Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zhoubné bujení. Až práce proroste celým životem

Práci nepochybně čest. Ale zas aby mezi narozením a smrtí zbylo místo i na něco jiného.

Představte si, že by náš svět ovládla práce. Byla by středobodem, kolem kterého by se točil celý náš život. Podřizovali bychom jí úplně všechno. Pomalu, téměř nepostřehnutelně, by i všechno ostatní – naše oblíbené hry, písničky, lásky i svátky – začalo připomínat práci a postupně by se to prací stalo. Nakonec by nadešel okamžik, ačkoli by to sotva kdo zaregistroval, kdy by se všechny rozmanité světy, které existovaly před nadvládou práce, beze stopy vytratily z kulturních análů a upadly by v zapomnění.

Nic než práce!

Jak by v takové totalitně pracovní společnosti lidé přemýšleli a mluvili, jak by se chovali? Kamkoli by se podívali, viděli by pre-zaměstnané, zaměstnané, post-zaměstnané, podzaměstnané a nezaměstnané. Do jedné z těchhle skupin by patřil každý člověk na Zemi. Všichni by velebili a milovali práci, navzájem si přáli produktivní den, probouzeli se k práci a usínali po ní. Po celém světě by pracovní étos platil za jedinou cestu k úspěchu a zahálčivost za ten nejhlubší hřích. Po chodbách a kancelářích by poskytovatelé obsahu, odborníci na know-how, architekti sociální dynamiky a vedoucí nových odborů neustále brebentili o projektových fázích a odchylkách, plánech a srovnávacích kritériích, o expanzi, monetizaci a růstu.

V takovém světě by lidé jedli, vyměšovali, kopulovali, sportovali, meditovali a cestovali – to vše by se pozorně sledovalo a neustále optimalizovalo – jen proto, aby byli zdraví, a zdraví by chtěli být jen v zájmu vyšší produktivity. Nikdo by se příliš neopíjel, někteří by podporovali svůj pracovní výkon mikrodávkami psychedelik, a všichni by byli nesmrtelní. Tu a tam by v postranních uličkách takového světa kolovaly zvěsti, že se někdo upracoval k smrti nebo z přepracování spáchal sebevraždu, ale to by bylo v uších většiny lidí jen lehké, úsměvné ševelení, pouhé lokální projevy ducha totální práce. Někteří by je dokonce kvitovali s uznáním – byla by to přece nejvyšší oběť, dotažení práce k jejímu logickému konci. Po celé planetě by tudíž lidé jednali tak, aby naplnili nejhlubší touhu totální práce – aby na světě nezbylo nic jiného než ona.

Takový svět ale není pouhá science fiction. Nápadně totiž připomíná ten náš skutečný.

Vyšel nový Finmag!

V hlavní roli roboti. Připraví nás o práci, nebo dík umělé inteligenci a rukám každý zbohatne? Roboti, automatizace práce, nepodmíněný příjemu a „elektroničtí spoluobčané“.

Adam Gebrian: Na ceně nezáleží. Rozhovor s nejznámějším kritikem architektury. Co znamená stavět ve veřejném zájmu. Proč vám on sám nikdy nepostaví dům. Jak na Praze 1 zaparkovat SUV.

Trotlov. Na internetu si přečetl, že autisti patří do plynu. Šel za mámou a chtěl vědět, kdy tam půjde. Matěj Hošek má Aspergerův syndrom. Ale taky geniální nadání.

Produkuj!

„Totální práce“ je termín, který po 2. světové válce poprvé použil německý filozof Josef Pieper ve své knize Volný čas a kult (Muße und Kult, 1948). Je to proces transformace člověka ve stoprocentního pracovníka, bez jakýchkoli dalších lidských stránek. Já tvrdím, že práce je totální, pokud je osou, kolem níž se točí veškerý lidský život, když se jí podřizuje úplně vše, když i odpočinek, oslavy a hry jsou de facto prací, když život pozbude všech ostatních dimenzí, když lidé uvěří, že žijou jen pro práci, a když ostatní aktivity a životní styly, které existovaly předtím, než totální práce zvítězila, zcela vymizí z kulturní paměti lidstva.

Jsme dnes na prahu vítězství totální práce. Každý den mluvím s lidmi, jimž práce zcela ovládla život, z jejichž světa se stal pracovní úkol a jejich myšlenek nevyřčené břímě.

Na rozdíl od člověka vědomého, rozjímavého, stojí totální pracovník jako robot před sérií úkonů, která nemá konce, která se táhne do nedohledné budoucnosti. V takto uspořádaném světě vnímá čas jako vzácný zdroj, s nímž musí zacházet ekonomicky, ustavičně přemýšlí nad tím, co je třeba udělat, a žije v neustále nervozitě z toho, zda to či ono udělal správně a zda by toho neměl udělat víc. A co je nejdůležitější – symbolem filozofie totální práce nejsou krajní případy přepracování, nýbrž to, jak se člověk v běžném, každodenním životě soustředí výhradně na své pracovní úkony, na produktivitu, výkonnost a profesní růst prostřednictvím efektivního plánování, zkušeného stanovování priorit a dobře načasovaného delegování. Totální pracovník je zkrátka a dobře ztělesněním neustávající, napjaté, těkavé aktivity, osobou, která trpí hlubokým existenciálním neklidem a jejímž jediným cílem je produkovat něco užitečného.

Už nikdy nemít vše hotovo

Nejznepokojivější je na totální práci nejen to, že je zdrojem zbytečného utrpení, ale že také zašlapává do země všechny podoby hravé rozjímavosti, všechnu naši zvídavost ohledně základních otázek naší existence. Ptáte-li se, jak konkrétně totální práce působí zbytečné utrpení, vezměte si, jak stojí v pozadí všední konverzace dvou pomyslných kolegů. Zaprvé a především je z takového hovoru cítit neustálé napětí, všudypřítomný pocit, že jsem ještě něco nedodělal, že bych teď měl na něčem pracovat. Ve vzduchu visí nevyřčená otázka, kterou si kladou oba účastníci hovoru – Nemohl bych teď trávit čas produktivněji? Čas je nepřítel, vzácný zdroj, který ukazuje v plné nahotě, jak omezená je naše schopnost jednat. Čas je neodbytným ztělesněním palčivých, bolestných nákladů ušlé příležitosti.

Úvahy nad tím, co bych měl ještě udělat, co už jsem měl udělat dávno, jak bych mohl strávit daný okamžik produktivněji a jaký další úkol mě teď asi čeká, jsou jako šik nepřátel, který na nás neustále dotírá. Pod jeho tlakem máme věčný pocit, že jsme s něčím pozadu, že náš svět je neúplný. Zadruhé máme výčitky, kdykoli nejsme maximálně produktivní. Výčitky jsou v tomto případě vnějším projevem neschopnosti držet krok s pracovními úkoly. Ty nám přerůstají přes hlavu, protože je zanedbáváme, protože jsme zahálčiví. A neposlední řadě ono ustavičné, neodbytné nutkání dokončit ten či onen úkol de facto znamená, že v takovém světě je empiricky nemožné vnímat cokoli jako dokončené, úplné. „Má existence,“ říká jeden účastník hovoru, „je břímě“, tedy nekonečný koloběh neuspokojení.

Totální práce je břemenem, protože je neutuchající, nepokojná, napjatá, prodchnutá nervozitou ohledně budoucnosti, pocitem, že nám život přerůstá přes hlavu, všudypřítomnými, neodbytnými obavami z ušlých příležitostí a výčitkami vůči vlastní zahálčivosti. Totální práce tudíž nevyhnutelně způsobuje dukkhu, což je buddhistický termín související s neuspokojivým charakterem života plného utrpení.

Navíc nám brání v přístupu k vyšším úrovním reality. Ve světě totální práce se totiž ztrácí umění coby jazyk krásy a náboženství coby průhled do věčnosti, ztrácí se v něm ryzí láska a pocit filozofického úžasu. To vše vyžaduje ticho, klid a schopnost naplno se oddat snaze porozumět. Je-li význam věcí, ve smyslu hravé interakce mezi konečností a nekonečností, tím, co alespoň tu a tam přesahuje náš všední obzor a každodenní úkony a umožňuje nám zakusit něco, co je větší než my sami, pak se ve světě totální práce ztrácí naše schopnost pochopit pravý význam. Ztrácí se v něm otázka, proč jsme na světě.

Z originálu, který najdete na Aeon.com, pro Finmag přeložil Aleš Drobek

Aeon counter – do not remove
Andrew  Taggart

Andrew Taggart

Andrew Taggart je praktický filozof a podnikatel. Působí v Banffově centru v Kanadě, kde koučuje kreativní lídry, a na mezinárodní škole Kaospilot v Dánsku, kde vyučuje sociální podnikání. Jeho nejnovější knihou je The Good... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Ivo Patta | 9. 2. 2018 08:17

Na tom sdělení není nic překvapivého. To jsou plody ekonomie. Ekonomie zaměřené jen na peníze, resp. zisk a manpower. Klíčové fikce, které ovládají naše myšlení a tím i naši úlohu ve společnosti jsou ekonomické. Ty podstatné pro náš další vývoj lze shrnout do tří bodů: 1) Fikce, že stát podporuje pracující rodiče vychovávající děti. Opak je pravdou. Stát jen v roce 2016 obral pracující rodiče nadměrným zdaněním o 46 miliard korun potřebných na krytí pouhých 50 % (!) nákladů vydaných rodiči na výchovu dětí. 2) Fikce, že si odvodem sociálního pojištění financujeme vlastní starobní důchod. Ve skutečnosti z odvodů SP jsou přímo financovány důchody našich rodičů. Cituji Jiřího Rusnoka: Na své stáří musím investovat vždy! Buď výchovou dětí, nebo spořením peněz, ušetřených tím, že jsem nevychoval děti (Rusnok J., 2004). 3) Fikce o tom, že si odvodem zdravotního pojištění (ZP), spoříme na naše zdravotní ošetření ve stáří. Ve skutečnosti 80 % z částky vybrané jako ZP je použito na zdravotní ošetření tzv. státních pojištěnců a jen zbývajících 20 % na naše zdravotní ošetření. Proč to vše ekonomové podnikají? Chtějí nás přesvědčit, že z průměrného platu odvedeme na dani 15 % namísto skutečného zdanění ve výši 43 %. Máme jen pracovat a nerodit a nevychovávat děti, protože v pojetí ekonomů je chov vepřů činností produktivní a výchova dětí činností neproduktivní. Pro ekonomy náklady výchovy našich dětí jen snižují dividendy těch, kteří naši práci starostlivě řídí, ...ke svému prospěchu.

+2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK