Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak bojovat s populistickými demagogy

Nepůjde to bez porážení posvátných krav, říká Dani Rodrik.

Nedávno jsem se účastnil jedné konference a posadili mě vedle významného amerického experta na obchodní politiku. Začali jsme se bavit o Severoamerické dohodě o volném obchodu (NAFTA), na kterou prezident Donald Trump svaluje vinu za strasti amerických dělníků a snaží se pro ni vyjednat nové podmínky. „Nikdy jsem si nemyslel, že je NAFTA kdovíjak důležitá,“ řekl mi onen ekonom.

Národní suverenita, demokracie, globalizace: všechny tři mít nelze

Nestačil jsem se divit. Když se dohoda před čtvrt stoletím uzavírala, patřil právě tenhle expert k jejím nejvýznačnějším a nejhlasitějším stoupencům. Spolu s dalšími ekonomy sehrál významnou roli při přesvědčování americké veřejnosti, že je tato dohoda výhodná. „Podpořil jsem NAFTA, protože jsem si myslel, že vydláždí cestu dalším obchodním dohodám,“ vysvětlil mi.

O pár týdnů později jsem byl v Evropě na slavnostní večeři, kde měl proslov bývalý ministr financí jedné země eurozóny. Tématem byl vzestup populismu. Ten člověk sám už z politiky odešel a nešetřil silnými slovy, když mluvil o chybách, kterých se podle jeho názoru dopustila evropská politická elita. „Obviňujeme populisty, že dávají sliby, které nemůžou splnit, jenže to samé bychom měli adresovat především sami sobě,“ říkal.

Předtím jsem během této večeře debatoval o tom, co označuji jako trilema, tedy o tezi, podle které nelze mít současně národní suverenitu, demokracii a hyperglobalizaci. Musíme si vybrat dvě možnosti ze tří. Onen bývalý politik na  to zapáleně odtušil: „Populisté jsou aspoň poctiví. Jasně říkají, jaká je jejich volba; chtějí národní stát a nepřejou si hyperglobalizaci a jednotný evropský trh. Zatímco my jsme svým lidem tvrdili, že můžou mít všechny tři dorty současně. Slíbili jsme něco, co nemůžeme splnit.“

Jste stejní jako ti před vámi

Už nikdy se nedozvíme, jestli by nás větší poctivost na straně politiků a technokratů hlavního proudu byla ušetřila vzestupu nativistických demagogů typu Trumpa nebo Le Penové ve Francii. Jisté ale je, že si tento nedostatek upřímnosti vyžádal daň. Připravil politická hnutí o těžiště důvěryhodnosti. A ztížil elitám překlenování propasti oddělující je od obyčejných lidí, kteří mají pocit, že je establishment opustil.

Mnozí příslušníci elit nechápou, jak můžou chudí či pracující lidé volit někoho, jako je Trump. Deklarovaná hospodářská politika Hillary Clintonové by pro ně koneckonců byla se vší pravděpodobností výhodnější. Aby tento zjevný paradox vysvětlili, odvolávají se na nevědomost, iracionalitu nebo rasismus voličů.

Existuje ale i jiné vysvětlení, které je plně v souladu s racionalitou i obhajobou vlastních zájmů. Když politici hlavního proudu ztratí důvěryhodnost, je jen přirozené, že voliči nepřikládají jejich slibům velkou hodnotu. S vyšší pravděpodobností se pak nechají zlákat kandidáty, kteří vystupují proti establishmentu a u nichž lze bezpečně očekávat odklon od stávající politiky.

Řečeno jazykem ekonomů narážejí centrističtí politici na problém asymetrických informací. Tvrdí o sobě, že jsou reformátoři, ale proč by měli voliči věřit lídrům, kteří se na pohled vůbec neliší od předešlé politické garnitury, která před nimi zveličovala přínosy globalizace a bagatelizovala jejich problémy?

V případě Clintonové tento problém jednoznačně umocnily její těsné spojenectví s globalistickým mainstreamem v demokratické straně a úzké vazby na finanční sektor. Její kampaň slibovala spravedlivé obchodní dohody a odmítala podporu Transpacifického partnerství (TPP), ale bylo to opravdu myšleno od srdce? Ve funkci americké ministryně zahraničí koneckonců Clintonová TPP silně podporovala.

Ekonomové tomu říkají „sdílené ekvilibrium“. Konvenční i reformní politici vypadají podobně, a proto vyvolávají u velké části elektorátu totožnou reakci. Ztrácejí hlasy a ty se přesouvají k populistům a demagogům, jejichž sliby, že otřesou systémem, působí věrohodněji.

Pokud tento problém zasadíme do rámce asymetrických informací, pak získáme i náznak možného řešení. Sdílené ekvilibrium lze totiž narušit, pokud reformní politici dokážou svým voličům vyslat „signál“ o svém „skutečném typu“.

Musí to bolet

Signalizace má v tomto kontextu specifický význam. Znamená zvolit nákladné chování, které je natolik extrémní, aby se ho žádný konvenční politik nikdy nesnažil napodobit, ale zároveň není tak extrémní, aby proměnilo daného reformátora v populistu, a tím popřelo jeho smysl. Pro kandidátku typu Hillary Clintonové – předpokládáme-li, že její proměna by byla opravdová – to mohlo například znamenat prohlášení, že už nepřijme ani cent z Wall Street nebo že v případě svého zvolení nepodepíše další obchodní dohodu.

Centrističtí politici, kteří chtějí vzít vítr z plachet demagogům, mají jinými slovy jen velmi úzký manévrovací prostor. Pokud se nalezení správné cesty jeví jako obtížně, pak to naznačuje, jak velkému problému tito politici čelí. Jeho vyřešení si pravděpodobně vyžádá nové tváře a mladší politiky, kteří nejsou ušpinění globalistickými a tržně fundamentalistickými názory jejich předchůdců.

A také si to vyžádá otevřené přiznání, že prosazování národních zájmů je přesně tím, k čemu jsou politici voleni. Což potažmo předpokládá ochotu zaútočit na řadu posvátných krav současného establishmentu – zejména na ponechání volných otěží finančním institucím, na zálibu v politice utahování opasků, na záštiplný postoj k roli vlády v ekonomice, na neomezený pohyb kapitálu po světě nebo na fetišizaci mezinárodního obchodu.

Mainstreamovým uším bude rétorika takových vůdců často znít nepříjemně a extrémně. K přilákání voličů zpět od populistických demagogů ale možná bude zapotřebí právě ona. Tito politici musí nabízet inkluzivní, nikoliv nativistickou koncepci národní identity a jejich politika se musí striktně držet v mantinelech liberální demokracie. Všechno ostatní by mělo být ve hře.

Z angličtiny pro Finmag přeložil Jiří Kobělka

Copyright: Project Syndicate, 2017, www.project-syndicate.org

Dani Rodrik

Dani Rodrik

Dani Rodrik, profesor mezinárodní politické ekonomie na Fakultě veřejné správy Johna F. Kennedyho Harvardovy univerzity. Napsal několik dobře přijatých knih o globalizaci a prosperitě, první a nejslavnější byla Has Globalization... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 16. 11. 2017 21:41

Podívejme se, jak to chodí v Česku. Dvacet let lidé nadávali na to, že politici kradou a celých dvacet let volili pořád dokola ty samé, kradoucí politiky. Pak se rozhodli s tím rázně skoncovat a zvolili si STBáka, který dovedl přesuny veřejných peněz do vlastní kapsy k dokonalosti, když si je nechal odhlasovat svými zaměstnanci v parlamntu nebo je prováděl jako ministr financí (jaký střet zájmů?, jak vás to mohlo napadnout?). A stále je to nejpopulárnější politik.
Dohady o tom, kdo je či není populista nebo mainstream, jsou k ničemu. To je jenom nálepkování. Problém spočívá v samotné demokracii, což je systém, který přivádí k moci lidi, kteří demokracii popírají. Demokracie je systém, který dovoluje své zcela demokratické sebezničení. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že to je zákonitý proces.

P.S. Kdyby se nedalo dohledat, že Dani Rodrik a Peter Singer jsou skutečné osoby, tak bych si myslel, že jsou to aliasy soudruha Kašpárka :-) Ono by to ale vypadalo divně, kdyby polovina článků byla od šéfredaktora, tak si našel názorové soukmenovce a pravidelně nás krmí jejich výplody. Už chybí jen prof. Keller a Slavoj Žižek.

+16
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK