Čtvrt století od rozpadu. Plíživě kolonizováni Slovenskem

Prvního ledna si připomeneme rozpad česko-slovenské federace. Nebo – jak to dodnes většina Čechů vnímá – odchod Slováků z Československa. To ovšem není úplně výstižné: každý desátý občan České republiky má podle kvalifikovaných odhadů v rodném listu místo narození někde na Slovensku („české“ Romy v to počítaje), v Česku pracují desítky, možná i stovky tisíc Slováků, české (zejména moravské) vysoké školy jsou plné slovenských studentů, které si jejich vyučující chválí.

Postkoloniální vývoj

Je to svým způsobem logický vývoj, který v malých středoevropských poměrech kopíruje to, co zažívají bývalé koloniální mocnosti jako Velká Británie, Francie, Španělsko nebo Portugalsko. Ostatně to, co se před sto lety odehrávalo v někdejších Horních Uhrách, kolonizaci minimálně připomínalo. Na Slovensko proudili čeští úředníci, učitelé, policisté, vojáci, ba dokonce herci, protože jinak by muselo Slovenské národní divadlo v Bratislavě hrát maďarsky nebo německy.

České kolonizační období skončilo roky 1938 a 1939, kdy Slováci (pod německým patronátem ovšem) dokázali vytvořit svůj samostatný stát, bohužel fašistický. Porážka nacismu a pád celého Československa do sovětského bloku, kterému se Slováci zpočátku bránili daleko víc než Češi, daly Československu ještě dalších čtyřicet let existence navíc, ale hned první závan svobody vedl k rozpadu společného státu.

Exil a pak dobývání

Po nastolení mečiarovské polototality přišel exodus několika set tisíc Slováků od Česka. Nějaký by přirozeně probíhal i z čistě ekonomických příčin, ale politická situace na Slovensku počet Slováků prchajících do Česka jistě zvýšila. Mnozí z nich byli demokraté, kteří prchali před novou nesvobodou, jiní tady naopak ulili své „mečiarovské“ peníze. 

V „devadesátkách“ se do Prahy přestěhovala velká část bratislavských elit, nebo si tu vytvořila alespoň svůj bezpečnější přístav, nemluvě o tom, že z „federálních“ Slováků, tedy těch, již tu zakotvili už za komunismu, se na Slovensko vrátil jen zlomek. Jedním z lidí, kteří se tehdy rozhodli pro „západní“ Prahu místo mečiarovské Bratislavy byl tehdy ještě nenápadný bývalý obchodní zástupce Petrimexu v Casablance Andrej Babiš.

Ze Slovenska blíž na Západ

Jsme o víc než dvacet let dál. Česko a Slovensko, přes dominanci německé ekonomiky ve středoevropském prostoru, do značné míry stále fungují jako jeden celek. Celek, v němž ale hlavními „postfederálními“ hráči nejsou z poměrně velké části Češi, ale Slováci, kteří z malého Slovenska ekonomicky, politicky i lidsky expandovali do Česka. Zatímco Češi Slovensko nechali téměř ladem, a pokud se přes své pohraniční hory někam dokázali přemístit, tak spíš kousek za západní hranice do Německa.

Zatímco Češi, české firmy, tedy to málo, co z nich po masivním nástupu západních investorů zbylo, se vesměs napojili na Německo, Slováci, kterým po daleko drsnějších slovenských podnikatelských vodách přišel český rybník málem jako moře, postupně skupovali ne úplně zanedbatelnou část Česka. Se všemi dobrými i špatnými návyky, které si ze Slovenska a jeho prostředí přinesli.

Češi, kteří si stále zcela mylně myslí, že je jim slovenská povaha blízká stejně jako slovenština češtině, nepochopili, že se Česko před jejich očima částečně mění v jakési nové, větší Slovenskočesko.

Zemi, která je masarykovské první republice vzdálenější, než kdybychom se stali další spolkovou zemí Německa, jak se o tom v položertu občas mluví. Jenže zatímco Němci, byť už třináct let bez omezení můžou, se do Česka nevracejí, Slováci se tu usídlují ve statisícových počtech. Česko, které se Slovenska v roce 1992 zbavovalo jako přítěže na cestě na Západ, se postupně a samozřejmě jen částečně mění v „západní Slovensko“. Paradoxně v momentě, kdy je přinejmenším z politického pohledu eurové a politicky stabilně demokratické Slovensko dnes Západu a jádru Evropské unie blíž než Česku. Ostatně, z Bratislavy je to do Vídně dvacet minut autem. Naopak Česku, samozřejmě i z mnoha a mnoha jiných důvodů než kvůli „slovakizaci“, se zase Západ začíná vzdalovat. Inu, co dodat, takhle jsme si my Češi to rozdělení federace nepředstavovali.

Autor je redaktor MF Dnes.
Úvodní fotka: Václav Klaus a Vladimír Mečiar přemýšlejí, jak si rozdělit TGM. U příležitosti konference k pětadvacátému výročí podpisu smlouvy o mírovém rozchodu Česka a Slovenska fotil v bývalé budově Federálního shromáždění (dnes Národní [české] muzeum) Petr Horník / Právo / Profimedia