Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Stručné dějiny německé hluboce zakořeněné posedlosti spořením

V Německém historickém muzeu v Berlíně měla nedávno vernisáž malá výstava věnovaná německé lásce k spořivosti. Výstava má možná trochu nudný název Spoření – dějiny německé ctnosti. Nabízí ale zajímavý pohled k hluboko zapuštěným kořenům jedné národní posedlosti.

Výstava může sloužit jako prostředek sebereflexe pro samotné Němce, otevírá ale rovněž nikoli nezajímavé okénko do historie německé morálky, pokud jde o finanční opatrnost a nakonec i postoj Spolkové republiky k evropské politice a k svým partnerům.

Spoření má v německé společnosti dlouhou tradici. První spořitelna tu otevřela už v roce 1778 v Hamburku. V roce 1836 už fungovalo v tehdejší německé konfederaci více než tři sta takových spořitelen. Němcům tak tyto instituce už tenkrát umožňovaly ukládat své pracně vydělané peníze s nějakým tím úrokem.

Výstava nabízí mnoho důkazů o tom, že koncept spoření se ustavil počínaje touto epochou, že trval přes Výmarskou republiku, která přišla po první světové válce, a pak i přes éru nacismu a dokonce i po druhé světové válce v rámci daňového plánování, státu blahobytu a sociální politiky.

Dědictví této ctnosti učinilo z Němců největší střadatele na světě. Podle OECD uspořily německé domácnosti v posledních dvou dekádách pravidelně víc než osm procent svých disponibilních příjmů. Britské domácnosti se v tom těm německým naposledy přiblížily v roce 1995. O dvacet let později, v roce 2015, uschovávají němečtí střadatelé 9,96 procent svých disponibilních příjmů v celkem čtyř stech domácích spořitelen. Britové jsou dnes na 0,16 procenta.

Když se podíváme na celkové úspory domácností, firem a vlády (hrubé domácí úspory) v těchto dvou srovnávaných zemích, zeje před námi podobná propast. V roce 2015 německé hrubé domácí úspory činily 27,2 procenta, britská čísla ukazují pouhých 15,3 %.

Nejde jen o to, že Němci uspoří víc než jejich britské protějšky. Jejich hluboko zažraný národní zvyk má ještě víc důsledků, než odhalují tyto statistiky.

Pokud chcete pochopit německé postoje k domácí i evropské politice, musíte nejdřív pochopit německou posedlost spořením. Například od roku 2012 se hlavní úroková sazba Evropské centrální banky pohybovala pod jedno procento, v březnu 2016 klesla dokonce pod nulu. Důvodem pro takto nízké úrokové sazby byla – kromě rozsáhlých programů kvantitativního uvolňování – snaha stabilizovat evropský bankovní sektor a podpořit půjčky, nákupy a celkově tak pomoci ekonomickému zotavení.

ČERSTVÝ FINMAG

Finmag předplatné

Šéfredaktor doporučuje: Dobrý pedagog vysvětlí průšvih českého vysokého školství tak, že porozumí i žák základní školy. Na pomoc si Tomáš Fürst bere ožungry z Horní Suché.


Kašpárek doporučuje: Na hodinách informatiky děti formátují text ve Wordu. Kdo je naučí to opravdu podstatné? Silvie Zeman a Klára Štouračová a kurzy IT gramotnosti makeITtoday.


Redakční vegetarián doporučuje: Neřízená střela řezník Fanda Kšána vás naučí milovat masožravého bližního svého. Jestli ne, nemáte rádi lidi. A kdo nemá rád lidi, nemá rád zvířata.


Tento krok Evropské centrální banky tehdy většina vlád ocenila. V Německu se ale centrální banka dočkala hlasité kritiky od spořící veřejnosti, která měla obavy, aby nízké úrokové sazby neznehodnotily jejich bohatství a nezničily tak jejich plány na důchod. Konzervativní deník Frankfurter Allgemeine Zeitung tehdy napsal: „V tomto proklínání italského předsedy ECB za to, že snižuje úrokové sazby a odpírá střadatelům jejich zasloužené úroky, je něco až rituálního”.

Na úrovni státu

Ctností šetrnosti se v Německu nevyznačují jen na domácnosti nebo firmy. I samotnému německému státu je spořivost víc než vlastní. Dobrý stát nežije nad rámec svých finančních prostředků a šetří tam, kde to jen jde. Stát, Němci nahlížený jako taková ctnostná a opatrná švábská hospodyňka, stojí v centru německého narativu skromnosti, který má zásadní vliv nejen na domácí politiku, ale také na většinu evropské agendy.

V období po evropské dluhové krizi byla implementace úsporných politik na jižní periferii, obzvlášť v Řecku, ospravedlňována nezbytností zredukovat výdaje a navýšit úspory. Nemělo by nás teď už překvapit, že Německo vystupovalo jako jeden z hlavních proponentů takové daňové politiky. Pro německého ducha byla austerita jediným možným lékem pro zemi, která žila před rokem 2008 nad svoje možnosti.

Tehdejší německý ministr financí Wolfgang Schäuble se nechal slyšet:

„Je zcela bez diskuzí, že k neudržitelnému dluhu a deficitům, které dnes ohrožují ekonomické bohatství, vedly přehnané státní výdaje (…) Nestačí, aby se vlády vně eurozóny i v ní pouze zavázaly k fiskální konsolidaci a zvyšování konkurenceschopnosti – všichni dnes musí podávat výsledky okamžitě.“

Schäuble tehdy platil za puntičkáře, který lpí na pravidlech. V Řecku se za to, jak moc tlačil na politiku odříkání, stal vysloveným padouchem.

Jenže s takovou historií a s takovým významem úspor v německých hlavách nelze očekávat, že by snad Olaf Scholz, Schäubleho nástupce na ministerstvu financí, nebo potažmo celé Německo mělo v dohledné době jakkoli změnit názor.

Z originálu publikovaného na The Conversation pro Finmag přeložil Kamil Hrabal

The Conversation

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 26. 6. 2018 14:11

No situace je taková, že Němci měli výjimku na Ag mince (ne cihly) - DPH sníženou z 19 na 7%.
A celá EU jezdila nakupovat k nim (tedy alespoň ti, kteří se DPH neuměli vyhnout úplně).
Takže na ně vznikl tlak, kterému podlehli a výjimku zrušili (tzn. vrátili se na 19%).
Jenže pak někdo vymyslel trik s rozdílovou DPH a podle něj se jede dnes. A tento trik přebralo i mnoho CZ obchodníků.

Funguje to nějak takto: Rakouská mincovna vyrazí stříbrné filharmoniky. Prodá je do USA - naloží je na loď, ta dopluje do NewYorku, tam se jen otočí (během obrátky mince změní majitele) a pluje zpět do EU, kde ji někdo koupí jako "použité zboží". A použije pak právě paragraf o rozdílovém zdanění u použitého zboží - tedy v podstatě zaplatí DPH jen ze své marže, ne z celé ceny mince.

Tedy alespoň tak mi to líčil jeden německý prodejce.

Čeští překupníci pak fungují asi tak, že pošlou do Německa manželku koupit mince jak nejlevněji to jde (levný prodejce, množstevní sleva). Manželka (soukromá osoba) se pak vrátí a prodá mince manželově firmě jako bazarové zboží a manžel opět vypočte DPH jen ze své marže.

Něco o DPH na Ag píšou třeba zde: https://www.silverum.cz/dph.html

Podle mne to je docela na vodě, protože tento paragraf je myšlen opravdu na opoužívané bazarové zboží - aby když si koupíte 2 roky starý kočárek, tak aby z něj nemusela být odvedena DPH podruhé (poprvé ji zaplatil první majitel) a tak je to ošetřeno tak, že v tomto případě se platí DPH ne z celé ceny, ale jen z marže bazarníka. Ovšem na věci nepodléhající zkáze (investiční zlato, archivní víno/whisky, obraz) ale naopak na hodnotě časem nabývající to myšleno nebylo a myslím, že se o tom i ledaskde píše. Zatím to ale nikdo nezatrhl.

Z důvodu této právní nejistoty také tento trik nikdo nepoužíval, dokud zde byla německá nízká DPH. Jakmile toto padlo, někdo tuto díru v zákoně objevil a začal podle ní prodávat (napřed dovozové mince z USA a Kanady, ale později i evropské mincovny, aby zůstaly konkurenceschopné, začaly podstupovat to kolečko s lodí do NY). Ostatní se přidali, protože jinak by u nich nikdo nenakupoval.

Možná je v EU nějaká okrajová země (Pobaltí?), kde je DPH stále nízká a překupníci (resp. jejich "manželky") to nakupují tam.

Samozřejmě stále je výhodnější nakupovat v DE, stačí si porovnat ceny:
https://www.silverum.cz/investicni-stribro-stribrne-mince-2018-c-16_1.html
https://auragentum.de/silber/silbermuenzen/1-unze/

Ale cesta se vyplatí až od určitého množství.

+12
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK