Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Sovětská ekonomika 1917–1991. Její život vezdejší a posmrtný

Po bolševické revoluci se sovětská ekonomika dokázala vyšvihnout ke světovému průměru. Objem výroby ale dokázala udržet jen díky permanentní mobilizaci, která připomínala válečnou ekonomiku: všechno pro udržení vojenského komplexu, pro lidi nedostatek.

Určujícím znakem sovětské éry ruských dějin byl nikoli ekonomický růst nebo zvyšování životní úrovně, ale to, že hospodářství bylo plně podřízeno budování národní vojenské moci. Tento text má při příležitosti stého výročí bolševické revoluce ukázat, že ačkoli lepší vzdělání žen a nižší dětská úmrtnost zlepšily šance řady občanů, život v sovětském Rusku byl těžký a plný nerovnosti. Sovětská ekonomika byla poplatná éře masové výroby a početných armád. Dnes je to minulost, myšlenku sovětské ekonomiky však dál udržují při životě nostalgie a nacionalismus.

Originál z VoxEU.org pro Finmag přeložil Aleš Drobek.

Pamětníci si možná ještě vzpomenou, že v osmdesátých letech se Sovětskému svazu říkalo „Horní Volta s raketami“. Byl to příměr neuctivý vůči kultuře a historii země dnes zvané Burkina Faso. A nebyl spravedlivý ani k Sovětskému svazu, zemi mnohonásobně větší a bohatší. Obsahoval ale zrnko pravdy – vojenské kapacity Sovětského svazu výrazně přesahovaly jeho hospodářskou sílu.

První znázorňuje standardní měřítko mocností, které vyvinuli politologové s cílem srovnat „schopnost národa uplatňovat vlastní vliv a odolávat cizímu“. V sedmdesátých letech se podle těchto kritérií stal Sovětský svaz světovou velmocí číslo jedna. Jeho ekonomika byla ale vůči Spojeným státům sotva poloviční, přestože obě země měly podobný počet obyvatel a Sovětský svaz zahrnoval mnohem větší území.

Mocnosti mezinárodní scény, 1913 až 1987 (vybrané roky), složený index národního vlivu

Pamětníci si možná ještě vzpomenou, že v osmdesátých letech se Sovětskému svazu říkalo „Horní Volta s raketami“. Byl to příměr neuctivý vůči kultuře a historii země dnes zvané Burkina Faso. A nebyl spravedlivý ani k Sovětskému svazu, zemi mnohonásobně větší a bohatší. Obsahoval ale zrnko pravdy – vojenské kapacity Sovětského svazu výrazně přesahovaly jeho hospodářskou sílu.

První znázorňuje standardní měřítko mocností, které vyvinuli politologové s cílem srovnat „schopnost národa uplatňovat vlastní vliv a odolávat cizímu“. V sedmdesátých letech se podle těchto kritérií stal Sovětský svaz světovou velmocí číslo jedna. Jeho ekonomika byla ale vůči Spojeným státům sotva poloviční, přestože obě země měly podobný počet obyvatel a Sovětský svaz zahrnoval mnohem větší území.

Mocnosti mezinárodní scény, 1913 až 1987 (vybrané roky), složený index národního vlivu

Zdroj – The National Material Capabilities (ver. 4.0) dataset, in Singer et al (1972); dostupné na http://www.correlatesofwar.org

Poznámka – složený index národního vlivu sestává ze šesti kritérií relativní síly dané země na mezinárodní scéně v daném čase: celkový počet obyvatel, z toho ve městech, výroba železa a oceli, spotřeba energií, velikost ozbrojených složek a výše výdajů na obranu. Rakousko-Uhersko, které zaniklo roku 1918, v grafu nefiguruje.

Druhý graf srovnává výsledky sovětské ekonomiky se Spojenými státy a světovým průměrem, v reálných hodnotách na hlavu. V roce 1913 bylo Rusko podle globálních standardů průměrnou ekonomikou, s velkým náskokem před Horní Voltou, ovšem daleko za Spojenými státy. O sto let později, na počátku velké hospodářské recese v roce 2008, je Rusko stále jen průměrnou ekonomikou.

Reálný HDP na hlavu, 1885–2008; srovnání Ruska/Sovětského svazu se Spojenými státy a zbytkem světa (v mezinárodních dolarech a cenách roku 1990)

Zdroj – Spojené státy a svět od Anguse Maddisona, dostupné na  http://www.ggdc.net/maddison; Rusko (Ruské impérium až 1913, poté SSSR, poté postsovětská éra) in Markevich a Harrison (2011)

Taylorismus říznutý válečnou ekonomikou

V mezidobí se toho leccos událo. Bolševická revoluce, jejíž výročí jsme si připomněli 7. listopadu 2017, vyústila v ekonomický kolaps podobný dnešní Venezuele. Pak se hospodářství zotavilo a vrátilo ke globálnímu průměru a nad ním zůstalo několik desetiletí. Ze zpětného pohledu však vidíme, že sovětský systém dokázal pozvednout objem výroby jen díky neustálé mobilizaci. Fundamentální míra růstu produktivity zůstala nezměněna a sovětská ekonomika se nikdy nedostala na úroveň té americké.

Sovětský rozpor mezi globálním vlivem a produktivitou svědčí o platnosti vysokoškolské poučky, že každá země má svou komparativní výhodu. Výhodou Sovětského svazu byla schopnost vyrábět mocenské prostředky. To se odráželo ve slovech a činech osobností, které se během bolševické revoluce chopily moci, v politických opatřeních, která zaváděli, a institucích, které zakládali (Harrison 2017a).

Bolševici od samého počátku obdivovali a napodobovali dva modely organizace hospodářství, jeden německý a jeden americký:

  • Německý model byl modelem moderní válečné ekonomiky. Mezi lety 1915 a 1916 jej zavedli Walther Rathenau a Erich Ludendorff. Klíčovým znakem válečné ekonomiky je mobilizace k vedení totální války, v níž všichni obětují svůj zájem pro národní věc. Komodity jsou na příděl za fixní ceny.
  • Americký model, jehož otcem zakladatelem je Henry Ford a propagátorem Frederick Winslow Taylor, stavěl na standardizovaných komoditách a hromadné výrobě podléhající centralizovanému, hierarchickému řízení.

Tyto dva modely se staly úhelnými kameny „ekonomiky sovětského typu“, jak ji popisují západní skripta.

Ocel a zbraně

Sovětské hospodářské instituce se zformovaly mezi lety 1917 až přibližně 1934 (Davies 1994). Tato éra se nesla ve znamení bouřlivého politického a společenského konfliktu a několika prudkých obratů, které postupně měnily rámec tržní organizace a spotřebitelského sortimentu. Tyto obraty propůjčují jistou věrohodnost myšlence, že sovětská ekonomika se klidně mohla vyvíjet jinými, alternativními cestami. Tyto „odrůdy komunismu“ koneckonců dnes reálně existují – od Číny přes Kubu až po Severní Koreu.

Navzdory změnám stála sovětská ekonomika od roku 1917 na několika důležitých konstantách. Tou nejnápadnější byla centralizovaná vláda jedné strany. Sovětští vůdcové sdíleli společný pohled na to, co je jejich zájmem a jak ho nejlépe prosazovat. Zbytek světa viděli jako z podstaty nepřátelský a svou zemi jako pevnost obleženou nepřáteli a hemžící se cizími agenty. Když zrovna neválčili, na válku se připravovali.

Ve sféře ekonomiky se totalitní stát pod jejich vedením naučil vybírat a řídit kádry, chránit své dodavatelské řetězce a směrovat a filtrovat informace. Bylo jednosměrný proces, který začal roku 1917 a pokračoval v pozadí až do konce, bez ohledu na politické fluktuace (Harrison 2017b).

Za svými hranicemi sovětský režim infiltroval okolní země a po válce ve většině z nich také prosadil komunismus. Jakmile ze svých sousedů udělal spojence, několikrát je vojensky obsadil, ve jménu „obrany výdobytků revoluce“. Tyto konfrontační kroky se staly živnou půdou aktivit, které pak sovětští vůdcové brali jako potvrzení svého vidění světa.

Na poli domácí ekonomiky provedl sovětský režim dalekosáhlé reformy, které od základů změnily systém alokace zdrojů a potlačovaly spotřebu ve prospěch těžkého strojírenství a zbrojení. Jedním z výsledků této politiky byl ohromný vojensko-průmyslový komplex, jehož základy, jak ukazuje následující graf, byly ve větší míře položeny ve 30. letech. Než vypukla 2. světová válka, Sovětský svaz se vypracoval natolik, že konkuroval Německu coby největší dodavatel zbraní (Davies et al., v přípravě). Během války a po ní se k základním odvětvím připojila také výroba jaderných zbraní, balistických střel a radioelektroniky.

Sovětský zbrojní průmysl, 1917–1987: počet výrobních, výzkumných a vývojových jednotek podle odvětví

Zdroj – Dexter a Rodionov (2017)

Peníze jsou, ale co za ně koupit

Nový sovětský stát zkonfiskoval většinu osobního majetku, podle všeho ale rozděloval mzdy na rovnější bázi než Rusko, to předchozí i současné. Tomu nasvědčuje graf níž, který obsahuje nová data od Novokmeta et al. (2017).

Údaje o příjmech z éry komunismu ale nemají nutně velkou vypovídací hodnotu. Distribuci spotřebitelského zboží a služeb charakterizoval všeobecný nedostatek a takzvaný „podpultový“, neboli privilegovaný prodej. Každý sovětský občan měl určitý zaručený příjem, ten mu však automaticky nezajišťoval přístup ke zboží a službám. K těm bylo klíčem politické a společenské postavení.

V kdysi všudypřítomných frontách před sovětskými obchody stávali právě lidé, kteří měli dostatek peněz, ale nemohli za ně nakupovat bez dlouhého čekání, protože neměli potřebné konexe.

Poměr příjmů, 1905–2016 (vybrané roky): dolních 50 % a horních 50 %

Zdroj: Novokmet et al. (2017). Zde je třeba upozornit, že podíl příjmů distribuovaných dětem a mladým byl v Sovětském svazu mnohem vyšší než kdykoli předtím nebo potom. Navíc údaje o osobních příjmech vycházejí především z údajů o distribuci mezd, kam se nezapočítávala většina domácností na venkově.

Dalšími charakteristickými znaky sovětské éry byly opakující se hladomory, epizody hromadného vraždění a nepolevující, všudypřítomné represe. To vše si vyžádalo miliony obětí a zničených životů. Tentýž režim však miliony lidí naopak pozvedl na vyšší životní úroveň. Tyto skupiny lze nejlépe definovat na demografické bázi.

Pokrok ve zdravotnictví, ne ve zdraví

Jednou z nich jsou mladé ženy. Bolševici, jejichž cílem bylo posilování národního vlivu, viděli v ženách potenciální zdroj, který však držela u země negramotnost a nedostatek vzdělání. Všeobecný vzdělávací systém otevřel ženám dveře kanceláří, osvobodil je od otrocké práce na polích a v továrnách a umožnil jim vést důstojný život.

Například v roce 1970 tvořily ženy více než 60 procent úřednických a technicko-hospodářských profesí (TsSU 1973: 348, 445). V rámci svých kariér se ženy dál potýkaly se segregací na pracovišti, společenskými bariérami, které jim bránily v postupu na vyšší pozice a „dvojitými směnami“ v zaměstnání a v domácnosti. Jejich život se přesto od základů změnil.

Druhou skupinou beneficientů sovětského režimu byly děti. Před revolucí jedno ze šestí dětí zemřelo před dosažením pěti let věku. V temných raných letech režimu následovalo zhoršení, ale poté dramatické snížení dětské úmrtnosti. Hlavními faktory byly jednoduchá, ale přísně vymáhaná opatření v oblasti veřejné hygieny, zdravotnictví a lékařské hygieny v oborech jako porodnictví a chirurgie.

Jak ukazuje další graf, v 50. letech už předpokládaná délka života u porodu dosahovala více než 60 let, oproti 30 letům před revolucí. Poté se vzestupný trend ustálil a nakonec obrátil mírně dolů.

Celková očekávaná délka života ruských mužů, 1896/97 – 1989 (rok sčítání lidu), u porodu a pro různé věkové skupiny

Zdroj: Goskomsat Rosiji 1998: 167–169

Tento graf poukazuje ještě na třetí skupinu, která v očekávané délce života nepokročila vůbec – muži a ženy středního věku. Sovětský svaz nevěnoval velkou pozornost novým vědeckým výzkumům na poli neinfekčních a degenerativních chorob. Dospělí lidé v Sovětském svazu kouřili, pili přes míru, dýchali znečištěný vzduch a umírali předčasně na rakovinu a selhání orgánů. Mezi 90. lety devatenáctého století a 80. lety toho dvacátého se očekávaná délka života čtyřicátníků a čtyřicátnic téměř nezměnila.

Sovětská ekonomika byla produktem globálních válek, paradigmat a technologií první poloviny 20. století. Jiné země za tutéž dobu dosáhly většího společenského a hospodářského pokroku, a navíc méně násilnou, konsenzuálnější cestou. Její výročí bychom si měli připomenout, ne ji ale oplakávat.

Úvodní fotografie zachycuje demonstraci u příležitosti letošního výročí VŘSR. „Vraťte národu svátek 7. listopadu!“ Fotografoval. Alexey Borodin / Shutterstock.com


 Litaratura a zdroje

Davies, R. W. (1994): Changing Economic Systems: An Overview. in Davies, R. W., Harrison, M. a Wheatcroft , S. G.(eds): The Economic Transformation of the Soviet Union, 1913-1945, Cambridge: Cambridge University Press, s. 1–23.

Davies, R. W., Harrison, M., Khlevniuk, M. a Wheatcroft, S. G. (v tisku): The Industrialisation of Soviet Russia, vol. 7. The Soviet Economy and the Approach of War, 1937–1939. Basingstoke: Palgrave.

Dexter, K., a Rodionov, I. (2017). The Factories, Research and Design Establishments of the Soviet Defence Industry: A Guide: Ver. 18. University of Warwick, Department of Economics.

Goskomstat Rossii (1997), Naselenie Rossii za 100 let (1897–1997). Statističeskij sbornik, Moscow.

Harrison, M. (2017a): The Soviet Economy, 1917–1991: Its Life and Afterlife,” The Independent Review 22(2): 199–206.

Harrison, M. (2017b): Foundations of the Soviet Command Economy, 1917 to 1941 in S. Pons and S. Smith (eds): The Cambridge History of Communism, vol. 1: World Revolution and Socialism in One Country, Cambridge: Cambridge University Press, s. 327–347.

Markevich, A. a Harrison, M. (2011): Great War, Civil War, and Recovery: Russia’s National Income, 1913 to 1928Journal of Economic History 71(3): s. 672–703.

Novokmet, F., Piketty, T. a G. Zucman (2017): From Soviets to Oligarchs: Inequality and Property in Russia, 1905-2016, WID.world working paper no. 2017/09.

Singer, J. D., Bremer, S. a Stuckey, J. (1972). Capability Distribution, Uncertainty, and Major Power War, 1820–1965, in B Russett (ed.), Peace, War, and Numbers, Beverly Hills: Sage, s. 19–48.

TsSU (1972). Narodnoje chozjajstvo SSSR. 1922–1972. Jubilejnyj statističeskij sbornik. Moscow: Statistika.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK