Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zázrační muži: Jak liberálové zachránili Německo z ekonomické katastrofy

Stačí málo, aby volný trh začal dělat zázraky.

Je to už sedmdesát let, co malá skupinka ekonomů a právníků napomohla k něčemu, co dnes známe jako wirtschaftswunder neboli německý hospodářský zázrak. Je přitom dost možné, že jména jako Walter Eucken, Wilhelm Röpke nebo Franz Böhm dneska nic neříkají ani Němcům. Přitom právě jejich neúprosnost při prosazování liberalizace trhu v roce 1948 udělala později ze západního Německa největší a nejdynamičtější ekonomiku Evropy.

Takzvaná velká reforma, jak ji nazval Wilhelm Röpke, nebyla dílem náhody. Je to ale poměrně vzácný příklad toho, že intelektuálové, kteří prosazují myšlenky volného trhu, můžou sehrát klíčovou roli v osvobozování hospodářství po desetiletí svazovaného politikou intervencí a kolektivismu. Jejich úspěch je o to výjimečnější, že svůj recept – radikální měnovou reformu, zrušení kontrolovaných cen, plošnou ekonomickou deregulaci a podstatné snížení daní z příjmů – dokázali uvést v život navzdory opozici, kterou tenkrát zdaleka nepředstavovala jen kompletní německá levice, ale také podstatná část křesťanských demokratů, kteří stáli v čele západního Německa nepřetržitě od roku 1949 do roku 1969.

Na velké reformě tedy nejsou zázračné jen její skvělé ekonomické výsledky. Skutečný zázrak bylo už to, že úzká skupina myslitelů-přívrženců volného trhu a ještě užší skupinka politiků přetlačila německý politický, ekonomický a akademický establishment.

Trochu jiný tržní liberalismus

Reformy zavedené 20. června 1948 Ludwigem Erhardem, budoucím ministrem financí a kancléřem západního Německa, v britské a americké okupační zóně, představovaly souběh některých specificky německých proudů volnotržního myšlení. Tamější takzvaní ordoliberálové nebo neoliberálové spolu souhlasili ne úplně ve všem, ale sdíleli přece jen dost společného, co je odlišovalo od ostatních stoupenců volného trhu.

V první řadě se myšlení německých liberálů utvářelo v reakci na problémy, které se v Německu začaly projevovat už před rokem 1914 a kteprohloubily je dvě světové války a korporativismus, intervencionismus a ekonomickým nacionalismus přednacistické a nacistické éry. Problémy jako kartelizace podstatné části německého hospodářství, bujení protekcionismu nebo regulování cen a mezd podle nich nebyly jen důsledky chybné ekonomické politiky. Ve skutečnosti byly odrazem dlouhodobého napětí v německé politické kultuře. Druhým souvisejícím rysem bylo jejich soustředění na otázku: jaké společenské uspořádání je nezbytné, aby se volný trh mohl udržet. Právník Böhm později napsal:

„Otázka, která nám všem ležela na srdci nejvíc, byla otázka soukromé moci ve svobodné společnosti. Spolu s ní nevyhnutelně vyvstaly další otázky zahrnující přirozený řád ve svobodné společnosti, různé existující typy ekonomických uspořádání a dysfunkce, které mohou v těchto různých typech vyvstat.“

Böhm a další dospěli k závěru, že tržní ekonomiky musí být chráněny před soukromými vlivy, před tlakem firem, odborů, zemědělské lobby a před jejich logickým zájmem vychýlit systém ve svůj prospěch. Nejznámějším příkladem takové deformace systému byl způsob, jakým německé ocelárny a uhelné společnosti zneužily svých politických vazeb k prosazení zákona, který jejich průmysl kartelizoval. Jakmile byl tenhle proces roku 1897 legalizován německým nejvyšším soudem, kartelizace se rychle šířila celým hospodářstvím. Následky pro volnou soutěž a ekonomické svobody v Německu byly fatální.

Odolat těmto tlakům obnášelo podle Böhma a Euckena (kolegů z univerzity ve Freiburgu) určité institucionální volby: první byla dát přednost konkurenci před plánováním odshora až dolů. Druhá volba obnášela upřednostňování měnové stability. Třetí volba znamenala postavit stát dostatečně silný na to, aby mohl odolávat snahám zájmových skupin uchvátit a zkorumpovat tržní procesy, ale který by současně také odolal pokušení sám se neustále do hospodářství plést. Tento trojí důraz odrážel přesvědčení tržních liberálů, že otázky ústavního a institucionálního nastavení jsou pro charakter ekonomického života dané společnosti rozhodující.

Máme na radaru

Chytré čtení na víkend

Monitoruje web. Třídí zrno od plev. Blbosti zahazuje. A výběr toho nejlepšího, co se za týden podaří zachytit, můžete mít každý pátek v mailboxu. Objednejte si pravidelný páteční výběr z toho, co se objevilo na radaru Michala Kašpárka.

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru.

Čtení na víkend

 

Od teorie k politice

Většina jejich myšlenek se rodila už za nacistické diktatury. Někteří liberálové – jako Röpke a Alexander Rüstow – je rozvíjeli v relativním bezpečí exilu. Ti, kteří zůstávali v Německu, museli své koncepce ovšem rozvíjet takříkajíc „mimo dosaha radaru“ – částečně proto, že jejich pohled ostře kolidoval s ekonomickou politikou režimu, ale současně i z toho důvodu, že jejich vlastní politické postoje byly výrazně antinacistické. Ať už v Německu, nebo za jeho hranicemi, docházeli tito muži k podobným závěrům, jak Německo vrátit zpátky k volnému trhu.

Ti, kteří zůstali v Německu, kromě rozvíjení teorií aktivně hledali v průmyslových, konzervativních a křesťanských protinacistických kruzích další osobnosti. Příznivce volného trhu, kteří by mohli jednoho dne, až Německo prohraje válku, liberalizační reformy prosadit. Bylo to bezpochyby nebezpečné. Nejen proto, že takové myšlení by režim shledal poraženeckým, ale i proto, že se při tom dostali do kontaktu s osobnostmi, jako byli pastor Dietrich Bonhoeffer, Carl Goerdeler a další, kteří byli popraveni po neúspěšném atentátu plukovníka Clause von Stauffenberga na Adolfa Hitlera 20. června 1944.

Možná nejprominentnější z těchto protržních osobností byl zmiňovaný Ludwig Erhard, ekonom a manažer, který se dokázal pohybovat stejně v průmyslu, jako i politice nebo filozofii; do NSDAP ale vstoupit odmítnul. Jako pozorný čtenář Euckenových a Röpkeho spisů vnímal Erhard poválečné období jako jedinečnou příležitost k zavedení dalekosáhlých reforem, které by se jinak realizovaly jen ztěžka.

Když na to došlo, ukázalo se, že to není žádná legrace: v roce 1945 bylo volnému trhu nakloněno jen málo Němců. Z katakomb se vynořili sociální demokraté a žádali víc plánované hospodářství, nikoli redukci plánování. Vůči čemukoli, co smrdělo „kapitalismem“ bylo i mnoho Němců, kteří se slučovali pod křesťanskodemokratickou značkou. Zůstávali hluboko ovlivnění vysoce korporativistickým vyjádřením katolického sociálního myšlení, které dominovalo celému německy mluvícímu katolicismu. Ti zbylí prosazovali katolický socialismus, nebo dokonce „třetí cestu“. A pak tu byli takoví jako první kancléř západního Německa Konrad Adenauer, kteří zpravidla nahlíželi na ekonomické problémy výhradně prizmatem jejich politické účelnosti.

Další komplikace byla, že vojenská správa v okupačních zónách, s mnoha keynesiány ve svých řadách, obdivovala ekonomickou politiku britské labouristické vlády Clementa Atleeho. I proto mezi lety 1945 a 1947 ponechali spojenečtí správci v chodu rozsáhle kolektivizovanou a státně orientovanou ekonomiku, nastolenou poraženými nacisty. Taková ekonomika zahrnovala regulování cen a mezd a přídělové systémy a pokračovala v používání inflací prožrané měny.

Poválečné Německo

Takové podmínky odrazovaly od poválečného Německa investory, zpomalovaly kapitálový růst a oslabovaly konkurenci. Němce zas vedly k neochotě překračovat meze směnného obchodu. Němečtí zemědělci se dokonce zdráhali svou produkci prodávat. Výsledkem byl nedostatek potravin a nárůst podvýživy.

Navzdory těmto nepříznivým podmínkám nakonec dokázali liberálové svoje myšlenky prosadit hned na několika frontách. Prokázali excelentní schopnost hájit klíčové pozice v hospodářské administrativě a poradních sborech vytvořených západními spojenci. Erhard například zdůrazňoval, že antinacistické prověrky prokázaly jeho bezúhonnost, a hned v roce 1945 se stal bavorským ministrem financí. Podobné manévrování umožnilo liberálům získat mnohem větší vliv, než jaký by odpovídal jejich počtu.

Stejně významná byla jejich snaha získávat pro ekonomickou liberalizaci veřejné mínění. V květnu 1948 začali Eucken a Böhm vydávat odborný časopis Ordo, ve kterém získávali pro volnotržní myšlenky vlivné německé vzdělance. Mimo akademickou sféru pak psali dlouhé názorové texty do lepších novin, jako byl curyšský Neue Zürcher Zeitung, který odebírali zejména vzdělanější čtenáři se zájmem o politiku. Jeden z důvodů, proč se Röpke rozhodl publikovat často právě v těchto novinách, byl ten, že si byl vědom, že mezi jejich zapálené čtenáře patří i sám Adenauer.

Nebáli se ale šířit poselství svých tržních reforem ani mezi širokou veřejností. Erhard v rádiu promlouval takovým jazykem, kterým mohl o prospěšnosti volného trhu přesvědčit masy. Reformisté si rovněž dávali pozor, aby neignorovali méně prestižní platformy, které ale četly statisíce Němců, kteří by po takových Neue Zürcher Zeitung nikdy nesáhli.

13. prosince 1947 kupříkladu rozšířený katolický týdeník Rheinische Merkur zveřejnil Röpkeho kritiku Güntera Keisera, předního ekonomického oponenta Erhardova návrhu na zrušení válečných ekonomických regulací. Dnes je tento článek považovaný za jeden z nejdůležitějších textů, které pomohly nachystat německé veřejné mínění na Erhardova liberalizující opatření následujícího roku. Röpke svým čtenářům natvrdo oznámil, že „zůstávat u centralizované ekonomiky znamená zůstávat ve světě ekonomických iluzí“.

Z čerstvého Finmagu

Finmag předplatné

27 stran o vědě.

Kde je budoucnost vědy? V upirátěných článcích? Kam kráčejí robozvířata Boston Dynamics? Génius ze střední: Petr Štěpánek si vyrobil robotickou ruku, elektroencefalogram… Teď podniká s elektrolongboardy. A další.


Sinolog Martin Hála o Si Ťin-pchingovi: Čína je v jeho očích už na takové ekonomické úrovni a má k dispozici takové technologické prostředky, že může prosadit komunistické ideály, které nešlo naplnit za Mao Ce-tunga.


Na těchto základech můžete…

Nejznámějšími Erhardovými reformami z června 1948 bylo zrušení regulovaných cen a nahrazení nacistické říšské marky novým oběživem, německou markou, raženou v o poznání menším objemu. Tato opatření účinně zlomila inflaci, která dosud prostupovala německou ekonomikou.

Účinky těchto a dalších liberalizujících změn byly v podstatě okamžité. Zemědělci kupříkladu začali prodávat svou produkci, protože najednou znali skutečnou cenu svého zboží. Mohli si být také konečně jistí, že hodnotu peněz, které za svoje zboží získají, nerozpráší inflace.

V německých městech se zase začalo pracovat, protože zaměstnanci byli placeni měnou, která si uchovávala svou kupní sílu. Už nemuseli trávit pracovní dobu žebráním o jídlo pro svou rodinu. Za šest měsíců průmyslová produkce vzrostla o neuvěřitelných 50 procent. Rostly reálné příjmy. Ten kontrast se rozvrácenou ekonomikou v sousední Německé demokratické republice bylo těžké popřít i pro sociální demokraty.

Je ironií, že nikdo z německých tržních liberálů neshledával na „německém zázraku“ něco výjimečného. Pro lidi, jako byli Erhard, Eucken nebo Röpke to byl prostě logický důsledek toho, když dáte do pořádku základní stavební kameny ekonomiky a zbytek necháte na lidech.

A právě tady možná leží poučení z německého ekonomického zázraku pro dnešek. Spousta současných proponentů volného trhu se soustředí na detaily jednotlivých oborů – od zdravotní péče po zákony proti trustům. Je to pochopitelné, tyto detaily mají vliv na životy milionů lidí. Němečtí ordoliberálové, kteří roku 1948 uspěli navzdory všem předpokladům, nás ale učí, že bychom přesto neměli ztrácet ze zřetele širší institucionální rámec, ve kterém naše ekonomiky fungují. Protože pokud nefungují základy ekonomiky, můžeme se rýpat v tom či onom jak dlouho chceme, jenže to nám nic nepomůže od chronické měnové nestability, od cen diktovaných státem, od trestajících daní kolektivizování majetku.

Jinými slovy: svoboda a rozvoj, který s sebou svoboda přináší, závisí víc, než si uvědomujeme, na tom, jestli je v základech nastavený správný řád. I v hospodářství.

Na známce Walter Eucken. Známku ofotografoval je Sergey Kohl / Shutterstock.com

Z originálu uveřejněného na FEE.org pro Finmag přeložil Kamil Hrabal

Samuel  Gregg

Samuel Gregg

Ředitel výzkumu v Acton Institute. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Michal Mrozek | 19. 7. 2018 09:26

Skutečně zásadní ekonomické změny jsou dlouhodobého rázu. Nedá se hovořit o letech, kdy je možno změnu již vypozorovat, ale spíše o dekádách. Přijde mi proto legrační tvrdit, že volnotržní reformy ničeho závratného nedosáhly. Jak mohly vůbec něčeho dosáhnout v demokracii? Demokracie v podstatě neumožnila dokončit volnotržní reformy, ta změna byla poznamenána řadou zásahů, které s volným trhem nemají nic společného. Korunu tomu pak nasadila vláda ČSSD, a je jedno, kterou mám na mysli. Opakuji - jde o základní dlouhodobou strategii, zda dát prostor volnému trhu, anebo ne. Levice tomu nedá žádný prostor, pravice ano, ale s levicovými klacky pod nohama, protože je demokracie. A jakmile se ČSSD (a jiní komunisti) dostanou opět do sedla, veškerý volný trh smetou. Dnes jsme na tom asi tak, že o volném trhu můžeme leda snít.

Rovnoměrný rozvoj nemá například s volným trhem vůbec co dělat. Není divu, že jde o levičáckou mantru: "Chceme rovnoměrný rozvoj." A tuhle zásadu dopracují do tabulek, kolik se má vyrobit čeho na daném území. Přitom je vůbec nezajímá, zda je daná oblast pro výrobu daného statku vhodná nebo ne. Volný trh to zajímá. Proto bude volný trh efektivnější než úřednické zrovnoměrňování všech regionů. Dále, bohatství je především výsledkem usilovné práce. Pokud je region plný lidí, kterým se pracovat nechce, nebude bohatý ve volnotržním prostředí. A pravice říká: "Chtějí být chudí? Tak ať jsou." Levice na to: "Nepodmíněný základní příjem je nutný." To jsou ty základní zcela rozdílné přístupy. Hádejte, který z nich dlouhodobě vede k ekonomické efektivitě? Ten, který podporuje líné obyvatele?

Co se jednoznačně nepodařilo v 90.letech, to je změna v hlavách lidí. Změna přemýšlení, kdy je třeba dát prostor těm, kteří chtějí být bohatí, aby bohatí byli a dosáhli bohatství svým úsilím. Že se to nepodařilo, to je vidět i na nástupu komunistů. Jejich ideologie není zažehnána, ale zažívá opětovný boom. Všichni si musí být rovni. Nemůže být někdo výrazně bohatší. Závist, ta opět vládne. Kolik berou? Závidíte také někomu?

+23
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 19. 7. 2018 07:41

U nás volnotržní reformy, tažené Václavem Klausem od roku 1990, nedosáhly nijak pronikavých výsledků. Úroveň roku 1989 jsme dosáhli až kolem roku 2000, už za vlády Miloše Zemana. Další reformující země, které byly okolo roku 1990 hluboko pod českou či československou ekonomickou výkonností, například Polsko, nás postupně doháněly, a dnes jsou příjmy Poláků zhruba srovnatelné s českými.

Důsledkem spoléhání na neviditelnou ruku trhu byl také nerovnoměrný vývoj regionů. Takové Ostravsko nebo Ústecko přišly o svou ekonomickou základnu, ale celá devadesátá léta tam podniky jenom masivně zanikaly, aniž vznikala v náležité míře spontánně jejich náhrada, takže jediné, co tam volnotržně rostlo, byla nezaměstnanost a migrace do jiných regionů či do zahraničí.

Prostě, pouhé spoléhání na trh je málo. Na příčiny německého poválečného zázraku bych se díval bez jednoduché a jednofaktorové ideologie.

-20
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK