k tomuto tématu jsou dnes rozsáhlé a detailní – v tomto textu uvádím jen rychlý povrchní přehled – přesto se tváříte, že vůbec neexistují. To je intelektuální nezodpovědnost a nedostačující přístup k vědeckému výzkumu.

Píšete: „Úroveň, na které se stanoví umělá ‚hranice chudoby‘, není podstatná – změnila se kompletně distribuce bohatství, trend tedy zůstává stejný nezávisle na ni.“

Ne tak rychle. Příběh se s hranicí chudoby mění dost výrazně – a vy to víte. Pokud použijeme hranici 7,40 dolaru na den, uvidíme, že se podíl lidí žijících v chudobě zmenšuje – ale zdaleka ne tak dramaticky, jak by se zdálo skrz vaše růžové brýle. V roce 1981 žilo v chudobě závratných 71 procent lidí. Dnes se podíl drží okolo 58 procent (k roku 2013, ze kterého jsou nejčerstvější data). Vaše velké vyprávění o pokroku se v tomto světle najednou jeví unyle, obyčejně a ve světě tak bohatém, jako je ten náš, naprosto nemravně. Na světě, kde je nerovnost tak obrovská, že 58 procent lidí žije v chudobě, zatímco pár desítek miliardářů vlastní víc než všichni chudí dohromady, není co oslavovat.

Tolik k podílům. Nechápejte mě špatně: podíly jsou důležitým ukazatelem a měli bychom mu věnovat pozornost. Absolutní čísla jsou ale také důležitá. Co víc: jsou metrikou, na kterou se státy a jejich vlády zprvu dohodly zaměřit v Římské deklaraci z roku 1996, předchůdci Rozvojových cílů tisíciletí. V následujících letech se ukazatel změnil na podíl, což vyvolalo iluzi rychlejšího pokroku. To je ale dnes k ničemu: je-li cílem konec chudoby, záleží na absolutních číslech – v očích samotných chudých jednoznačně.

A pokud se podíváme na absolutní čísla, trend se úplně obrátí. Míra chudoby se podle dat Světové banky od roku 1981 dramaticky zhoršila, z 3,2 na 4,2 miliardy lidí. To je šestkrát víc, než chcete lidem namluvit. To v mém slovníku není pokrok, to je hanba. Je to drsná obžaloba našeho globálního ekonomického systému, který zřetelně zrazuje většinu lidstva. Vaše tvrzení o celosvětové chudobě před tímto faktem záměrně zavírá oči. Ještě jednou: to není zodpovědný odborný přístup.

To, o co vám ale jde doopravdy, jak odhaluje váš dopis, je vámi vystavěný narativ volného trhu. Vaše tvrzení, že největší pokrok v boji proti chudobě nastal díky neoliberálnímu kapitalismu. Toto prohlášení je intelektuálně nepoctivé a není podepřeno fakty. Proč?

Další čtení

Bill Gates má novou „nejoblíbenější knihu, kterou kdy četl“. Americký psycholog a thinkfluencer Steven Pinker v ní s pomocí 71 grafů a nespočtu čísel přesvědčuje, že po celém světě žijí lidé delší, zdravější, šťastnější a bohatší životy než kdykoliv v minulosti a že za zjevný pokrok vděčíme rozumu, vědě a humanismu. 

Problém s Enlightenment Now začíná ve chvíli, kdy se přestanete radovat z toho, jak to Pinker těm tmářům natřel, a začnete zkoumat, čím že jim to natřel.

Příliš růžový svět podle Pinkera

Zdaleka největší úbytek chudoby nastal v jediné oblasti: ve východní Asii. Shodou okolností, které dlouhodobě popisují Ha-Joon Chang nebo Robert Wade, nestojí za hospodářským úspěchem Číny a východoasijských tygrů neoliberální trhy, které tak velebíte, ale státem řízený průmysl, protekcionismus a regulace – tedy stejné prostředky, kterými během své vlastní industrializace dosáhly úspěchu západní země. Jistě, trh ve východní Asii se liberalizoval – ale postupně a tempem, které si státy samy určovaly.

Ne tak v dalších regionech globálního Jihu. Zmiňované regulační prostředky jim byly systematicky upírány a tam, kde existovaly, byly zlikvidovány. Mezi lety 1980 a 2000 uvaloval Mezinárodní měnový fond a Světová banka na rozvojové země kruté programy strukturálních úprav, které docílily pravého opaku regulací: jejich součástí bylo seškrtání cel, dotací, sociálních výdajů a kapitálové kontroly, zrušení pozemkových reforem a privatizace veřejného majetku – to vše přes masový odpor obyvatelstva. Během dvaceti let se počet lidí (mimo Čínu) žijících v chudobě zvýšil o 1,3 miliardy. Zvýšil se i jejich podíl (abychom použili vaši upřednostňovanou metriku) – z 62 na 68 procent. (Detailní ekonomická data a odkazy na příslušnou literaturu najdete v páté kapitole mé knihy The Divide).

Jinými slovy: nucené zavádění neoliberálního kapitalismu mezi lety 1980 a 2000 míru chudoby nezlepšilo, ale zhoršilo.

Jak ukazují data Světové banky, po roce 2000 se nejvýraznější pokrok v boji proti chudobě mimo východní Asii udál v Latinské Americe. Tedy tam, kde byly v té době u moci levicové a sociálnědemokratické vlády. Ať už si o nich myslíme, co chceme (a já k nim své výhrady mám), do vašeho neoliberálního narativu jaksi nesedí.

Je potřeba říct ještě jednu věc. Vy i Gates s oblibou používáte čísla o chudobě jako důkaz legitimity stávajícího globálního ekonomického systému. Tvrdíte, že systém funguje i pro chudé, proto by si na něj lidé měli přestat stěžovat.

Při hodnocení tohoto tvrzení nezáleží na absolutních číslech ani na podílech. Důležitá je v tomto případě míra chudoby v porovnání s naší schopností s ní skoncovat. Jak jsem podotkl dříve, naše schopnost zamezit chudobě (tj. cena skoncování s chudobou jako podíl přijmu ne-chudých) se zvyšuje mnohonásobně rychleji, než se snižuje celkový podíl chudých (abych opět použil vaši oblíbenou metriku). Podle tohoto měřítka si vedeme hůř než kdy jindy. Naše civilizace upadá. Proč? Protože naprostá většina zisku globální ekonomiky míří do kapes bohatých.

Jak jsem zmínil v Guardianu, k nejchudším 60 procentům lidstva – lidem, kteří musí vyžít s méně než 7,40 dolary na den – míří jen pět procent příjmů z globálního ekonomického růstu. Tento fakt jste ani neoznačil za problém, ani se ho nesnažil obhajovat. Jednoduše jste jej ignoroval, nejspíš proto, že podkopává vaše tvrzení o ekonomickém systému, který pracuje pro chudé.

Pracuje asi takto: při stávajícím tempu bude podle výzkumu publikovaného v World Economic Review trvat víc než sto let, než se skoncuje s chudobou měřenou hranicí 1,90 dolaru na den, a přes dvě stě let, než vymizí chudoba určená 7,4 dolary na den. Abychom toho dosáhli se stávajícím systémem, tedy bez rovnoměrnějšího rozdělení příjmů, musí se globální ekonomika oproti dnešku zvětšit 175krát. I kdyby bylo něco takového vůbec možné, důsledkem by byla klimatická změna a ekologický kolaps takových rozměrů, že by jakýkoliv postup proti chudobě vymazal.

Samozřejmě: nemusí to tak být. S chudobou můžeme skoncovat právě teď, tak, že globální ekonomice nastavíme pravidla férovější pro většinu světové populace. (Jak to můžeme udělat, popisuji ve své knize The Divide, kde se věnuji všemu od mezd přes dluhy po obchod.) To je ale přístup, kterému se vy i Bill Gates podle všeho chcete vyhnout za každou cenu. Raději se pouštíte do zuřivé obrany současného stavu.

Píšete: „Zásadní pokles míry extrémní chudoby doplňují další, neekonomická měřítka životní úrovně, která souvisí s prosperitou, například délka dožití, dětská úmrtnost, mateřská úmrtnost, gramotnost, základní vzdělání, podvýživa, spotřeba atd.“

Ano, trendy v délce dožití, úmrtnosti nebo vzdělání jsou pozitivní – to jsou skvělé zprávy, které bychom měli oslavovat! Je ale potřeba dodat několik věcí:

  1. Nemůžete postavit tvrzení o chudobě na poukazu na úplně jiné téma. Ano, spotřeba roste. O to ale nejde. Jde o to, zda spotřeba roste dost na to, aby vyvedla lidi z chudoby.
  2. Budu první, kdo by souhlasil s tím, že příjem a spotřeba nejsou jedinými měřítky životní úrovně. Jsou ale naprosto klíčové, protože nám umožňují zkoumat nerovnost v rozdělení globálních zdrojů. Vyšší délka dožití chudých není omluvou pro to odsoudit je k užívání jen drobného, čím dál menšího podílů světových příjmů. Takový postoj není morálně obhajitelný.
  3. Ve své práci zmiňujete zlepšení délky dožití a míry vzdělanosti jako součást narativu, který má ospravedlnit neoliberální globalizaci. I to je ale intelektuálně nepoctivé. Délku života ve skutečnosti zvyšují jednoduché státní zdravotnické zásahy (kanalizace, antibiotika, vakcíny) a vzdělanost ovlivňuje dostupnost veřejného vzdělávání. Státy s největším zlepšením těchto měřítek jsou ty s široce dostupným, bezplatným zdravotním pojištěním a vzděláním. Nezapomínejte, že úmrtnost novorozenců je v USA vyšší než na Kubě.
  4. Vaše tvrzení ohledně hladu spoléhá na metodologii, kterou použila v roce 2012 Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) a která si následně vysloužila silnou odbornou kritiku. Narativ o klesající míře podvýživy závisí na hranici kalorického příjmu, která je podobně jako vaše 1,90dolarová hranice chudoby příliš nízká na to, aby mohl člověk vyvíjet běžnou činnost; navíc opomíjí dopady krizí cen potravin a neříká nic o nedostatcích výživových látek. Podrobně se tomu věnuji v druhé polovině tohoto článku. Podle dřívější metodologie FAO bylo v roce 2009 oproti roku 1995 vyšší absolutní číslo i podíl hladovějících – další trend, který s klidem ignorujete.

V závěru se snižujete k citaci textu Ryana Bournea, který není akademikem studujícím chudobu, ale zaměstnancem Cato Institute, pravicového think tanku sponzorovaného bratry Kochovými. Jeho článek je skrz naskrz prostoupen zavádějícími tvrzeními, která autor ani po upozornění neuvedl na pravou míru. Nemám za to, že můžeme text považovat za platný zdroj.

Začal jste svůj dopis onálepkováním mé osoby jako „marxistického ideologa“. Nemusím dodávat, že z vaší strany nejde o argument a že tím nezakryjete fakt, že jste se nezabýval jediným z mých hlavních tvrzení. Navíc mi není jasné, jak označení myslíte. Pokud považujete za marxistického ideologa někoho, kdo poukazuje na to, že data o chudobě jsou složitější, než připouští vaše vyprávění, pak jsem skutečně nejspíš marxistický ideolog.

Z anglického originálu, publikovaného na stránkách Jasona Hickela, pro Finmag se svolením autora přeložil Michal Zlatkovský

Jason Hickel

Jason Hickel

Antropolog, spisovatel a člen britské Královské společnosti umění. Působil na London School of Economics, University of Virginia a Goldsmiths, University of London. Ve svém výzkumu se zaměřuje na globální nerovnost a politickou... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 33 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 28. 2. 2019 03:23

Celá tato polemika dobře ilustruje to, co tvrdí autoři rakouské ekonomické školy už dlouhá desetiletí, totiž, že historická data nelze smysluplně použít pro zkoumání lidského jednání potažmo ekonomických jevů. Výsledek takového empirického zkoumání vždy záleží na výběru dat a na jejich interpretaci. Obojí je subjektivně podmíněno. Když chce Hickel dojít k závěru, že chudoba klesá za levicových vlád a roste díky globálním kapitalistům, tak k tomu bez problémů dojde. Když chce někdo dojít k opačnému závěru, tak to také není problém. V době počítačů prostě jenom nacpete databázi dostatečným množstvím dat a necháte si vyhledat korelace, které podporují požadovaný výsledek. Tak je to jednoduché.

Empirismus je celkem užitečný v tzv. opravdových vědách (přírodní a technické). Dovolí vám to vysvětlit, proč se Merkur pohybuje, tak jak se pohybuje a dovolí vám to předpovědět, kde bude za rok, za deset, za sto let. Žádná statistika vám ale neodpoví na otázku, zda hospodářský růst za poslední období nastal v důsledku "promyšlených" vládních regulací nebo navzdory těmto regulacím. Cenu naprosté většiny komodit nelze předpovídat ani na měsíc natož na deset let. Nebo si vezměte třeba trvale fatálně mylné předpovědi růstu, vydávané centrálními bankami, které při tom používají ty nejsofistikovanější modely.

Nevidím proto velký smysl v komentování konkrétních dat v článku. Bylo by to jenom stavění jedněch korelací proti jiným a to nikam nepovede.

+33
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 28. 2. 2019 19:20

K problému empirismu/apriorismu, o který v mém příspěvku primárně šlo, jste nenapsal nic, místo toho jste definici ekonomiky rozšířil tak, že do ní podle vás zřejmě spadá prakticky všecko, co lidé dělají. Obávám se, že taková definice je k ničemu. Řekl bych, že vše co lidé dělají, má svou ekonomickou stránku (například i spánek má svou roli v udržování kvality lidského života), ale rozhodně ne vše co lidé dělají, je ekonomika.

A jen upozorňuji, že i blbě čtete. Nepsal jsem, že cílem ekonomiky je zlepšování materiální kvality života, nýbrž, že "je smyslem existence ekonomiky udržování a pokud možno zlepšování materiální kvality života lidí". Pokud mezi těmi definicemi nevidíte rozdíl, tak máte nějaký intelektuální defekt.

-5
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK