(Lidské) zdroje jsou. Jen jim jít naproti

230 tisíc nezaměstnaných a 280 tisíc volných míst? Některé lidi to žhaví doruda. Nezaměstnaným platíme podpory a dávky a na práci dovážíme Ukrajince? Skandál!

Nulová nezaměstnanost nemůže nikdy být, z ekonomických i jiných důvodů, ale jisté rezervy máme. Česko například disponuje zástupem lidí na pomezí duševního zdraví a nemoci, kteří by pracovat mohli – pokud bychom jim nabídli odpovídající podmínky.

Vydržet. Neutéct

„Zítra jdu na školení a bude zase vedro. Jenže já nejsem schopná si prostě vzít triko s krátkým rukávem. Stydím se fakt za jizvy. V tomhle případě je prostě schovat musím. Asi umřu vedrem… a stresem,“ píše Karolína den před obyčejným pracovním dnem, kdy si má odpočinout od pacientů a jít se vzdělávat.

Karolína, která dennodenně zvládá pracovat s nejtěžšími případy mentálně postižených lidí, se naplánovaného školení bála už dva týdny dopředu. Báli jste se na základce referátu? Spousta lidí se tak cítí i po pár desítkách let – a spousta lidí ještě hůř. A mají k tomu důvody, které z pozice těch, kdo takové věci neznají, nedokážeme úplně pochopit. Sytý hladovému nevěří, protože prostě nechápe, co to je hlad.

Když si odmyslíme všechno utrpení, které Karolína úplně zbytečně prožívá: k čemu je takové školení dobré? Aby se člověk něco naučil, nesmí se nudit ani být v přílišném stresu. Křivka smysluplnosti školení v závislosti na napětí účastníků tak vypadá jako kopec Říp uprostřed roviny: znudění a vystresovaní lidé si z něj neodnesou nic. Nic z něj nebude mít ani Karolína, pro kterou bude největším úspěchem takovou vzdělávací akci ve zdraví přežít. A neutéct.

„Ze všech školení mám vždycky hrůzu, bojím se nových cizích lidí. Taky mi moc nejde mluvit před lidmi. Hrozně se stydím. A bojím se, že budu plácat nesmysly. Hrozně záleží, jak je to školení vedené. A jestli je to velká skupina lidí nebo malá. Vždycky mě tam děsí to nutné představovací kolečko, kdy se všichni musí představit a říct kde pracují, jak dlouho a co třeba od kurzu očekávají. Tohle mě strašně děsí.“

Sociální úzkosti: každý desátý

Když jsem jako student pracoval na stavbě, i jako brigádník za padesát korun na hodinu jsem byl schopný nadřízeným vysvětlit, že se bojím výšek. Místo práce z lešení jsem tak mohl v klidu kopat výkop. Proč nemá stejnou možnost i Karolína? Je obtížnější pochopit „sociální fobii“ než „fobii z výšek“? Nebo Karolíniným manažerům v psychiatrickém zařízení chybí základní schopnosti, kterými disponuje průměrný stavbyvedoucí?

Karolína samozřejmě nemůže jít dělat tiskovou mluvčí, stejně jako já bych nebyl dobrým kominíkem. Přitom zrovna Karolíně by stačilo, kdyby se nemusela obávat „představování v kolečku“, oblíbené zbraně špatných lektorů. Kdyby lidé, kteří někoho učí, byli schopní nechat své studenty mluvit nebo mlčet podle jejich vlastního uvážení. Konkrétně „kolečka“ jsou přitom k vyvolání sociální úzkosti jako dělaná: ono čekání, než na člověka dojde řada, poskytuje ideální prostor pro rozběhnutí celého psycho-fyziologického cyklu, kvůli kterému se člověk cítí příšerně – a ze situace není úniku.

Sociální úzkost se vyskytuje asi u desetiny Evropanů, takže není divu, že se podobné příběhy opakují napříč kancelářemi a firmami. Necitlivě uspořádaná školení a meetingy jsou pro řadu lidí stejnou bariérou jako schody pro vozíčkáře nebo výtah s prosklenou podlahou pro člověka trpícího závratěmi. Takové školení je přitom jen jednou z maličkostí, které některým lidem v práci brání. Zbytečné termíny, povinně-nepovinné společenské akce, špatné vztahy, nedostatečné uznání, nejistota, neochota, pravidla, která vůbec nejsou nutná. Okolo mnohých zaměstnání, která by mohla být docela nenáročná, vytváříme zbytečné zábrany: tlak, který většina z nás ustojí, byť třeba nerada – ale pro některé lidi je nepřekonatelnou překážkou.

Hledej práci!

Nečekejte , že práce přijde za vámi!

Sháníte práci? Zkuste se rozhlédnout u nás. Nabídky práce ze všech úřadů práce a předních pracovních portálů na jednom místě!

Nabídky práce na Peníze.cz

Došlo uhlí, došla pára. Bez odměn

„Mnozí veteráni mají problém s cílevědomostí, je pro ně velmi obtížné najít k něčemu motivaci. Nevidí smysl v životě po válce, v oněch každodenních cílech života ve společnosti: vstát, jít do práce, vrátit se domů – a totéž opakovat každý den,“ popisovala mi Kalyna Kardash z organizace Hero´s Companion jeden z problémů traumatizovaných ukrajinských vojáků vracejících se z Donbasu.

Nejedná se přitom jen o nedostatek vědomého, rozumového smyslu, ale o demotivaci celého organizmu. Jeden z Kalyniných klientů nebyl schopný se jít projít. Pro jeho mozek to bylo tváří v tvář bezmoci, kterou pociťoval, tak hluboce zbytečné, že v sobě nenašel vůli ke všem těm pohybům, které vyžaduje procházka okolo bloku.

U lidí, kteří zažili něco příšerného, běžný člověk takovou neschopnost obvykle pochopí, ale deprese, které můžou postihnout každého, v řadě lidí vyvolávají nedůvěru. V obou případech jde přitom o docela podobnou situaci: člověk postrádá základní smysl jakéhokoli konání a jeho mozek nevyplavuje dostatečné množství látek, které aktivují další neurony a vyšlou pokyn k akci. Vynikajícím způsobem takový stav ztvárňuje interaktivní povídka Depression Quest.

Člověk ve svém každodenním životě funguje díky motivačním mechanismům v mozku, které organizmus pomyslně odměňují nejen za dosažení cíle, ale i za proces jeho dosahování. Díky tomu mohl pračlověk brousit pazourkové nástroje – protože pociťoval „vnitřní odměnu“, radost, už při jeho dlabání, ne až za týden z uloveného mamuta; díky tomu jsme schopní léta střádat na dům nebo chodit do práce, jakkoli výplatu dostaneme později.

Deprese se může projevovat tím, že to tak nefunguje – a neodměňuje nás vůbec nic. Znám člověka, který páchnul, protože – navzdory vzdělání a racionálnímu pochopení situace – u něj ráno převládala taková demotivace, že nedošel do sprchy. Při silnějších návalech deprese se ale člověk nedostane nejen do sprchy, ale vůbec nikam, protože mu všechno připadá tak hluboce zbytečné, nesmyslné a náročné, že převáží nekonečná bezmoc a on vůbec nevstane z postele.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Jít vstříc

Dlouhodobé deprese, úzkosti nebo poruchy osobnosti se přitom stejně jako cokoli jiného zlepšují a zhoršují. Ve vztahu k práci pak pro řadu lidí hraje silnou roli strach ze selhání, který je pronásleduje i v době, kdy se zrovna cítí docela dobře. Stejně jako v případě sociální úzkosti tak člověku s výjimkou těch nejhorších epizod v práci nebrání neschopnost pracovat jako taková – ale strach, že třeba zítra, za měsíc nebo za rok přijde horší období, kdy dočasně nebude práce schopný. Takový strach pak situaci zhoršuje, takže v konečném důsledku pracovat opravdu nemůže.

Bylo by možné nabídnout takovým lidem práci beze strachu? Stačilo by, aby takový člověk měl moc práci přizpůsobit svým potřebám. Někde to samozřejmě nejde, letový dispečer nebo hospodský musí přijít každý den a na čas. Řadě lidí ale je možné větší flexibilitu nabídnout – z formálního pohledu se nejedná o nic jiného než nemocenskou. Jediným problémem tak zůstává, aby si člověk mohl odpočinout, když to potřebuje, beze strachu a beze studu.

„Pracuji tak třikrát týdně maximálně. Když jsem pětkrát týdně osm hodin v práci tak začnu být ‚málo odolná vůči stresu‘ – stresuje mě tak nějak úplně všechno, z čehož je mi nevolno, mdlo, cítím slabost, chvěju se, jsem neschopná, vše mi padá z ruky a můj psychický stav se zhoršuje – úzkosti, deprese, nespavost, výkyvy nálad. Potřebuji hodně klidu a odpočinku, abych byla ‚normální‘ a dokázala nějak fungovat,“ odpovídá mi na dotaz ve fóru pro lidi s poruchami osobnosti Natálie.

V Británii jsem se jako ošetřovatel staral o finančního analytika se zlomenou páteří. Někdy to v práci zvládnul celý den, jindy jsme odcházeli po obědě. V případě důležitých jednání jsme udělali všechno pro to, aby se jich zúčastnil – ale s vědomím, že pokud se to nepodaří, každý to pochopí. Lidé s duševními problémy na tom jsou velmi podobně, ale na rozdíl od mého klienta typicky nemívají sebevědomí, které jemu umožňovalo soustředit se na práci a nad neúspěchy ze zdravotních důvodů mávnout rukou.

Řada lidí nepotřebuje nic jiného než vědět, že je v pořádku se chovat racionálně – a léčit se, jak je to zapotřebí. Chybějící sebevědomí musí nahradit kvalitní a citlivá péče personalistů a nadřízených. Pokud to jde, vzít člověka, jaký je a nabídnout mu co největší flexibilitu, aby měl moc nad svým životem rozhodovat co možná nejvíc sám, aniž by musel v nejhorších chvílích vysvětlovat, že zrovna dneska udělá jen to nejnutnější. Člověk trpící depresí se soustředí na negativní informace, takže může být zapotřebí pořád dokola jeho práci oceňovat – což by ale neměl být problém, právě pro péči o zaměstnance přece personalisté existují.

Když zaměstnavatelé pochopí potřeby svých potenciálních zaměstnanců a nabídnou jim přijatelné řešení, můžou přilákat řadu profesionálně vynikajících lidí, kterým osobní problémy brání v práci v méně přátelském, citlivém a flexibilním prostředí. A kdy jindy než právě teď?