Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zeměkoule nás uživí. Když ji naučíme jak

Kapacita Země je proměnlivá. První zemědělci potřebovali na uživení šestkrát víc půdy než my. A to proti nám žili nějak skromně. Sedm miliard by jich planeta možná neunesla. Je víra v pokrok optimismus, nebo pýcha nejvyššího kalibru?

V aktuální studii Udržitelnost (Sustainability Paper), uveřejněné v Nature, dospěl tým vědců k závěru, že Země dlouhodobě dokáže dávat dostatečnou obživu maximálně sedmi miliardám lidí (v červnu tohoto roku nás přitom bylo 7,6 miliardy). Dosažení „vysoké úrovně životní spokojenosti“ pro každého by prý znamenalo překročení biofyzikálních mezí planety a vedlo k ekologickému kolapsu.

Tahle myšlenka, která může budit zdání vědecké přesnosti, není ve skutečnosti ničím novým – jde jen o nejnovější verzi pradávného tvrzení, že populace a její spotřeba můžou brzy překročit pevně dané „únosné zatížení“ planety. Tento koncept má svůj výmluvný původ v lodní dopravě 19. století, konkrétně jde o odkaz na užitečné zatížení parníků. Na konci 19. století se od lodní dopravy posunul a začal se používat, když se mluvilo o maximálním možném počtu domácích zvířat nebo divoké zvěře, které uživí ekosystém pastviny, respektive nějakého výseku volné přírody.

Jako prvoci a octomilky

Aplikovat tuto koncepci v ekologii je ale poněkud problematické. Lodní náklad se sám od sebe nerozmnoží. A kapacitu ekosystému zas nedovodíme z technického výkresu. Přesto environmentalisté po desítky let  koncept na lidské společnosti uplatňovali a předstírali při tom vědeckou přesnost, jaká ve skutečnosti mlhavé podstatě přeneseného konceptu přímo odporuje.

První byl ve čtyřicátých letech minulého století ekolog William Vogt. Předpověděl, že přetěžování zemědělské půdy povede k jejímu vyčerpání – a posléze ke katastrofě. Paul Ehrlich se na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let soustředil na produkci jídla, Římský klub potom na materiální zdroje. V centru pozornosti dnešních environmentalistů a aktivistů pak jsou zejména následky, které má znečišťování a ničení společenstev na ekosystémy nezbytné pro přežití lidstva.

Všichni dohromady ale v zásadě sdílejí neomalthusiánský pohled na lidskou porodnost a spotřebu. Od vyslovení tezí reverenda Thomase Roberta Malthuse, tedy od přelomu osmnáctého a devatenáctého století, si prorokové environmentální zkázy představují, že na blahobyt lidstvo zareaguje zvýšením jednak počtu dětí, jednak spotřeby. Jinými slovy se prý jako prvoci nebo ovocné mušky množíme a spotřebováváme, dokud se zdroje, zajišťující kontinuální růst, nevyčerpají.

Výjimka

Jméno anglického ekonoma Thomase Malthuse je po staletí synonymem společenského pesimismu, přesvědčení, že množícímu se lidstvu dřív nebo později nebudou stačit potraviny, nerostné zdroje a nověji třeba i voda. V tomto duchu psali nebo píšou o Malthusovi významní ekonomové, vrcholní politici či ekologové. Velmi často nepěkně až nenávistně. V případě Velikonočního ostrova se ale dokonale trefil. 

Lukáš Kovanda: Místo, kde se Malthus nemýlil

Víc blahobytu, míň dětí

Reálně samozřejmě lidská porodnost i spotřeba fungují úplně jinak. Nadbytek a modernizaci ve skutečnosti doprovází pokles porodnosti, nikoli její nárůst. Když se naše materiální podmínky zlepšují, máme dětí míň, ne víc. Populační exploze posledních dvou set let není důsledkem rostoucí porodnosti, ale spíš klesající úmrtnosti. Navíc máme lepší veřejné zdravotnictví, kvalitnější výživu, celkovou fyzickou infrastrukturu a všeobecnou bezpečnost veřejného prostoru, tak zkrátka žijeme déle.

Ve Spojených státech, Evropě, Japonsku, většině Latinské Ameriky a dokonce i v některých částech Indie jsou dnes čísla porodnosti pod záchovnou hranicí, to znamená, že průměrný počet dětí na jednu matku je tu menší než dvě. Zbytek světa bude tento trend v následujících desetiletých nejspíš následovat. V důsledku toho většina demografů předpovídá, že lidská populace dosáhne vrcholu, načež započne pomalý pokles, podle některých ještě před koncem tohoto století.

Dnešní varování před hrozícím ekologickým kolapsem se proto soustředí spíš na narůstající spotřebu než na populační růst. Jak už dnes mnozí připouštějí, naše sociální biologie možná nefunguje jako u prvoků. Jinak je to prý ale s kapitalismem, který údajně nedokáže přežít bez neustálého, nekonečného růstu materiální spotřeby.

Každé břicho má únosné zatížení

Takové tvrzení ale nemá žádný reálný základ. Vlastně najdeme dost důkazů o opaku. Tržní ekonomiky dlouhodobě směřují k pomalejšímu a na zdroje méně náročnému růstu. Růst ve spotřebě na osobu dramaticky roste ve chvíli, kdy společnosti přecházejí ze zemědělských na moderní průmyslové ekonomiky. Potom ale utichne. Evropa a Spojené státy se dnes snaží udržet aspoň dvouprocentní roční růst.

Složení blahobytných ekonomik se také mění. Kdysi představovala průmyslová výroba v rozvinutých ekonomikách dvacet a víc procent ekonomického výkonu a zaměstnanosti. Dnes je v některých zemích na nějakých deseti procentech a většinu ekonomického výkonu obstarává znalostní ekonomika a sektory služeb, které jsou charakteristické nižší materiální a energetickou náročností.

Po celá desetiletí s sebou každé nové zvýšení ekonomického růstu v rozvinutých ekonomikách přineslo nižší spotřebu zdrojů i energie. To proto, že poptávka po materiálních statcích a službách je v určitou chvíli uspokojena. Málokdo z nás potřebuje nebo chce konzumovat víc než tři tisíce kalorií denně nebo žít v domě o rozloze pět set metrů čtverečných. Řada Američanů preferuje SUVéčko, ale sotva by chtěli tahat děti na fotbalový trénink kamionem. Náš apetit po materiálních věcech je možná přemrštěný, ale má svoje hranice.

ČERSTVÝ FINMAG

Finmag předplatné

Evropská ruleta. Tisíce Gambijců každý rok vyrážejí za lepším do Evropy. Cestu každý desátý zaplatí životem. Markéta Kutilová na místě zjišťovala, co je na riskantní „zadní trasu“ žene.


Jak být menší kretén. Recept v rozhovoru s Petrem Ludwigem. Dál v něm najdete: dlouhověkost (podle vzoru Japonsko), boj s prokrastinací (čím dál tužší) a drogy (ale chytré).


Téma čísla: vzdělání. Státní maturita. Průšvih s vysokými školami. Budoucnost v online kurzech. IT gramotnost pro školáky. Analýzy, deprese, komentáře, naděje.


Nepodceňujte se

Ale je tu ještě jedna podstatná věc navíc: nelze vyloučit, že v budoucnu dokážeme kapacity naší planety rozšířit. Někteří environmentalisté tvrdí, že už jsme zemskou kapacitu překročili. Takový pohled je ovšem hluboce ahistorický. Předpokládá totiž, že se kapacita Země nemění.

Ve skutečnosti lidstvo už desítky tisíc let pracuje s životním prostředím tak, aby produktivněji uspokojovalo lidské potřeby. Odlesnili jsme půdu pro pastviny a zemědělství. Vybrali jsme a rozmnožili ty rostliny a zvířata, které byly výživnější, plodnější a hojnější. Před devíti tisíci let, na úsvitu neolitické revoluce, bylo k uživení jednoho člověka zapotřebí šestkrát víc zemědělské půdy než dnes – a to i přesto, že většina z nás má o poznání bohatší jídelníček než naši předkové. Paleoarcheologický záznam víc než přesvědčivě naznačuje, že únosná kapacita není jednou provždy daná. Dnes je o několik řádů vyšší, než byla v čase, kdy lidstvo započalo svou pouť na této planetě.

Neexistuje konkrétní důvod myslet si, že nebudeme v tomto navyšování nosné kapacity své planety schopní dál pokračovat. Nukleární a solární zdroje energie jsou jednoznačně schopné dodávat velké množství energie velkému množství lidí, a neprodukovat přitom podstatné množství uhlíkových emisí. Moderní, intenzivní zemědělské systémy jsou stejně tak schopné naplnit stravovací potřeby stále většího množství lidí. Planeta s větším množstvím kuřat, kukuřice a jaderné energie možná nebude ideální svět, jaký by si mnozí přáli, ale určitě to bude svět, který dokáže pomoct tomu, aby o mnoho víc lidí spotřebovávalo o hodně víc věcí po velmi dlouhou dobu.

K obrazu svému

Taková představa budoucnosti je ovšem trnem v oku těm, kteří mluví o limitech planety. Mají ji za pýchu nejvyššího řádu. Ale i kdyby – aspoň se ta pýcha zrodila z optimismu, tedy z přesvědčení, že se svým důvtipem a vynalézavostí můžou lidé uspět. Požadavky na omezování lidských společenství a jejich podřizování planetárním limitům (kterým samozřejmě nejlíp rozumějí environmentalisté a jejich zastánci) sugerují něco mnohem temnějšího.

Pokud někdo o lidech přemýšlí stejně jako o jednobuněčných organismech nebo o hmyzu, je tu určité riziko, že s nimi tak bude i zacházet. Malthus se stavěl proti takzvaným chudinským zákonům (poor laws), jelikož byl přesvědčený, že budou chudobu jen reprodukovat. Ehrlich argumentoval proti potravinové pomoci chudým zemím ze stejných důvodů a inspiroval tak některá neuvěřitelně krutá opatření kontroly populace. Dnešní požadavky, aby byly planetární limity brány v potaz globálně, jsou formulovány s přerozdělovací a rovnostářskou rétorikou, s cílem vyhnout se námitkám, že by takový krok mohl odsoudit miliardy lidí k hluboké agrární chudobě. Moc už se ale nemluví o tom, jak by se sociální inženýrství tak brutálního rozsahu dalo konkrétně demokraticky nebo prostě spravedlivým způsobem realizovat.

Nakonec člověk přece může věřit, že pro mnohé z nás by bylo lepší, kdybychom spotřebovávali míň, ale přitom ještě nemusí chtít aplikovat na celá lidská společenství pseudovědecká omezení. A můžeme mít vážné obavy, jak zlé důsledky bude mít rostoucí spotřeba na zbytek stvoření, a přitom nemusíme hned strašit kolapsem společnosti.

Hrozby kolapsem, prohlášení, že únosné zatížení planety je neměnné a omezené, a požadavky plošných restrikcí vůči tomu, o co lidé usilují, nejsou ani vědecké, ani správné. Nejsme octomilky, naprogramované proreprodukovat se až k úplnému populačnímu kolapsu. Nejsme ani dobytek, jehož počet se musí přísně sledovat. Pro pochopení lidského údělu na této planetě je třeba si uvědomit, že jsme ji už několikrát přetvořili tak, aby lépe sloužila našim potřebám a snům. I dnes na tom závisí touhy miliard lidí. Kéž by se to stalo.

Z anglického originálu, který vyšel na AEON.co, pro Finmag přeložil Kamil Hrabal

Aeon counter – do not remove
Ted Nordhaus

Ted Nordhaus

Expert na environmentální politiku a spoluzakladatel a výkonný ředitel Breaktrhough Institute v Kalifornii. Je spoluautorem Manifestu ekomodernisty (2015). Žije v Oaklandu. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

William Harvey | 3. 8. 2018 12:57

Great Article

-1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK