Říše cla? Trumpova ocelová Amerika

Donald Trump je odhodlán splnit volební slib: ochránit, případně vrátit dobře placená místa americkým ocelářům. Jeho administrativa chystá cla na dováženou ocel.

„Obchodníci a investoři z Wall Streetu jsou přesvědčeni, že clo je na cestě. Otázkou je jen to, jak bude vysoké a vůči komu bude zavedené," píše v analýze stanice CNN.

Edward Alden z amerického think-tanku Council on Foreign Relations označil clo na ocel za „nejzávažnější obchodní rozhodnutí posledních desetiletí“. Může spustit sérii odvetných akci a protiakcí, tedy obchodní válku.

Spojenci a spiklenci

Trump kdysi obviňoval z dumpingových cen oceli Číňany. Jenže podíl čínské oceli se ve Spojených státech propadl a teď tvoří pouhá dvě procenta dovozů.

Je to způsobeno tím, že Američané už vůči čínské oceli přitvrdili, válcují ji antidumpingovými cly, která v minulých letech (za prezidenta Baracka Obamy) vyhlašovali jako na běžícím pásu. Loni například americká vláda na plochou a za studena válcovanou ocel z Číny uvalila clo ve výši 522 procent

Trump je teď ale odhodlán obdobně přitvrdit vůči nynějším největším dovozcům oceli do Ameriky, kterým jsou Kanada, Brazílie, Jižní Korea, Mexiko, Japonsko a Evropská unie (včetně Česka). Uvažuje o tom, že proti nim použije klauzuli obchodního zákona, která umožňuje v zájmu národní bezpečnosti stanovit clo v neomezené výši.

Americká vláda zkrátka může prohlásit, že závislost na dovozu oceli je hrozbou národní bezpečnosti. Může tvrdit, že kdyby se „oceláři všech zemí spojili“, Američané by neměli ocel na tanky, letadlové lodě, ponorky, ba ani na své ocelové ptáky.

Jak tohle doložit? Agentura Bloomberg zmiňuje data, podle nichž jsou pro ozbrojené síly využita pouze tři procenta americké oceli. A že by se proti Americe spikli třeba dovozci-spojenci z NATO?

Patron ocelářů

Zjevným cílem samosebou není obava o bezpečí Ameriky, ale snaha pomoci ocelářům z oblasti Rezavého pásu (Rust Belt), oblasti na americkém severovýchodě táhnoucí se od Atlantiku po Velká jezera a kdysi nazývané Ocelový pás (Steel Belt).

Vysoké ceny americké oceli a silná zahraniční konkurence vedly k poklesu počtu pracovních míst v americkém ocelářském průmyslu a k útlumu výroby v Ocelovém pásu. Zatímco v roce 2000 bylo v ocelářství 624 000 pracovních míst, v současnosti sektor zaměstnává 385 000 lidí.

Trump v kampani vehementně sliboval, že pracovní místa ocelářů ochrání. A propuštěné ujišťoval, že jim práci vrátí. Své odhodlání jako prezident naposledy zmínil před třemi týdny na mítinku v Cincinnati. „Počkejte a uvidíte, co udělám pro americkou ocel a pro ocelářské firmy… Chystáme se zastavit dumpingové dovozce,“ prohlásil.

Je jasné, že Donald proti exportérům oceli něco podniknout musí, pokud chce pomýšlet na druhý prezidentský termín.

Zbraň poslední záchrany

Web Axios informuje o obsahu porady věnované ocelářství, na které se minulý týden v Bílém domě sešel Trump s viceprezidentem Mikem Pencem, ministrem obchodu Wilburem Rossem, dalšími členy vlády, ekonomickými poradci a s šéfideologem Stephenem Bannonem. Axios píše, že ve prospěch cel se vyjádřili pouze tři z pětadvaceti účastníků schůzky, mezi nimi však byl Trump. A to je rozhodující.

Trump je podle všeho odhodlán cla prosadit. Nejčastěji jsou zmiňovány dvacetiprocentní tarify a kromě oceli by měly platit také pro hliník.

Caroline Freundová z Petersonova Institutu mezinárodní ekonomiky ale předpokládá, že cla mají být až „zbraní poslední záchrany“. Americký prezident se prý ještě pokusí přimět šéfy exportérských zemí, aby jejich oceláři vývozy od Spojených států dobrovolně omezili a „nedráždili hada bosou nohou“.

Takovému postupu dávají přednost majitelé amerických korporací závislých na oceli, kteří se bojí výrazného nárůstu cen svých výrobků vyvolaného dovozními tarify. Omezení dovozů „citlivými“ kvótami by podle nich ceny tak výrazně neovlivnilo.

„Myslím, že [šéfové podniků zpracovatelského průmyslu] usilují o zdrženlivost exportérů [oceli do USA]. Chtějí, aby Kanada, Německo a kdokoli, na koho americká vláda ukáže, nevyvážel víc, aby na svůj vývoz zavedl ‚dobrovolné kvóty‘,“ cituje web Business Insider Caroline Freundovou z Petersonova institutu mezinárodní ekonomiky.

Trump & spol. by těmto hlasům měli naslouchat. Podle Amerického institutu pro železo a ocel průmyslníci závislí na dodávkách oceli zaměstnávají na 6,5 milionu lidí. To je ve srovnání s výrobci oceli přesvědčivější číslo. A ještě jedno srovnání: Přidaná hodnota výroby oceli v Americe je 60 miliard dolarů, ale ti, kteří z oceli vyrábějí, jí vygenerují na bilion.

Reagan a japonská auta

Dobrovolné kvóty, jinak dobrovolná vývozní omezení (voluntary export restraint – VER) jsou v současné ekonomice prakticky neznámý pojem. Za jejich příklad lze pokládat exportní omezení pro vývoz japonských aut do Spojených států. V roce 1981 na ně přistoupila japonská vláda pod tlakem administrativy prezidenta Ronalda Reagana.

Americký automobilový průmysl upadl koncem sedmdesátých let do recese. Americké automobilky ztrácely postavení na trhu, kde se čím dál víc prosazovaly levné vozy ze země vycházejícího slunce. Vláda ve Washingtonu proto vyšla vstříc detroitské trojce (General Motors, Ford a Chrysler) a zatlačila na Japonce, kteří pod hrozbou cel svolili, že export do Ameriky omezí na 1,68 milionu aut ročně. Na druhé straně však americká vláda z kvóty vyňala japonská auta vyráběná v USA, a tak japonské automobilky začaly v Americe stavět montážní linky.

Detroitským gigantům kvóty na čas pomohly. Vzpamatovali se, prodeje a zisky jim stouply. Ne však v takové míře, v jakou doufali. Američané si zvykli na „japonské ceny“, a tak se prodejci nemohli vrátit k těm „starým“. Přesto američtí spotřebitelé na dobrovolnou kvótu doplatili, ceny vzrostly.

Kvóta byla několikrát několik zvýšena, než ji Američané s Japonci v roce 1994 odpískali. Bylo to poté, co se členové Světové obchodní organizace zavázali, že nebudou zavádět žádné nové dohody typu VER a se starými skončí do čtyř let. Jejich dohoda připouští jen jednu výjimku pro jednu zemi a jeden sektor její ekonomiky.

Mrkev na tyči

Tuto výjimku by teď Trump mohl využít. Jenže k dobrovolným kvótám potřebujete partnera, kterému sice pohrozíte cly, ale nabídnete mu také něco za to, že vám vyjde vstříc.

V našich končinách se tomu říká politika cukru a biče, Američané používají mrkev a klacek (carrot and stick). Jezdec na mule má v jedné ruce tyč, na níž je uvázána mrkev, a drží ji před nozdrami zvířete, ve druhé ruce svírá klacek, kterým hýkavce švihá přes zadek.

Zatím není jasné, jestli Donald Trump jenom švihá bičem, nebo má nachystanou i kostku cukru či mrkev. Anebo opravdu bodne zvíře ostruhou do slabin a zavede cla?