Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Kupředu levá s třešněmi

Pavel Jégl
Pavel Jégl
26. 2. 2018

Špatné, přesněji hodně špatné až absurdní hospodaření bývá v Česku označováno přívlastkem turecké. Měli bychom mu však říkat komunistické a udržovat tak povědomí o únoru 1948 a o tom, co následovalo.

Kupředu levá s třešněmi

Sedmdesát let po svém historickém vítězství (25. února 1948) se čeští komunisté v lecčems musí uskromnit. Sovětský svaz už neexistuje a s patnácti soudruhy a soudružkami ve dvousetčlenné sněmovně sotva můžou plánovat vítězství proletariátu a prosazovat světový mír, byť ho do svého programu pořád zařazují.

Přesto mají komunisté z Čech a Moravy co slavit. Mají na dosah největší podíl na moci za posledních 28 let. Poprvé od listopadu 1989 můžou mít podstatný vliv na vládu.

KSČM se do ní nechystá vstoupit. Leccos ale ukazuje na to, že vládu vedenou velkopodnikatelem a buržoustem (ale i bývalým komunistou) Andrejem Babišem bude tolerovat a spolu se sociální demokracií ji potáhne doleva. Ve výsledku by proto příští vláda mohla být pořádně levicová.

Cesta do hlubin komunistovy duše

Kulaté výročí jednoho z nejtragičtějších dnů našich dějin, kdy převzala moc komunistická strana a kdy skončila svoboda a demokracie, může sloužit jako memento připomínající, že komunisté se nemění. Zůstávají nepoučitelní. Také proto bude jejich případná podpora pro jakoukoli příští vládu ostudou.

Stačí si přečíst volební program KSČM a zjistíte, že hlavní cíl se nemění – rehabilitovat marxismus a svrhnout kapitalismus. Rozsévači dobra a sociální spravedlnosti mají v plánu i znárodnění klíčových sektorů ekonomiky a síťové infrastruktury. A že by se u toho zastavili?

Pravda, komunisté odložili srp a kladivo a zdobí se třešněmi komunardů. Na únor 48 ale až na výjimky vzpomínají jako na vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí. Web KSČM připomíná výročí února výběrem z projevů Klementa Gottwalda, anebo třeba studií Jaroslava Kojzara, nestora komunistické propagandy.

Pozoruhodné hodnocení čtyř desítek let komunistické vlády v Československu k únorovému výročí poskytl vrchní politruk (ideolog) strany Josef Skála (krycí jméno v StB Josif). Za pozornost stojí jak svým obsahem, tak proto, že Skála bude v dubnu kandidovat na předsedu strany.

Komunista, který v osmašedesátém vítal v Praze-Ruzyni sovětské okupanty, ve vysílání rádia Slobodný vysielač (záznam zde, ve druhé části) připustil, že po roce 1948 „jsou věci, které si (my komunisté) nedáme za rámeček“. Únor 48 nicméně popsal jako vítězný a následující dekády jako období neobyčejného pokroku. Z jeho tezí vybírám:

„Únor dal smysluplný život všem obyvatelům země (…) Komunistické vlády markantně zvýšily životní standard (…) Dnešní režim není schopen nabídnout ani zlomek toho, co jsme nabídli my (…) uskutečnili jsme gigantický emancipační a civilizační skok.“

Klekli na soukromníky i mandelinky

Fakta ukazují spíš na skok do civilizační propasti. Stručnou bilanci komunistického režimu najdete na pamětní desce u pomníku obětem komunismu na pražském Újezdu. Do kamene tam jsou vytesána čísla: 205 486 lidí odsouzeno, 248 popraveno, 4500 zemřelo ve věznicích, 327 zahynulo na hranicích, 170 938 emigrovalo.

Metaforicky řečeno, po únoru 1948 svrhli komunisté do propasti elitu národa. Desítky tisíc kvalifikovaných lidí nemohly pracovat ve své profesi a topily v kotelnách nebo myly okna. Desítky tisíc, spíš ale stovky tisíc dětí nesměly pro původ nebo politické přesvědčení rodičů studovat.

Skok do propasti předvedli komunisté i v ekonomice. Už v roce 1945 prosadili znárodnění klíčového průmyslu a po roce 1948 dílo zkázy dokonali. Znárodnili a zkolektivizovali vše, co se dalo. Soukromníky hubili jak „americké brouky“.

Zavedli centrálně plánovanou ekonomiku po sovětském vzoru. Plánovali poptávku i nabídku. Určovali, kde a co se bude vyrábět, kolik pracovníků to bude vyrábět, jaká za to bude mzda i za jakou cenu se výrobek prodá. Důsledkem byl nedostatek běžného zboží. A také nízká produktivita i technologické zaostávání.

Ekonomickou realitu čtyř dekád budování komunismu vystihuje heslo, které jste na transparentech v prvomájovém průvodu zahlédnout nemohli: „Se Sovětským svazem padla bída na zem.“

Co by, kdyby… a bilance ztrát

Nasnadě je otázka: Co by, kdyby… komunisté neovládli zemi.

Těžká odpověď, nemůžeme srovnávat jako Němci se svými dvěma Německy. Neměli jsme dvě Československa – západní a východní.

Můžeme nicméně vyjít z toho, že před druhou světovou válkou, poměřováno ekonomickým výkonem a životním standardem, bylo Československo na úrovni Rakouska nebo Norska, patřilo do desítky nejvyspělejších zemí Evropy. Pokud by mělo tržní ekonomiku, mohlo růst obdobně jako západní Německo, anebo (buďme skromní) aspoň jako Rakousko. Mělo pro to skvělé předpoklady: Nemuselo platit válečné reparace (bylo na straně vítězů) a hospodářské škody z války byly ve srovnání s většinou ostatních zemí nízké.

Pavel Kohout kdysi srovnával HDP na hlavu Rakouska a Československa. Vycházel přitom z reálného kurzu koruny na černém trhu (29,10 Kčs/USD) a dospěl k tomu, že československá ztráta za rok 1989 per capita byla 160 000 korun (vynásobeno 15,6 miliony obyvatel tehdejšího Československa vychází suma blížící se 2,5 bilionu Kčs).

Z toho se dá udělat jednoduchý závěr: V porovnání s komunisty jsou všichni tuneláři polistopadového období nezajímavými příštipkáři.

Od uranu k lithiu spějme

V polistopadové éře vystupují komunisté jako bojovníci proti tunelářům a všem, kteří rozkrádají národní bohatství. Teď razí heslo „lithium si ukrást nedáme“ a chystají se vyhnat cizáckou – australskou společnost, která má spadeno na české lithium. Našli přitom spojence především v Andreji Babišovi, ale i v Okamurově SPD.

Kdo si dnes ještě vzpomene, jak to bylo se státní těžbou jiného národního bohatství – uranu? Čtyřicet let byl zcela v režii komunistických vlád.

Kdysi platil za obdobně perspektivní surovinu, za jakou je dnes považováno lithium, a Československo bylo pokládáno za uranovou velmoc. Když ale stát pod komunistickým vedením těžil uran, prodělali jsme desítky miliard korun.

O jeho těžbě píše historik Prokop Tomek v knize Československý uran 1945–1989. Těžba a prodej československého uranu v éře budování komunismu. Bilanci uranového průmyslu do roku 1989 vyčíslil na minus 9,6 miliardy až 25,9 miliardy korun – bez nákladů na asanaci severočeských oblastí zamořených po těžbě (stručná studie tady). (Zničené zdraví politických vězňů, kteří uran dobývali, samosebou na koruny přepočítat nelze.)

Takže s komunisty, Okamurou a Babišem ke státní těžbě lithia a k lepším lithiovým zítřkům spějme?

Foto památníku obětem komunismu v Praze: M-SUR / Shutterstock.com

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (31)

Vstoupit do diskuze
Pavel Jégl

Pavel Jégl

Před listopadem 1989 vystudoval automatizaci a robotiku na ČVUT. Psal do samizdatu a do šuplíku. Po volbách v roce 1990 zastupoval ve Federálním shromáždění Občanské fórum. Poté absolvoval stáž v USA a... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo