Máloco je tak nebezpečné, jako když ekonom závidí fyzikovi

Dám vám dvě otázky. Když profesionální sportovec vydělává 400krát více než zdravotní sestra, je to dobře, nebo špatně? a Je teorie superstrun slepá ulička? Na tu první jste asi nějak odpověděli, ovšem pokud jde o perspektivy teorie superstrun, názor na ně nejspíš máte, jenom když jste studovali fyziku.

Tohle popouzí ekonomy. Nemůžou pochopit, proč si každý myslí, že se může zapojit do debaty o ekonomii – místo aby ji nechal odborníkům, jako když jde o medicínu nebo fyziku. Ekonomové si ale většinou nepřipouštějí, že u řady témat, kterými se zabývají, znají odpověď na otázku dřív, než se vůbec pustí do studia. U vědce se předpokládá, že ke svým závěrům dochází na základě výzkumu a zvážení důkazů, v ekonomii ale často máme závěry už na začátku, podle toho k jakým tezím to ekonoma přitahuje – podle toho, co vyhovuje jeho mravnímu světonázoru.

Nemělo by nás to překvapovat. Ekonomie vždycky byla záležitostí etickou a sociální, jejím účelem bylo vytvářet pravidla, podle kterých společnost organizuje svou produkci. Není žádná náhoda, že Adam Smith, jehož kniha Bohatství národů (1776) se často bere za zakládající dílo ekonomie, byl filozof a etik. Od počátku bylo ale svatým grálem ekonomů přetvořit své umění ve vědu, s jejíž pomocí by odhalili vzorce, které předpokládají v samém srdci lidské existence. Experimentovali s matematikou a uvažovali jak z biologie využít Darwinovu revoluční teorii. To ovšem bylo na konci devatenáctého století, dřív než si ekonomie konečně našla svůj vzor. Ve fyzice.

Stejně univerzální jako zákony matematiky nebo mechaniky

Alfred Marshall, jeden z architektů marginalistické revoluce, ze které se zrodila moderní ekonomie, měl jistě předpoklady k „fyzikálnímu“ pohledu na svět. Někdejší seminarista, který se rád odreagovával na dlouhých procházkách po Skotské vysočině, byl určitě přitahovaný představou vesmíru, který je ze své podstaty uspořádaný. Ovšem marginalisté měli ještě jiný důvod proč vzít pro svůj náhled na svět brýle fyzika. Fyzika se v té době ustanovovala jako nejkanoničtější ze všech věd. Pokud něco mělo být vzorem, fyzika neměla konkurenci. A navíc to vypadalo, že fyzikální model se s několika základními předpoklady dá docela obstojně napasovat i na lidské chování.

Pro příklad si představte středoškolskou hodinu věnovanou přenosu energie. Vložíte kousek rozpáleného železa do kbelíku se studenou vodou. Stoupá pára, železo chladne a voda se ohřívá, dokud obojí nemá tutéž teplotu: ejhle, rovnováha. Nu a obdobně si můžete představit, že horké želízko je majitel obchodu a vědro vody zákazník a energie že jsou peníze. Věc, kterou potřebuje obchodník prodat je žhavá – každý ji chce – ale zákazník je chladný, protože má hluboko do kapsy. Buď obchodník sníží cenu, aby s vámi dosáhl rovnováhy, nebo počká, až do obchodu přijde rozpálenější zákazník, někdo s plnější peněženkou. A pak se předmět prodá za rovnovážnou cenu, která ovšem majitele krámku asi potěší víc.

To je tak zhruba a přibližně způsob, jakým marginalisté popisovali tržní chování. Někteří raní marginalisté šli tak daleko, že doslova připodobňovali rozkoš, nebo jak říkali užitek, k energii. A odsud už to není daleko k tomu, abychom řekli, že v tržních transakcích se dají odhalit přírodní zákony. Ve třicátých letech Lionel Robbins postuloval základní přikázání oboru, když řekl, že premisy, na kterých je ekonomie založena, vyplývají z „dedukce z jednoduchých předpokladů odrážejících elementární fakta obecné zkušenosti“ a jako takové jsou „stejně univerzální jako zákony matematiky nebo mechaniky a právě tak málo jako ony můžou být ‚potlačeny‘“.

Člověka nespočítáš

Inu ano, obecná zkušenost. Co že to údajně řekl Albert Einstein o selském rozumu? Na cestě ekonomie mezi přírodní vědy se stala taková legrační věc: ekonomie málokdy empiricky ověřovala svoje předpoklady. Teprve v posledních letech byly její základní premisy podrobeny zkoumání a, příliš často, se ukázalo, že neplatí.

Na rozdíl od fyziky v ekonomii neexistují žádné univerzální a nezpochybnitelné zákony. Kdybyste dělali cokoli, přitažlivost nepřestane existovat. Jak ale ukazuje opakovaný výskyt spekulativních bublin, můžete vypustit „zvířecího ducha“, takže lidské chování a ceny samotné popřou ekonomickou přitažlivost. Změňte společenský kontext – v ekonomickém pojmosloví motivační strukturu – a lidi změní svoje chování, aby se přizpůsobili novému rámci.

Kvůli společenské přirozenosti lidských bytostí jsou veškeré zákonitosti jejich chování nestálé a závislé na kontextu. Ve skutečnosti je už samotný termín společenská věda oxymóron. V sedmdesátých letech na začátku renesance neoklasické ekonomie varoval nositel Nobelovy ceny Vasilij Leontiev před začínajícím posunem ekonomie směrem k tomu, čemu se později začalo říkat „závist vůči fyzice“. Leontiev připomenul, že poznatky o člověku se od vstupů přírodních věd liší svou nestálou povahou, a doporučil ekonomům, že by možná udělali lépe, kdyby místo vylepšování své matematiky věnovali víc času tomu, že se vrátí na zem a pořádně se zašpiní od dat.

Víc sociální, míň vědy

Ovšem Leontiev si také uvědomoval, že jeho varování nejspíš nedojde sluchu. Ekonomcký „scientismus“ pak kulminoval v devadesátých letech. To bylo desetiletí, ve kterém se jako guru obdivovali ekonomové jako Alan Greenspan, kdy Bill Clinton popisoval globalizaci jako přírodní sílu, kterou musí vlády prostě akceptovat, a kdy mladí géniové jako Jeffrey Sachs létali ze země do země, aby někdejším komunistům radili, jak jejich státy vrátit k předpokládanému přirozenému řádu.

Když se na tu dobu díváme zpátky, vidíme, jak všecka ta pýcha byla nemístná: Greenspan pomohl nafouknout spekulativní bublinu, která málem zničila světové hospodářství, a nepovedená reforma v Sovětském svazu srazila tamější dobu dožití o sedm let. Mnoho ekonomů, včetně Sachse, se ovšem dneska hájí, že na jejich rady vlastně vůbec nedošlo: dobré ekonomii se připletla do cesty zlá politika.

To ale jenom prokazuje, že Leontiev měl pravdu. Ekonomie je společenský konstrukt. To znamená, že z ní nejde vyříznout třeba politiku. A právě proto, že hospodářská politika se jich tak bezprostředně dotýká, lidi se o ní zajímají víc než o debaty o fyzice. Ekonomická metoda přelomu století byla procházet sady dat a hledat v nich opakující se vzorce – byla to ekonomie deset kilometrů nad zemí (někdy doslova). Kdyby radši vzali vážně Leontievovu radu a víc času strávili na zemi poznáváním subjektů svého oboru, tedy lidí. Možná by byli schopni předpovědět, jakým způsobem politika může ovlivnit jejich modely.

Když vezmeme v úvahu tuhle letitou svévolnou slepotu, je současný odpor vůči ekonomům pochopitelný. Na druhou stranu „datová revoluce“ dovedla spoustu ekonomů k tomu, že se věnují černé práci nad daty a zároveň se účastní veřejné debaty o tom, co může jejich práce v praxi přinášet. Víc sociální, míň vědy. To je recept na ekonomii, jaká by ještě mohla experty vykoupit.

Přeloženo z Aeon.co

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag