Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Daňová spravedlnost je dobrá pro pravici i levici

Je zbytečné, aby levice s pravicí vedly spor o tom, jak vysokou daň z příjmů mají platit firmy. Ty největší z nich stejně platí něco jiného, takže se pak debata vede o hausnumerech. Nová pravidla, která prosazuje Evropská unie, by mohla srovnat podmínky.

Studie poslanecké frakce Greens/EFA v Evropském parlamentu odhaluje, jak moc se liší reálně placené daně nadnárodních firem od toho, co by měly platit nominálně.

Výsledky jsou pozoruhodné: v některých zemích se očekávané a reálné sazby korporátní daně z příjmu liší o 20 a víc procentních bodů. Kromě toho ve většině zemí platí pravidlo „čím větší nadnárodní firma, tím nižší daně platí“.

Studie, pod kterou je podepsaný český ekonom Petr Janský, porovnávala nominální a takzvanou efektivní daňovou sazbu. Jaký je mezi nimi rozdíl? Například český zákon o daních z příjmů právnických osob říká, že firemní daň je 19 procent. To je nominální daňová sazba. Zákony toho ale o firemních daních říkají ještě mnohem víc. Existují daňové prázdniny, odpočty, možnost přelévat peníze ze země do země – zkrátka hodně mezer a spousta prostoru pro kreativní daňaře. Efektivní daňová sazba pak vyjadřuje, kolik firmy na dani po takovéto daňové optimalizaci skutečně zaplatí.

Co Janský zkoumal

Studie porovnávala rozvahy nadnárodních firem z databáze Orbis za roky 2011–2015, jako nejdostupnějšího zdroje informací. Do studie bylo zařazeno přes 215 tisíc firem ze 63 zemí, Za nadnárodní firmu bere podnik, který má aspoň jednu zahraniční dceřinou společnost.

Podrobnější info o počtu firem podle jednotlivých zemí, o tom, které firmy (a proč) studie nezahrnula (např. finanční instituce) a další limity dat najdete přímo ve studii.

Rozličná daňová pravidla: pro někoho ráj, pro jiného peklo

Při optimalizaci daní používají nadnárodní firmy několik hlavních strategií. Všechny směřují k tomu, aby se zisky přesouvaly do zemí, kde jsou nižší firemní daně z příjmu, a aby firmy snížily daňový základ poboček v zemích s vyšším zdaněním. O tom, kolik firma zaplatí na daních, totiž nerozhoduje jen to, jaká je v dané zemi daňová sazba, ale v první řadě to, na co se ta daňová sazba uplatní, tedy daňový základ. Ten se zjednodušeně počítá tak, že se od příjmů odečtou výdaje. Co jsou příjmy, to je víceméně jasné a všude stejné, ovšem podmínky pro to, co firmy smějí započítat do výdajů, se v jednotlivých zemích liší.

Jeden ze způsobů snižování daňového základu jsou například vysoko úročené „půjčky“ (v uvozovkách, protože nikdo si půjčovat nepotřebuje) a další finanční operace mezi spřízněnými pobočkami. Pobočka v zemi s vyššími daněmi si „vypůjčí“ od pobočky v zemi s nižšími daněmi. Úroky si pak započítá do nákladů a tak snižuje svůj daňový základ. Vyinkasované úroky sice zvyšují základ pobočce v zemi s nižší daňovou sazbou, ale právě kvůli nižším sazbám tam zdanění tolik nebolí. Omezit takový typ transakce je možné pravidly, která stanoví, jaké maximální úroky může firma do svého daňového základu započítat, například v poměru ke svému zisku.

Druhým způsob snižování daňového základu je přesun nehmotných statků nebo intelektuálního vlastnictví (v podobě firemní značky, know-how či výsledků výzkumu) do poboček s nižším zdaněním. Pobočky v zemích s vyššími daněmi potom za užití těchto statků platí licenční poplatky, tak opět snižují svoji daňovou povinnost. Podobně je to s různými pravidly pro odpisy nebo pro daňovou uznatelnost nákladů na výzkum a vývoj.

Odlišnost daňových pravidel ale může pro firmy znamenat i nevýhodu. Pobočka v každé ze zemí, kde firma podniká, si musí vytvářet odlišné postupy, které respektují místní daňová pravidla. Evropská komise odhaduje, že jen v Evropské unii musí firmy vynaložit ročně cirka 700 milionů eur na sladění administrativních, právních a účetních předpisů mezi jednotlivými zeměmi, ve kterých podnikají. Velké firmy se s tím pochopitelně vyrovnávají snáz, pro ty menší může taková překážka znamenat i to, že se přerůst do jiné země neodváží.

Za překážku lze bezesporu považovat i nemožnost započíst si ztráty pobočky v jedné zemi vůči ziskům v jiné zemi.

Speciálním prvkem v mezinárodním daňovém ekosystému je pak preferenční režim, který si firmy dokážou vyjednat i u některých členských zemí Evropské unie. V kauze LuxLeaks se například ukázalo, že víc než 300 světových firem dosáhlo zvláštní dohody s Lucemburskem, které jim umožnily agresivně snížit daňovou zátěž.

Narubali jsme vám!

Chytré čtení na víkend

Vyvezli jsme vagony hlušiny. A vám můžeme každý pátek poslat to nejryzejší čtení, které pro vás v hlubinách českého i světového internetu vytěžil šéfredaktor Finmag.cz Michal Kašpárek.

Přihlaste se k odběru našeho pravidelného newsletteru.

Čtení na víkend

Kolik se reálně platí

Zmapování rozsahu podobných problematických jevů komplikuje nedostatek dat – neexistují stoprocentně spolehlivé veřejné informace, týkající se jednotlivých zemí. Studie Petra Jánského se tedy zaměřila na porovnatelné údaje firemní databáze Orbis, která po určité kalibraci (viz box Co Janský zkoumal) umožňuje alespoň rámcové srovnání. Studie zkoumala i vzorek dat ze zemí mimo EU, jejím jádrem je ale Unie.

Z dat vyplývá, že průměrná efektivní daňová sazba je v Unii 15 procent, tedy o osm procentních bodů nižší než průměrná nominální sazba, která činí 23 procent. Celkové rozpětí efektivních sazeb, kterým jsou firmy v rámci placení daně z příjmů v jednotlivých zemích Unie vystaveny, je od dvou procent v Lucembursku po 30 procent v Itálii. V České republice mají firmy nominální sazbu daně 19 procent, ve skutečnosti tu nadnárodní firmy platí v průměru jen 15 procent. Jsme tedy v evropském průměru.

Na Slovensku nebo v Bulharsku je rozdíl mezi nominálním a efektivním zdaněním míň než jeden procentní bod. Největší rozdíl mezi efektivní a nominální sazbou je v Belgii (20 procentních bodů) a v Lucembursku (29 procentních bodů). Právě Lucembursko je nejkřiklavějším důkazem toho, že nominálně vysoké daně zdaleka neznamenají, že firmy platí hodně.

Zajímavý je také jev – přítomný téměř všude, ale podle výzkumu nejsilnější v Slovinsku, Itálii nebo Chorvatsku –, který se dá pojmenovat jako regresivita daní: s velikostí firmy efektivní zdanění klesá. Jedinou zásadní výjimkou mezi vyspělými zeměmi je v tomto směru Jižní Korea. Ta má ale zavedeně progresivní zdanění firem podle velikosti: malým podnikům začínají daňové sazby na desíti procentech a postupně se zvyšují.

Různé daně, ale z jediného evropského základu

Evropská komise navrhla a Evropský parlament podpořil zásadní reformy, které problematiku daňové spravedlnosti řeší. Jedná se zejména o reporting příjmů firem podle zemí, ve kterých působí, nebo definice společného konsolidovaného základu daně (CCCTB). Tato opatření by přinesla nejen menší možnosti daňové optimalizace, ale také jednodušší fungování firmám, protože by se ve všech zemích Unie řídily jednou sadou daňových pravidel, i když s odlišným rozsahem daňových sazeb. Jako motivaci pro vyšší investice do výzkumu a vývoje obsahuje balíček návrhů také možnost zvýšeného rozsahu daňové uznatelnosti nákladů na inovační aktivity.

Co je CCCTB

CCCTB – common consolidated corporate tax base – obsahuje sadu společných pravidel pro konstrukci základu daně ve všech zemích Evropské unie. Pravidla, která by se měla týkat firem s obratem nad 750 milionů eur, následně umožní konsolidovat veškeré zisky a ztráty na území jednotlivých zemí, tedy lidově řečeno je proti sobě započíst. Pro stanovení základu daně by se využilo jediné konsolidované daňové přiznání za všechny členské státy, v nichž společnost působí. Jednotlivé země by pak byly oprávněny zdanit vlastní sazbou daně určitou část tohoto základu podle konkrétního vzorce, jehož základem jsou tři rovnocenně posuzované faktory (aktiva, práce a tržby). V principu by mělo dojít ke zdanění příjmu tam, kde vzniká. Podobný mechanismus využívají pro dělení některých daní v USA nebo v Kanadě, ačkoli se ve svých parametrech liší. Podrobnější definice a příklady najdete na webu Evropské komise.

Tato opatření ovšem blokují představitelé členských zemí, včetně Andreje Babiše. Evropská rada, který sdružuje hlavy států zemí Evropské unie, je tak hlavním viníkem situace, že se v této oblasti nedaří posouvat věci dopředu.

Odmítavý postoj české vlády je jen těžko vysvětlitelný. Česko by na těchto opatřeních jen vydělalo. Odhadované zvýšení příjmů pro Českou republiku po zavedení společného konsolidovaného základu daně vypočítaly Danuše Nerudová a Veronika Solilová z Mendelovy univerzity v Brně v rámci projektu FairTax na zhruba 4,1 miliardy korun ročně. Jak je to možné? Obecně to znamená, že část příjmů, které vzniknou na území Česka, je nakonec zdaněno v jiné zemi Evropské unie, případně nejsou zdaněny vůbec, společný daňový základ a jeho konsolidace by je ale „udržely” v Česku.  Zlepšení fungování jednotného trhu a férovější prostředí navíc pomůže nejen veřejným financím, ale i menším firmám a podnikatelům. Ty se placení daní nemohou vyhýbat tak efektivně jako nadnárodní firmy

Finmag na léto!

Finmag předplatné

„Nejvíc vidět jsou Troškové gastronomie. Ti, co si nemuseli odstát provoz, kdy vaříš pro plnou restauraci,“ říká kuchař-samorost Michal Hugo Hromas a tančí mezi ohni, na kterých chystá svatební menu.

Tak jako materiál točený na Husákových narozeninách vznikly záběry z demonstrace 17. listopadu jen jako dokument pro archiv. Vracíme se s jejich autory na Národní třídu.

Téma: doprava. Elektrické motory dominovaly nad spalovacími. A zase budou. Jaké jsou plány a jaká realita v budování železnic a dálnic. Neznámé oběti 11. září: lidi, co kvůli strachu z létání jeli autem.


Ať se spor nevede nad hausnumery

Studie frakce Greens/EFA je v nedávné době již druhý zásadní výstup českých ekonomů ve vztahu k transparentnosti nakládání s veřejnými financemi. Před nedávnem zveřejnil tým Jiřího Skuhrovce analýzu, podle které mezi lety 2006 a 2017 putovalo pět procent peněz ze všech veřejných zakázek v Evropské unii na účty firem se sídlem v daňovém ráji. Celkově se jedná o sto miliard eur, rok od roku navíc poměr stoupá. Právě sídla v daňových rájích jsou jedním z indikátorů, že se firmy snaží obcházet své daňové povinnosti.

Stav, kdy nadnárodní firmy dlouhodobě využívají díry v daňových pravidlech a vyhýbají se placení daní, je dlouhodobě nepřijatelný nejen proto, že podkopává příjmy veřejných rozpočtů, ale také proto, že ve skutečnosti neumožňuje reálnou politickou diskuzi o výši zdanění právnických osob. Výše daní je jedna ze základních politických otázek, které konstruují střet mezi pravicí a levicí. Nicméně pokud reálné zdanění nemá s předepsanými daňovými sazbami nic společného, je debata o výši daní jen rétorickým cvičením.

Daňová spravedlnost je tedy koncept, který by měla z principu podporovat jak pravice, tak levice, protože teprve nastavuje rovnou hrací plochu pro všechny. Jaký smysl má bavit se o výši sazeb, když je ty největší firmy dokážou obejít?

Michal Berg

Michal Berg

Sudeťák přesazený na Valašsko. Vsetínský zastupitel za Zelené. Dříve podnikatel v IT – weby eSports.cz. Autor webu Cesta vlakem. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 21. 2. 2019 10:44

"V některé zemi Židy jen zbavili majetku, v některé je internovali a v některé je masově vraždili."
"Je potřeba vyjednat nějaký rovný a spravedlivý přístup, jednotné celoevropské konečné řešení."
__________________________

Když někoho donutím být někde, kde být nechce a dělat tam, co dělat nechce, je to OTROCTVÍ (a je jedno, zda tomu někdo eufemisticky říká převýchova v pracovním táboře, nebo povinná vojenská služba).

Když někomu bez jeho souhlasu seberu majetek, je to KRÁDEŽ (a je jedno, že se tomu někdo pokouší dát eufemistickou nálepku znárodnění, vyvlastnění, arizace židovského majetku, zdanění, vyrovnání sociálních rozdílů, ...).

Také je zcela jedno, zda s takovým opatřením souhlasí 20, 40, 60 či 80 procent populace. Důležitý je pouze (ne)souhlas dotyčné postižené osoby. Pokud není, i při 90procentním souhlasu ostatní populace stále jde o zločin.

+18
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

21. 2. 2019 12:25

Daň je cena za stát. Konkurence ceny snižuje, kartel ceny zvyšuje. To je jako by se stanovila pevná cena za auto nižší střední třídy, všichni by kupovali BMW 1.

-1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK