Daňová spravedlnost je dobrá pro pravici i levici

Studie poslanecké frakce Greens/EFA v Evropském parlamentu odhaluje, jak moc se liší reálně placené daně nadnárodních firem od toho, co by měly platit nominálně.

Výsledky jsou pozoruhodné: v některých zemích se očekávané a reálné sazby korporátní daně z příjmu liší o 20 a víc procentních bodů. Kromě toho ve většině zemí platí pravidlo „čím větší nadnárodní firma, tím nižší daně platí“.

Studie, pod kterou je podepsaný český ekonom Petr Janský, porovnávala nominální a takzvanou efektivní daňovou sazbu. Jaký je mezi nimi rozdíl? Například český zákon o daních z příjmů právnických osob říká, že firemní daň je 19 procent. To je nominální daňová sazba. Zákony toho ale o firemních daních říkají ještě mnohem víc. Existují daňové prázdniny, odpočty, možnost přelévat peníze ze země do země – zkrátka hodně mezer a spousta prostoru pro kreativní daňaře. Efektivní daňová sazba pak vyjadřuje, kolik firmy na dani po takovéto daňové optimalizaci skutečně zaplatí.

Rozličná daňová pravidla: pro někoho ráj, pro jiného peklo

Při optimalizaci daní používají nadnárodní firmy několik hlavních strategií. Všechny směřují k tomu, aby se zisky přesouvaly do zemí, kde jsou nižší firemní daně z příjmu, a aby firmy snížily daňový základ poboček v zemích s vyšším zdaněním. O tom, kolik firma zaplatí na daních, totiž nerozhoduje jen to, jaká je v dané zemi daňová sazba, ale v první řadě to, na co se ta daňová sazba uplatní, tedy daňový základ. Ten se zjednodušeně počítá tak, že se od příjmů odečtou výdaje. Co jsou příjmy, to je víceméně jasné a všude stejné, ovšem podmínky pro to, co firmy smějí započítat do výdajů, se v jednotlivých zemích liší.

Jeden ze způsobů snižování daňového základu jsou například vysoko úročené „půjčky“ (v uvozovkách, protože nikdo si půjčovat nepotřebuje) a další finanční operace mezi spřízněnými pobočkami. Pobočka v zemi s vyššími daněmi si „vypůjčí“ od pobočky v zemi s nižšími daněmi. Úroky si pak započítá do nákladů a tak snižuje svůj daňový základ. Vyinkasované úroky sice zvyšují základ pobočce v zemi s nižší daňovou sazbou, ale právě kvůli nižším sazbám tam zdanění tolik nebolí. Omezit takový typ transakce je možné pravidly, která stanoví, jaké maximální úroky může firma do svého daňového základu započítat, například v poměru ke svému zisku.

Druhým způsob snižování daňového základu je přesun nehmotných statků nebo intelektuálního vlastnictví (v podobě firemní značky, know-how či výsledků výzkumu) do poboček s nižším zdaněním. Pobočky v zemích s vyššími daněmi potom za užití těchto statků platí licenční poplatky, tak opět snižují svoji daňovou povinnost. Podobně je to s různými pravidly pro odpisy nebo pro daňovou uznatelnost nákladů na výzkum a vývoj.

Odlišnost daňových pravidel ale může pro firmy znamenat i nevýhodu. Pobočka v každé ze zemí, kde firma podniká, si musí vytvářet odlišné postupy, které respektují místní daňová pravidla. Evropská komise odhaduje, že jen v Evropské unii musí firmy vynaložit ročně cirka 700 milionů eur na sladění administrativních, právních a účetních předpisů mezi jednotlivými zeměmi, ve kterých podnikají. Velké firmy se s tím pochopitelně vyrovnávají snáz, pro ty menší může taková překážka znamenat i to, že se přerůst do jiné země neodváží.

Za překážku lze bezesporu považovat i nemožnost započíst si ztráty pobočky v jedné zemi vůči ziskům v jiné zemi.

Speciálním prvkem v mezinárodním daňovém ekosystému je pak preferenční režim, který si firmy dokážou vyjednat i u některých členských zemí Evropské unie. V kauze LuxLeaks se například ukázalo, že víc než 300 světových firem dosáhlo zvláštní dohody s Lucemburskem, které jim umožnily agresivně snížit daňovou zátěž.

Kolik se reálně platí

Zmapování rozsahu podobných problematických jevů komplikuje nedostatek dat – neexistují stoprocentně spolehlivé veřejné informace, týkající se jednotlivých zemí. Studie Petra Jánského se tedy zaměřila na porovnatelné údaje firemní databáze Orbis, která po určité kalibraci (viz box Co Janský zkoumal) umožňuje alespoň rámcové srovnání. Studie zkoumala i vzorek dat ze zemí mimo EU, jejím jádrem je ale Unie.

Z dat vyplývá, že průměrná efektivní daňová sazba je v Unii 15 procent, tedy o osm procentních bodů nižší než průměrná nominální sazba, která činí 23 procent. Celkové rozpětí efektivních sazeb, kterým jsou firmy v rámci placení daně z příjmů v jednotlivých zemích Unie vystaveny, je od dvou procent v Lucembursku po 30 procent v Itálii. V České republice mají firmy nominální sazbu daně 19 procent, ve skutečnosti tu nadnárodní firmy platí v průměru jen 15 procent. Jsme tedy v evropském průměru.

Na Slovensku nebo v Bulharsku je rozdíl mezi nominálním a efektivním zdaněním míň než jeden procentní bod. Největší rozdíl mezi efektivní a nominální sazbou je v Belgii (20 procentních bodů) a v Lucembursku (29 procentních bodů). Právě Lucembursko je nejkřiklavějším důkazem toho, že nominálně vysoké daně zdaleka neznamenají, že firmy platí hodně.

Zajímavý je také jev – přítomný téměř všude, ale podle výzkumu nejsilnější v Slovinsku, Itálii nebo Chorvatsku –, který se dá pojmenovat jako regresivita daní: s velikostí firmy efektivní zdanění klesá. Jedinou zásadní výjimkou mezi vyspělými zeměmi je v tomto směru Jižní Korea. Ta má ale zavedeně progresivní zdanění firem podle velikosti: malým podnikům začínají daňové sazby na desíti procentech a postupně se zvyšují.

Různé daně, ale z jediného evropského základu

Evropská komise navrhla a Evropský parlament podpořil zásadní reformy, které problematiku daňové spravedlnosti řeší. Jedná se zejména o reporting příjmů firem podle zemí, ve kterých působí, nebo definice společného konsolidovaného základu daně (CCCTB). Tato opatření by přinesla nejen menší možnosti daňové optimalizace, ale také jednodušší fungování firmám, protože by se ve všech zemích Unie řídily jednou sadou daňových pravidel, i když s odlišným rozsahem daňových sazeb. Jako motivaci pro vyšší investice do výzkumu a vývoje obsahuje balíček návrhů také možnost zvýšeného rozsahu daňové uznatelnosti nákladů na inovační aktivity.

Tato opatření ovšem blokují představitelé členských zemí, včetně Andreje Babiše. Evropská rada, který sdružuje hlavy států zemí Evropské unie, je tak hlavním viníkem situace, že se v této oblasti nedaří posouvat věci dopředu.

Odmítavý postoj české vlády je jen těžko vysvětlitelný. Česko by na těchto opatřeních jen vydělalo. Odhadované zvýšení příjmů pro Českou republiku po zavedení společného konsolidovaného základu daně vypočítaly Danuše Nerudová a Veronika Solilová z Mendelovy univerzity v Brně v rámci projektu FairTax na zhruba 4,1 miliardy korun ročně. Jak je to možné? Obecně to znamená, že část příjmů, které vzniknou na území Česka, je nakonec zdaněno v jiné zemi Evropské unie, případně nejsou zdaněny vůbec, společný daňový základ a jeho konsolidace by je ale „udržely” v Česku.  Zlepšení fungování jednotného trhu a férovější prostředí navíc pomůže nejen veřejným financím, ale i menším firmám a podnikatelům. Ty se placení daní nemohou vyhýbat tak efektivně jako nadnárodní firmy

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Ať se spor nevede nad hausnumery

Studie frakce Greens/EFA je v nedávné době již druhý zásadní výstup českých ekonomů ve vztahu k transparentnosti nakládání s veřejnými financemi. Před nedávnem zveřejnil tým Jiřího Skuhrovce analýzu, podle které mezi lety 2006 a 2017 putovalo pět procent peněz ze všech veřejných zakázek v Evropské unii na účty firem se sídlem v daňovém ráji. Celkově se jedná o sto miliard eur, rok od roku navíc poměr stoupá. Právě sídla v daňových rájích jsou jedním z indikátorů, že se firmy snaží obcházet své daňové povinnosti.

Stav, kdy nadnárodní firmy dlouhodobě využívají díry v daňových pravidlech a vyhýbají se placení daní, je dlouhodobě nepřijatelný nejen proto, že podkopává příjmy veřejných rozpočtů, ale také proto, že ve skutečnosti neumožňuje reálnou politickou diskuzi o výši zdanění právnických osob. Výše daní je jedna ze základních politických otázek, které konstruují střet mezi pravicí a levicí. Nicméně pokud reálné zdanění nemá s předepsanými daňovými sazbami nic společného, je debata o výši daní jen rétorickým cvičením.

Daňová spravedlnost je tedy koncept, který by měla z principu podporovat jak pravice, tak levice, protože teprve nastavuje rovnou hrací plochu pro všechny. Jaký smysl má bavit se o výši sazeb, když je ty největší firmy dokážou obejít?