Česká národní banka v minusu. Je čeho se bát?

Po poslední finanční krizi zažilo centrální bankovnictví nestandardní období, nesrovnatelné s čímkoli, co jsme dosud znali. Centrální bankéři ve snaze dotlačit inflaci ke svému inflačnímu cíli snižovali úrokové sazby až na nulovou úroveň. A pak začali hledat nové, nestandardní nástroje, kterými by bylo možné měnovou politiku dále uvolňovat. 

Tímto vývojem si prošla i Česká národní banka. V listopadu 2013 z těchto důvodů zahájila devizové intervence proti kurzu české koruny a deklarovala, že ji bude držet nad hladinou 27 korun za euro, než přejde riziko deflace a případné deflační spirály.

Intervence ČNB na měnovém trhu spočívaly v tvorbě nových korun, za které kupovala eura. Devizové rezervy na straně aktiv centrální banky rostly…

Jak je vidět z grafu, během trvání kurzového závazku – od listopadu 2013 do dubna 2017 – se hodnota devizových rezerv České národní banky zvyšuje o přibližně dva biliony korun. Tyto prostředky centrální banka průběžně investuje do zahraničních cenných papírů, zejména obligací zahraničních vlád s nejvyššími ratingy. Výnosy z těchto investic zvyšují hodnotu jejího hospodářského zisku.

Když pustíte otěže

Problém ale přijde, když se kurz domácí měny uvolní a začne posilovat. Přesně jako se to stalo po ukončení kurzového závazku v dubnu 2017:

Jak koruna posiluje, přirozeně klesá hodnota zahraničních měn vůči ní – a tedy i hodnota devizových rezerv. Pokles devizových rezerv se pak účetně projeví kurzovými ztrátami, které snižují hospodářský výsledek centrální banky a můžou ji dostat až do významných ztrát – jako v roce 2017, kdy ČNB vykázala ztrátu 243 miliard korun.

V extrémním případě můžou kumulované ztráty dosáhnout takové výše, že se banka ocitne v situaci takzvaného negativního vlastního kapitálu (účetní závazky převyšují účetní aktiva). Za takových okolností se dá čekat například doporučení Mezinárodního měnového fondu, aby banka oslovila vládu s žádostí o peníze – o kapitálovou injekci, která by navýšila základní kapitál banky.

Nic přece nehrozí

Představitelé České národní banky vždycky uklidňují veřejnost tím, že centrální banka je specifická instituce, která nemůže mít problémy s likviditou nebo solventností. Ztráta prý tedy v žádném případě nemůže znamenat ohrožení pro veřejné rozpočty, finanční sektor nebo reálnou ekonomiku.

Tím argumentace centrální banky končí. Podle mě je ale důležité jít v úvahách trochu hlouběji a detailně popsat veškeré důsledky. Opravdu nejde jen o pouhou zápornou účetní položkou v bilanci centrální banky, ale jsou tu skutečné dopady na reálnou ekonomiku a každého občana země.

Je nezbytné si uvědomit, že ztráta centrální banky na jedné straně je ziskem spekulantů a zejména obchodních bank na straně druhé. Vzhledem k výši devizových rezerv a růstu úrokových sazeb, tak obchodní banky realizují snadné zisky na úkor centrální banky.

Zároveň za dobu trvání kurzového závazku značně narostlo množství peněz v bankovním systému. Banky v kombinaci se snadnými zisky ztrácejí motivaci získávat další peníze od běžných vkladatelů. Nic je tedy nenutí zvyšovat úrokové sazby na účtech, ty se v zásadě příliš neliší od sazeb, jaké byly, než centrální banka svoje sazby začala rychle zvedat od takzvané technické nuly (zvýšení dvoutýdenní repo sazby z 0,05 na 1,75 procenta proběhlo po pětileté stagnaci v pěti krocích během pouhého roku a půl).

Nelze se tedy spokojit s jednoduchým tvrzením zástupců České národní banky, že jakékoliv kumulované ztráty budou zaplaceny z budoucích zisků. Ztráta centrální banky má už teď své závažné makroekonomické důsledky.

Tím nejpodstatnějším jsou a budou nízké úrokové sazby na bankovních vkladech všech obyvatel této země, které můžou v krajním případě znamenat to, že si lidé nevybudují dostatečné úspory – a pomoc pak budou očekávat od státu. A nejde jen o to, že se lidem peníze v bankách nezhodnotí, ale také o to, že se jim tam nebude mít co zhodnocovat – protože nízké úroky nejsou dobrou motivací ke spoření.