Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Všechno, co opravdu potřebuju vědět o ekonomice, jsem se naučil z počítačových her

Když si práci rozdělíme a každý dělá to, v čem je dobrý, vyhrávají všichni.

Kdybych měl být úplně upřímný, mnohem víc, než jsem kdy vyčetl z knížek, jsem se o ekonomice naučil z počítačové hry, kterou jsem hrál na základce.

Ve hře Runescape se hráč stane postavou ve stereotypním „fantasy království“. A pak několik příštích dnů promarní tím, že usilovně bude makat na tom, aby se vypracoval na úroveň tisíců dalších hráčů z celého světa. Je to neuvěřitelně vzrušující – zvlášť když je vám dvanáct.

Vypracovat se

Ve hře jsou doslova desítky různých dovedností, na které se můžete specializovat a „vypracovávat se“. Platí ovšem, že všechen čas, který věnujete vylepšování jedné dovednosti, je zároveň čas, který nestrávíte zlepšováním v jiné.

Aniž jsem si to uvědomoval, pozoroval jsem ekonomický fenomén, který Adam Smith kdysi popsal jako „Největší zvýšení produktivní síly práce a větší díl dovednosti, zručnosti a důvtipu, s nimiž je všude práce řízena a vykonávána.“ Samozřejmě mluvím tady o fenoménu, který je známý jako dělba práce.

Jako hráč Runescapu jsem mohl být pyšný na svoje hornické schopnosti, můj mladší bratr se specializoval jako kuchař. Velice rychle jsem pochopil, že za svoji železnou rudu můžu od ostatních výměnou dostat slušné množství jídla. A pak jsem za to jídlo mohl pořídit od někoho dalšího třeba meč.

Až později mi došlo, že to, že každý ovládá nějaké jedinečné dovednosti – vždy zaměřené na něco jiného – je výsledek technologické inovace a pokroku.

Tím, že jsem svoje kuchařské dovednosti nechal ležet ladem na nejnižší úrovni a nijak na nich nepracoval a místo toho jsem svůj čas využil k tomu, abych se zlepšoval v těžbě surovin, jsem přispěl k tomu, že celý Runescape měl lepší přístup k drahocenné rudě. A o jídlo jsem nemusel mít strach, protože hráč-kuchař s úrovní třicet mi upeče třeba velký čokoládový dort a rád ho se mnou vymění za železo.

Finmag si hraje

Pavel Jégl: Klondike ekonomických příležitostí i no-go zóna, kde jde o peníze i život. Úvod do byznysu počítačových her.

Helena Bendová bude na FAMU šéfovat novému oboru pro autory počítačových her. Rozhovor s ní vedl Michal Kašpárek.

Monika Hájková o Czech Games Edition: nejpopulárnější hra českého vydavatelství deskovek se hraje už ve čtyřiceti jazycích.

Jaroslav Cerman o největším herním bizaru. Hry, ze kterých vám praskne hlava. Kamil Fila o mužských a ženských zadcích v počítačových hrách. LARP – Anna Urbanová hraje hry na živo(t).

 


Zázrak jménem tužka

V roce 1980 běžel v televizi dokumentární seriál Svobodná volba – Free to Choose. Jeho autorem byl Milton Friedman. V jedné z nejsilnějších scén sedí Friedman v židli Adama Smithe na Glasgowské univerzitě a drží proti čočce kamery tužku. Tahle tužka, vysvětluje, je výsledkem práce tisíců lidí z celého světa. Jeden člověk pokácel strom, z kterého se tak stal materiál, dřevo, jiný člověk ten materiál přepravuje, jiný míchá barvu,…, a tak dál, dokud se nakonec tužka číslo 2 zázračně neocitne ve vlastnictví Miltona Friedmana.

Tuhle slavnou scénu ve skutečnosti inspiroval zakladatel Foundation for Economic Education (FEE) Leonard Read. Ten v roce 1958 vydal esej, která se jmenovala Já, tužka – I, Pencil. Popsal v ní, co všechno předchází stvoření obyčejné tužky, takto:

„Já, tužka, jsem složitá kombinace zázraků, je ve mně strom, zinek, měď, tuha – a tak dál. K těmhle zázrakům, které se samy o sobě objevují v přírodě, je ale přimíchaný ještě jeden naprosto výjimečný zázrak: propojení tvořivé energie mnoha lidí – jsou to miliony maličkých know-how, které se přirozeně a spontánně propojily, aby naplnily lidskou potřebu a touhu, aniž je přitom musel nějaký člověk plánovitě propojovat.“

Žádný z těchto nesourodých zájmů – nebo nejvýš velice málo z nich – směřovalo k vytvoření tužky. Většina těch lidí si pravděpodobně při své práci na nějaké tužky ani nevzpomněla. Pravděpodobnější je, že spíš mysleli hlavně na výplatu, kterou dostanou výměnou za skácení stromu nebo za to, že někam odvezou dřevo. Zdroje na místo, kde byly potřeba, dovedlo to, čemu Smith říkal „neviditelná ruka“ kapitalismu. A nějak se to přihodilo, že se milion různorodých zainteresování tak potkalo – a Milton Friedman měl svoji tužku.

Thomas Sowell dál Readův postřeh prohloubil ve svých Basic Economics:

„To všechno nikdo shora neřídí, zejména proto, že nikdo není schopný sledovat všechny důsledky ve všech směrech (…) Nesmírná komplexita ekonomických dopadů je řiditelná jen tak, že se každý z milionů lidí podílí jen na relativně malém dílu transakcí a koordinace celé ekonomiky se děje skrze pohyby cen“

Dělba práce je prospěšná, jen když z ní profituje každý. Zemědělec i automechanik dělají svou práci líp, když nemusí obětovat čas na to, aby dělali práci toho druhého. A zbytek společnosti z toho má taky užitek, když získává přístup k výsledkům práce obou.

Kdyby moje postava těžila železnou rudu, ale nemohla ji směnit za jídlo, pak by čas, který jsem do těžby vložil, byl ztracený. Co víc, musel bych se zlepšit ve vaření. Jak nemám přístup ke zboží ostatních, dělba práce je odepsaná.

Tohle názorně ukazuje, proč je důležitá ekonomika bez regulací. Díky dělbě práce máme všichni lepší přístup k lepším službám a komoditám, než bychom měli, kdybychom si všechno museli vyrábět každý sám.

Kdybychom zůstali odříznuti od dovedností, ve kterých se někdo jiný vypracoval na vysokou úroveň, museli bychom si vystačit se svými vlastními dovednostmi, které pravděpodobně budou na úrovni nižší. Což znamená, že bychom museli obětovat čas, který bychom jinak mohli věnovat dalšímu rozvíjení toho, v čem jsme dobří. Dřív rozdělená práce by se stala zase jednolitou, neefektivní entitou.

Pokrok

Vezměme si jako příklad Indii. Indická vláda v devadesátých letech protlačila rychlé reformy, které ohromně urychlily hospodářský růst země.

Tenhle ekonomický boom má ale kořeny v stagnaci, která začala nějakých pět let před reformami. Ve studii, kterou vydal Mezinárodní měnový fond, k tomu ekonom Dani Rodrick říká:

„Zdá se, že to, co odstartovalo růst byly v zásadě relativně malé reformy.  Vláda premiéra Radžíva Gándhího udělala několik nesmělých kroků, které měly povzbudit import investičního majetku, uvolnila regulaci průmyslu a zpřehlednila daňový systém. Výsledkem byl ekonomický boom, jehož rozměry se s umírněností reforem nedaly porovnávat.“

Toto uvolnění v polovině osmdesátých a systematická redukce brutálních cel, kterou indická vláda provedla v letech devadesátých, byly příčinou většiny tehdejšího růstu. V roce 1980 Indie vyvezla zboží v hodnotě 8,5 miliardy dolarů a dovezla zboží za 15,9 miliardy. V roce 2000, jeden a půl desetiletí poté, co vláda uvolnila svůj dohled, Indie vyvezla zboží za 44,9 miliardy dolarů a dovezla zboží za 59,3 miliardy.

Poučení z toho plyne poměrně jednoduché. Na růstu indického mezinárodního obchodu se jistě podílelo mnoho faktorů i reforem, ale opravdu zásadní bylo snížení cel. Dokud se masivně reguloval přístup zahraničního průmyslu, Indie mohla v dělbě práce dojít jen do určitého bodu. Dokud se neuvolnila cla, musela například vyrábět všechny automobily, které v zemi jezdily.

Když regulace zmizely, lidé se ve své práci mohli hlouběji specializovat. Když Indie náhle získala přístup ke zboží z jiných zemí, mohla svou práci soustředit na vyrábění produktů, po kterých zase byla v jiných zemích poptávka.

Zatímco počet Indů, kteří pravidelně používají auto, rostl exponenciálně, indická produkce benzínu zůstala bez velkých změn. Ovšem jeho dovoz ze zahraničí letěl nahoru. Svět uspokojil potřeby, které Indie v tomto směru měla, a Indie zatím svou rozkvétající ekonomiku zasvětila tomu, aby uspokojovala poptávku, která vznikala na zahraničních trzích.

Když nemusíme všechny svoje potřeby zabezpečovat sami a můžeme se místo toho soustředit na to, abychom trhu nabídli to, v čem jsme každý právě nejlepší, zvyšuje se kvalita nejen našeho života, ale kvalita životů ve světě obecně. Každý má prospěch z toho, že Indie dokáže levně a profesionálně vyrábět chemikálie a plasty. Americké firmy například pak nemusí napírat své síly tímhle směrem a místo toho se američtí podnikatelé, obchodníci a dělníci můžou angažovat třeba v ropném průmyslu.

Díky volnému trhu pak my v Americe máme jak benzin, tak plasty – a stejně je na tom Indie. Jinými slovy: dokud smím volně obchodovat s ostatními, můžu dál trávit dny těžbou surovin a dál držet při životě svou malou postavičku v Runescapu. Dělba práce umožňuje lidstvu nevyčislitelný pokrok – ovšem jenom tehdy, když je hospodářství dost svobodné, abychom byli k dělbě práce motivovaní.

Cokoli a všecko

Zajímavé je, že jsem se oproti bratrovi vypracoval na vyšší úroveň taky jako dřevorubec. A přesto jsem si od něj docela často kupoval dříví. Příčinu objasní koncept zvaný komparativní výhoda.

Existuje podstatný rozdíl mezi tím, když jste schopní vyrobit levněji cokoli a když jste schopní vyrobit levněji všecko. Ekonom Thomas Sowell vysvětluje komparativní výhodu tak, že měří cenu nikoli v dolarech a v čase, ale věcmi, které se za dolary a čas dají vyprodukovat. „Cena čehokoli,“ píše, „je cokoli jiného, co se dá vyprodukovat za tytéž zdroje.“

I když jsem byl schopný produkovat lepší dřevo než bratr a za kratší dobu, neslo mi to mnohem míň než železná ruda. Nebo obráceně: kácení stromů mě stálo příliš mnoho rudy. A naopak můj bratr zase zjistil, že i když jako dřevorubec za moc nestojí, existuje celá třída hráčů, kteří by od něj rádi kupovali dřevo, aby sami nemuseli se sekyrou do lesa. Takhle měli zákazníci mého bratra volné ruce, aby na trhu uplatňovali své vlastní talenty.

Ve zkratce: obě strany zainteresované ve výměně zboží z toho měly komparativní výhodu. Dokonce i tehdy, když jsem mohl vyprodukovat jak víc dřeva, tak víc rudy než bratr, naše virtuální společnost se působením čistě náhodně se setkávajících tržních sil vyvíjela k větší prosperitě tím, že se každý hráč mohl soustředit na sadu dovedností, ve kterých byl specializovaný. Jeden se tak mohl soustředit na dobývání dřeva, jiní jako já na hornictví.

I kdybychom tedy v Americe dokázali vyrobit cokoli levněji než Indie, nemůžeme pochopitelně vyrábět levněji než Indie všecko. Nejjistější cesta k pokroku ke dělba práce, kde se každá strana může soustředit na to, co dělá nejlíp.

Cla jsou jenom jeden ze způsobů, kterým vláda může dělbu práce ztěžovat. Většinou se rodí z toho, že nějaký politik touží, aby jeho země mohla požívat v co nejvíce odvětvích průmyslu absolutní výhodu. Nenechejme se ale mýlit. Ono to může znít jako žádoucí věc, být ve všem plně soběstačný, ale až na několik výjimek by asi většina z nás dala přednost tomu, kdyby si pořád mohli koupit něco z úrody, kterou vypěstovali skuteční zemědělci, nebo šaty, které ušijou švadleny, a domy, které postaví stavební firmy.

Čím víc vzpomínám na dny, které jsem prožil v Runescapu, tím zřetelnější mi připadají paralely mezi Indií a Spojenými státy na jedné straně a mnou a mým bratrem na straně druhé.

Bratr se mnou nejdřív nechtěl obchodovat – všecko si chtěl zařídit sám. Když ale přišel na to, jak je to náročné na čas, brzo své ochranářské bariéry boural a už jsme směňovali.

A ačkoli mi v mnoha případech zůstala absolutní výhoda – konečně hrál jsem tu hru mnohem déle než on – pro obě strany byl vždycky velmi výhodné vzájemně obchodovat. Se Spojenými státy a Indií to není jiné.

Člověk může jen doufat, že k politice svobodného obchodu se ve světě přikloní i další země. Dělba práce je nutná podmínka prosperity. Pokud si udržíme, budeme posilovat a rozšiřovat přístup k světovým trhům, čeká nás dobrá budoucnost. My všichni – Američané i lidé z jiných zemí – se můžeme „vypracovat“.

Z originálu, který vyšel na FEE.org, pro Finmag přeložil Gabriel Pleska. Fotku úvodní obrazovky Runescapu jsme koupili na Shutterstock.com 


Tegan  Truitt

Tegan Truitt

Tegan Truitt píše blog A Shortage of Sand, na kterém se zabývá filozofií ekonomiky.  Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Gabriel Pleska | 6. 12. 2018 13:53

Díky, Tomáši, to je dobrá připomínka. Už výsledky toho vyhledávání v Google napovídají, že to bude zajímavá problematika. Zkusíme po tom trochu jít. Ten text je samozřejmě poněkud... naivní. Pro mě byl cenný spíš ten základní postřeh, že skrze gamesy se dá taky něco dozvědět o světě. Pro generaci 40+ to pořád ještě může být nezvyklé. (Ačkoli – náš tata nám kdysi v devadesátých přinesl pár textovek od Sierry on Line a Lucase a nebýt jich, kdoví, jestli bych tenhle článek dneska uměl přeložit. Ale to je trochu něco jiného.) Jinak tuším, že nejlepší korekci by nám dal rozhovor s tím mladším bratrem. Dost možná by byl o tom, jaká je to otrava dělat staršímu bráchovi za pár šestáků lumberjacka.

+6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK