Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tulipánová horečka? Ani zvýšená teplota!

Jeden z nejpopulárnějších novodobých příběhů o investicích a lidské chamtivosti, příběh finanční bubliny, kterou známe pod jménem tulipánová horečka, má s historickou realitou společného pramálo.

Dneska je to bitcoin, v minulosti to byla třeba internetová finanční bublina roku 2000 nebo velký hospodářský krach 1929, v 19. století to byly železnice a v roce 1720 takzvaná jihomořská bublina. Všechny tyto krize se ve své době poměřovaly nizozemským finančním krachem ze 30. let 17. století. Zrovna bitcoin se u některých skeptiků dočkal přímo pojmenování „tulipánová horečka 2.0“.

Strhující story

Kde hledat kořeny fascinace téměř čtyři století starou událostí? Jistě, je to bezesporu poutavý příběh a časem se stal synonymem pro šílenství na trzích. Některé prvky toho příběhu se pořád dokola vracejí, najdeme je stejně na twitteru obyčejného člověka jako v uznávané ekonomické učebnici takové osvícené myslí, jako byl třeba John Kenneth Galbraith.

Má se za to, že tulipánová horečka byla cosi iracionálního, prostě šílenství. Že se nakazil každý Holanďan, od kominíka po aristokrata. Jedna a ta samá cibulka tulipánu (přesněji řečeno „budoucí“ cibulka tulipánu) se prodala třeba až desetkrát za jediný den. A nikdo přitom nechtěl cibulky, všem šlo jen o zisky – byl to projev čiré chamtivosti. Tulipány se prodávají za naprosto bláznivé ceny, za cenu domu. Lidé bohatnou a bankrotujou. A naivita nováčků, kteří přispěchali na trh, nakonec v únoru 1637 působí krach. Zoufalí bankrotáři se vrhají do kanálů, kterými je Nizozemí protkané. Do situace se konečně vloží vláda a obchodování s tulipány zatrhne. Krachu tamější ekonomiky ale zabránit už nedokáže.

Působivý příběh, jen co je pravda. Háček je v tom, že je z velké části úplně mimo.

Prostě luxus a známka dobrého vkusu

Několik let jsem při práci na své knize Tulipánová horečka. Peníze, čest a vědění v zlaté éře Nizozemska bádala v holandských archivech. A příběh, který jsem si při tom poskládala, je úplně jiný. Stejně poučný, jenže odlišný.

Předně nejde říct, že tulipánová horečka byla iracionální. Země rychle bohatla a rozšiřovala své obchodní sítě a tulipány byly nový luxusní artikl. Stále víc lidí si mohlo dovolit luxusní zboží – a tulipány byly krásné, exotické, okouzlující, zkrátka byly důkazem dobrého vkusu a příslušnosti k lepší, obchodnické vrstvě. Řada těch, kdo kupovali tulipány, kupovala taky obrazy a sbírala rarity jako třeba mušle.

Ceny rostly, hlavně proto, jak obtížné bylo kultivovat populární tulipány s proužkovanými okvětními plátky, které tak zůstávaly vzácné. Nicméně utrácení za něco, co je považováno za vzácné a za co by kdekdo zaplatil i mnohem víc, rozhodně nelze označit za iracionální.

Tulipánová mánie nebyla ani nějaké třeštění. Většinu času byl obchod relativně klidný, odehrával se víc po hospodách a sousedstvích než na burze. Ze začátku se rovněž obchodovalo velmi spořádaně, firmy rostly jako houby po dešti, aby pěstovaly, skupovaly a prodávaly. Vznikaly dokonce expertní komise, které měly držet dohled nad obchodováním. Žádné stokrát prodané cibulky – v archivech jsem nenašla jediný řetězec, který by čítal víc než pět kupců. Většina jich byla kratší.

A jak to bylo s údajným vlivem moru na tulipánovou horečku? Skutečně to bylo tak, že nakažení, kteří neměli co ztratit, rozehráli v tulipánech hru o všechno? I tentokrát jde nejspíš o výmysl. Epidemie řádila v průběhu roku 1636, největší nárůst cen tulipánů byl zaznamenán ale až o rok později, kdy byl mor (převážně letní choroba) už na ústupu. Možná že pozůstalí podědili nějaké peníze, které teď mohli utratit za cibulky.

Ceny mohly být vysoké, nebyly ale takové většinou nebo převážně. Je pravda, že nejdražší tulipány stály až pět tisíc guilderů, což byla zhruba cena dobře situované nemovitosti. Nicméně se mi podařilo najít jen 37 lidí, kteří za cibulky utratili víc než 300 guilderů, což byl zhruba roční výdělek řemeslnického mistra. Většina tulipánů byla mnohem levnější. A až na jednu nebo dvě výjimky pocházeli tito výjimeční kupci ze zámožné obchodnické třídy, takže si mohli i ty nejdražší cibulky v pohodě dovolit. Realita byla na hony vzdálená mýtům typu „každý kominík nebo tkadlec, všichni obchodovali s tulipány“. Skutečná čísla jsou daleko skromnější a zahrnují převážně obchodníky, případně elitu řemeslnické třídy. Velkou část kupců navíc propojovaly rodinné, náboženské nebo sousedské vazby – prodávalo se zkrátka hlavně mezi známými.

Obchodníci s tulipány nejsou bankrotáři: kupují majetek bankrotářů

Když přišel krach, nebylo to kvůli naivním a neinformovaným lidem vstupujícím na trh, vinny byly spíš obavy z přebytku a taky neudržitelný růst cen v prvních pěti týdnech roku 1637. Cibulky v tu chvíli nebyly reálně k dostání, byly zasazené v zemi, takže k reálné výměně tulipánu za peníze nemohlo dojít dřív než po sklizni na přelomu května a června. Pokud tedy někdo přišel o peníze při únorovém krachu, přišel o ně de facto jen hypoteticky: mohlo se mu prostě stát, že v budoucnu nedostane zaplaceno. Každý, kdo koupil a prodal tulipán na papíře od léta 1636, nepřišel ani o halíř. Do problémů se dostali jen ti, kdo čekali na platbu. A to byli zpravidla lidé, pro které nebyla taková ztráta nijak fatální.

Žádné zoufalé skoky do kanálů. Nenašla jsem jediný případ bankrotu, který by někdo utrpěl v důsledku fatální finanční rány utržené v tulipánové horečce. Když v záznamech o bankrotech najdeme kupce nebo prodejce tulipánů, je to tehdy, když kupují nemovitosti a další majetek lidí, kteří zbankrotovali. Pořád měli dost peněz k utrácení. Nizozemská ekonomika zůstala tulipánovou horečkou zcela nedotčená. „Vláda“ (což není u Republiky sedmi spojených provincií zrovna nejpřípadnější výraz) nezastavila obchodování a na požadavky některých obchodníků a městských rad, aby řešila jejich spory, reagovala celkově zpomaleně a váhavě. Holandský provinční soud dával přednost tomu, aby si lidi spory vyříkávali mezi sebou mimo soudní síň. Žádná vládní regulace.

Bereme vážně žertovné písně. Ale ty odrážejí skutečný strach

Proč je tulipánový mýtus živý i po takové době? Vinu nese celá řada autorů. A taky fakt, že se jejich publikace staly bestsellery. Někdy po roce 1637, krátce po krachu, se rodila nizozemská tradice satirických songů. Pamflety si začaly dělat ve velkém legraci z prodejců. Na světlo je znovu vytáhli někteří spisovatelé později v 17. století a po nich taky jeden německý autor knihy o historii vynálezů z konce 18. století. Jeho spis byl nesmírně úspěšný a dočkal se anglického překladu. Knihu pak vykradl Charles Mackay, jehož Mimořádně populární bludy a davová šílenství z roku 1841 měly obrovský a nezasloužený úspěch. Většina z toho, co Mackay píše o tulipánové horečce, vychází z dobových satirických písní roku 1637 – a je to právě to, co se donekonečna omílá na finančních webech, blozích, na Twitteru a dokonce i v populárních finančních publikacích jako Náhodná procházka po Wall Street. Co v tom věčném refrénu slyšíme, jsou ale jen strachy lidí 17. století – ze situace v 17. století.

Ve skutečnosti nešlo o případ, kdy nově příchozí na trh způsobili jeho krach, ani o ukázkový případ hlouposti a chamtivosti, které se zmocnily obchodníků s tulipány. Lidé se ale právě tohohle báli a obavy v nich vyvolávaly i možné kulturní a sociální změny, související s rozsáhlými posuny v distribuci bohatství. Úplně stejně se lidi bojí i dneska. Znovu a znovu připomínaná tulipánová horečka tedy pořád slouží jako varování pro investory, aby se nechovali jako hlupáci nebo aby se drželi dál od toho, co zrovna ostatní vychvalují. Jenže na druhou stranu je tulipánová horečka pořád i historická událost zasazená do určitého historického kontextu. A ať je bitcoin cokoli, v žádném případě není její verzí 2.0.

Z originálu uveřejněného na The Conversation pro Finmag přeložil Petr Bittner 
Úvodní obrázek – výřez ze Satiry na tulipánovou horečku Jana Brueghela mladšího, kolem r. 1640. 
Frans Hals Museum via Wikimedia Commons

ČERSTVÝ FINMAG

Finamg předplatné

Šéfredaktor doporučuje: Dobrý pedagog vysvětlí průšvih českého vysokého školství tak, že porozumí i žák základní školy. Na pomoc si Tomáš Fürst bere ožungry z Horní Suché.


Kašpárek doporučuje: Na hodinách informatiky děti formátují text ve Wordu. Kdo je naučí to opravdu podstatné? Silvie Zeman a Klára Štouračová a kurzy IT gramotnosti makeITtoday.


Redakční vegetarián doporučuje: Neřízená střela řezník Fanda Kšána vás naučí milovat masožravého bližního svého. Jestli ne, nemáte rádi lidi. A kdo nemá rád lidi, nemá rád zvířata.

The Conversation
Anne Goldgarová

Anne Goldgarová

Učí raně novověkou historii na King’s College v Londýně. Specializuje se na sociální a kulturní historii, zejména Nizozemsko a frankofonní kulturu. Zajímá se o historii tisku a sběratelství, vztahy mezi společností a vědou... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK