Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Česká montovna se přehřívá. I kvůli kurzu

Trh práce se přehřívá. Výroba přitom stále vykazuje nízkou přidanou hodnotu. Ve světle mezinárodního výzkumu lze tvrdit, že se silnější korunou by se ekonomika posunula o „vývojový stupeň“ výš.

Česká ekonomika má stále ráz montovny. Nejde o to urážet tuzemský průmysl ani nikoho z těch, kdo v něm pracují. Výraz „montovna“ je jen mediálně praktické označení pro ekonomiku s nízkou domácí přidanou hodnotou celkového exportu. V Česku je tato přidaná hodnota podle aktuálních dat OECD 53,4 procenta. To nás řadí na spodní řádky v příslušné tabulce téže organizace. Drtivá většina ekonomicky vyspělých zemí vykazuje hodnoty v pásmu od 65 do 85 procent. Fakt, že v Česku sídlí pár podniků, které patří k evropské, nebo dokonce světové špičce, zkrátka ještě neznamená, že jsme přestali být montovnou. Nepřestali.

Rok po ukončení jsou intervence stále s námi

Od loňska jsme navíc montovna, která se přehřívá. Loni i letos nominální mzdy rostou tempem sedmi až osmi procent, při stále ukotvené inflaci. Produktivita práce ale stoupá měrou ani ne poloviční. Takový stav není střednědobě a dlouhodobě udržitelný. Potenciálně ohrožuje konkurenceschopnost našich firem. Extrémně nízká míra nezaměstnanosti, nejnižší v zemích Evropské unie, která přehřívající se trh práce charakterizuje, představuje žádoucí stav možná ze sociálního úhlu pohledu. Ekonomicky se ale jedná o nerovnovážný stav, který snadno může být předzvěstí cyklického útlumu.

Že se naše montovna přehřívá, má víc příčin. Ve světle loni skončené měnové intervence má smysl se ptát, jestli jednou z nich je i umělé oslabování koruny. Česká měna je i dnes – takřka rok po ukončení intervence – výrazně slabší, než kdyby k intervenci nedošlo. Vůči euru je slabší až skoro o dvě koruny oproti hypotetickému scénáři bez intervence. Takzvaný férový kurz totiž činí 23,50 až 23,80 koruny za euro. Výraz „férový kurz“ je další mediálně praktickou zkratkou, která značí nominální kurz souznící s reálným rovnovážným kurzem a očekávaným inflačním vývojem.

Když intervence v roce 2013 začínala, oslabila koruna jak nominálně, tak reálně. Nicméně se předpokládalo, že intervence vyvolá rychlejší růst cenové hladiny a ten že i při nadále nominálně oslabované koruně vrátí reálný kurz – zohledňující právě i inflaci – na rovnovážnou úroveň. To se ale nestalo, „průsak“ slabšího kurzu do cen zaostal za očekáváním. Tuzemští vývozci mají stále i dnes k dispozici „polštář“ nominálně slabší koruny, byť už není tak velký jako v době, kdy intervence probíhala.

Jak to, že je koruna stále slabší, když už jí v posílení naše centrální banka takřka rok nebrání? Objem intervence čítající přes dva biliony korun byl masivní, protože masivní byla i poptávka po korunách. Její spekulativní složka představuje bezmála dvě třetiny celkového intervenčního objemu. Spekulanti postupně vybírají své výnosy z posílení koruny a tím tlumí její zhodnocování. Pokračovat tak můžou ještě dalších pět let, protože spekulativní, intervencemi stimulovaná poptávka po korunách přesáhla až šestinásobně roční reálnou poptávku po nich, danou zejména pokračujícími přebytky ze zahraničního obchodu. Čili koruna z důvodu intervence může být pod svojí férovou úrovní bezmála jedno celé desetiletí. Oslabení měny má tedy dlouhodobý ráz, nejde jen o krátko- nebo střednědobou záležitost.

Slabá měna demotivuje

Rozlišení mezi krátkodobým a trvalejším oslabením měny je přitom zásadní. Letos v únoru publikoval odborný žurnál The World Economy studii (Bo-Young, Ju Hyun, 2018), která zkoumá dopad oslabení měny na produktivitu firem. Vychází z analýzy dat tisíců jihokorejských firem v letech 2006 až 2013, tedy včetně let 2007 až 2009, kdy korejský won znatelně oslaboval. Jihokorejská ekonomika je přitom stejně jako ta česká malým a otevřeným hospodářstvím.

Klíčovým závěrem studie je, že trvalejší oslabení měny umrtvuje inovační úsilí firem, protože slabší měna jim poskytuje „polštář“, na kterém mohou – co se růstu produktivity týče – zahálet, aniž to bezprostředně ohrožovalo jejich konkurenceschopnost.

Zatímco trvalejší oslabení měny tedy podvazuje růst produktivity, její posilování naopak růst produktivity podněcuje. Patrné je to třeba z dat z období let 2000 až 2002 (Moxnes, Ekholm, Ulltveit-Moe, 2012, pdf), kdy hodně posilovala norská koruna. Náročnější situace, které tamní firmy při silnější měně musely čelit, přispěla k růstu míry nezaměstnanosti. Ta v Norsku v letech 2000 až 2004 stoupla z 3,4 na 4,5 procenta. Zároveň se ale průkazně podílela na růstu produktivity exportujících firem. Švýcarská data z let 1998 až 2012 (Švýcarsko je opět jako Česko malou a otevřenou ekonomikou) zase dokládají (Siegenthaler, Kaiser, 2016), že zhodnocení měny snižuje zaměstnanost pracovní síly s nízkou kvalifikací, zatímco zvyšuje zaměstnanost té s vyšší kvalifikací, aniž přitom byla zásadněji dotčena celková úroveň zaměstnanosti.

Sečteno, podtrženo: na skutečnosti, že jsme přehřívající se montovna, nese svůj podíl evidentně i kurz. V kontextu závěrů mezinárodního výzkumu lze říci, že trvaleji slabší koruna opravdu firmy demotivuje od inovačního úsilí a investic do zvýšení produktivity. Je možné, že při silnější koruně by česká ekonomika vykazovala o něco vyšší míru nezaměstnanosti – v kontextu Evropské unie by ale pořád byla podprůměrná. Přitom by ale v rámci snahy o rychlejší růst produktivity existovala silnější poptávka po pracovní síle s vyšší kvalifikací. Jinými slovy, při silnější koruně by se český trh práce nepřehříval a na rozdíl ode dneška bychom už se přesvědčivě ubírali cestou ze stádia montovny vstříc vyššímu „vývojovému stupni“ ekonomiky.

Psáno pro iHNed.cz

Z čerstvého Finmagu

Finamg předplatné

27 stran o vědě.

Kde je budoucnost vědy? V upirátěných článcích? Kam kráčejí robozvířata Boston Dynamics? Génius ze střední: Petr Štěpánek si vyrobil robotickou ruku, elektroencefalogram… Teď podniká s elektrolongboardy. A další.


Sinolog Martin Hála o Si Ťin-pchingovi: Čína je v jeho očích už na takové ekonomické úrovni a má k dispozici takové technologické prostředky, že může prosadit komunistické ideály, které nešlo naplnit za Mao Ce-tunga.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonom, autor populární i odborné ekonomické literatury. Vydal dva sborníky rozhovorů (nejen) s laureáty Nobelovy ceny za ekonomii (řadu z nich najdete i na Finmagu). Přednáší na VŠE. Je členem vědeckého... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 15 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Vladislav Kruták | 28. 3. 2018 21:03

Na osudu koruny se od roku 2013 postupně neblaze podepsaly čtyři faktory.
Prvním z nich byl nepříliš široký mentální horizont členů křídla Miroslava Singera, které intervence převahou jediného hlasu prosadilo. Podle mne měl naprostou pravdu Pavel Kohout, když soudil, že formativním zážitkem těchto bankéřů byl květen 1997, kdy po zpackané transformaci česká ekonomika klouzala do krize za dramatického boje ČNB proti oslabení koruny. Nepřímo se k tomu přiznal jeden z členů této sestavy - podezřívám Mojmíra Hampla - když mnohem později v jakémsi interview pravil, že kurz měny má (pasivně) odrážet stav ekonomiky, nikoli v ní (aktivně) vynucovat změny. Škoda jen, že nám ten mudřec neprozradil, jak se od sebe oba stavy rozeznají.
Druhým faktorem byla váhavost v kombinaci s naivní (či zaslepenou) vírou v moc statistik. Ony intervence možná v jistém okamžiku chudokrevné ekonomice možná opravdu mohly pomici, jenže...centrální bankéři prostě ignorovali, že přijatelně přesné údaje přinášejí statistická čísla s ca půlročním zpožděním. Když se k tomu přidala jejich opatrnost ("počkáme ještě na data za další kvartál"), stalo se náhle, že rada rozhodovala o de facto úplně jiném stavu ekonomiky, než jaký byl za okny budovy Na Příkopě.
Třetím byl kapric, který "interventy" cloumal po odporu, který oslabení měny mezi nemalou částí ekonomů a žurnalistů vyvolalo. Přestože v nejpozději v druhém roce intervenčního režimu bylo zřejmé, že očekávání centrálních bankéřů se nenaplňují , ČNB tvrdošíjně setrvávala v "obraně koruny proti posilování" a dál stereotypně krmila veřejnost prognózami, v nichž se křivka inflace v rozporu s realitou stále zázračně lámala vzhůru.
Posledním faktorem byla nekompetence (podle některých "trafikanta") Jiřího Rusnoka v čele rady ČNB. Ten za situace, kdy inflace šplhala k toužebně očekávaným dvěma procentům a koruna čelila nájezdům kupců sázejících na jisté posílení, svým prohlášením víceméně svévolně zafixoval intervenční režim ještě na celé první čtvrtletí 2017. Tím se jen tak mimochodem postaral o dobrou polovinu z oněch dvou bilionů, které si kurz koruny "nese na hřbetě" dodnes.
Jakkoli nesmyslný a zbytečný celý intervenční režim byl, pravé dno zoufalství představují teprve jedinci, kteří nás dříve (i zde ve Finmagu) přesvědčovali, kterak je "lepší mít slabou korunu, než nemít ani korunu", případně dnes obhajují rozhodnutí ČNB s poukazem na to, jak dlouhé období prosperity nyní česká ekonomika prožívá. Škoda, že nevíme, komu podle těchto nadšenců vděčíme za východ slunce...

+27
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Michal Hatlapatka | 28. 3. 2018 04:21

Celou tu dobu intervencí, když nás Lukáš Kovanda, Pavel Kohout, Markéta Šichtařová aj. strašili katastrofickými dopady, jsem si říkal, jestli budou - v případě že k ničemu nedojde - schopni přiznat chybu. Nebo aspoň něco jako "stašili jsme právem, ale z těchto důvodů mělo Česko štěstí, a tak k ničemu nedošlo". A vidíte, je to tady :-)

Ekonomové chyby nepřiznávaj (a ti, které za hranicemi Česka nikdo nezná, ale v Praze jsou označováni jako "experti", ti už vůbec ne). Tady v USA to nebylo jiné. V pátek tu máme Niall Fergusona, toho hodlám s jeho "Fed Pushing Economy into Disaster" (2010), dostanu-li k tomu příležitost, konfrontovat osobně.

-16
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK