CzechŠtěch. Tady na seberealizaci zapomeňte

Předseda Senátu Milan Štěch chce, aby živnostníci platili stejné zdravotní a sociální pojištění jako zaměstnanci. Mezi „skutečnými živnostníky“ se podle něj totiž skrývá mnoho „pseudopodnikatelů“, kteří „nejsou z národohospodářského hlediska efektivně využití.“ Firmy by podle sociálnědemokratického senátora a bývalého šéfodboráře měly mít na zvýšení odvodů zájem, protože by jim tak prý přibylo několik desítek tisíc zaměstnanců.

Taková úvaha je absurdní: na švarcsystému přece nevydělávají jen lidé „zaměstnaní na živnosťák“, ale taky firmy, které je dnes najímají – takže by jim žádní zaměstnanci nepřibyli, jen by za ty samé lidi musely platit vyšší pojištění, anebo jim posílat nižší čistou mzdu. Plus by výměnou za dnešní flexibilitu při zahajování i ukončování spolupráce dostaly administrativu navíc. To chceš.

Těžko ale ve Štěchovi vidět blba mezi lumeny. Podobně schematicky jako on totiž o práci a podnikání přemýšlí velká část lidí, kteří o nich mluví a píší – a to včetně těch, kteří by na něj teď nejraději házeli buráky do klece.

Dobré je to, co je dobré pro ekonomiku 

Štěch není jediný, kdo si dělá až moc velkou starost o to, jestli jsou lidé z národohospodářského hlediska efektivně využití – jen to jsou obvykle místo živnostníků studenti a absolventi humanitních oborů, po kom se žádá pokání před bůžkem národního produktu. V posledním volebním období zazněly požadavky na redukci jejich počtů z Hradu, sněmovny i Svazu průmyslu a obchodu. Vždy se stejným argumentem, s jakým Štěch vyrazil proti živnostníkům: továrníci potřebují lidi k pásu. (Jen za to nejsou ochotní nabídnout konkurenceschopnou odměnu, ale přece nebudeme průmyslníky obtěžovat kapitalismem, mají spoustu vyřizování s investičními pobídkami a dotacemi.)

Ideologie „HDP na prvním místě“ se neprojevuje jenom voláním po přiškrcování. Projevuje se i voláním po podpoře. Tím, že je něco dobré pro ekonomiku, hájí stále víc lidí stále víc věcí – včetně umění. Vytváří pracovní místa! Podporuje cestovní ruch! Kulturní historik Robert Hewison napsal knihu o tom, jak britské vlády s těmito hesly tak dlouho podporovaly britský kulturní průmysl, až se z něj stala fabrika, ze které když vypadne něco tvůrčího a originálního, tak je to podpoře navzdory.

Nejsme rok po válce. Žijeme v zemi, která si může dovolit kampaň Ryba domácí nebo patnáct miliard na řepku. Mohli bychom se proto začít zabývat kacířskou myšlenkou, že se do ní člověk nerodí proto, aby budoval národní hospodářství – ale aby se seberealizoval.

Prométheové  a darmožrouti

Ještě jedno všudypřítomné klišé si Štěch vypůjčil: mluví o „opravdových podnikatelích“ a „pseudopodnikatelích“ úplně stejně, jako se tu léta mluví o podnikatelích a zaměstnancích. Na jedné straně totální self-made mani, kteří se svým pickupem každé ráno vyjíždějí riskovat zadek a „vytvářet pracovní místa“. Na druhé straně jistoty, pohoda a kafíčko. Buď jedno, nebo druhé.

Možná to platilo v devadesátkách, ale v roce 2017 to zní neuvěřitelně. Lidi, kteří pracují ve švarcu, jsou samozřejmě taky podnikatelé, podobně jako se podnikatelskému ideálu blíží stále víc zaměstnanců. Neustále si vymýšlet svou práci, počítat s tím, že se každá příležitost otevírá maximálně na několik málo let, investovat do svého rozvoje, brát na sebe rizika a zodpovědnost za neúspěchy, řešit návratnost vlastního času a úsilí, nespoléhat na to, že se o mě někdo postará – to jsou imperativy, kterými se osm až čtrnáct hodin denně řídí provozovatel večerky stejně jako zaměstnaný ajťák, vysokoškolský učitel nebo starosta obce.

V éře buzzwordů jako Průmysl 4.0, automatizace nebo práce z kohoutku Česko nepotřebuje štěchy, kteří se snaží vymačkat z lidí pracujících za třetinu německých mezd co nejvíc odvodů, než je definitivně nahradí roboti. Potřebuje vizionáře přemýšlející nad tím, jak technologický pokrok a ekonomický růst přetavit ve zlatou éru, ve které by mohlo co nejvíc lidí dělat co nejvíc času to, co jim dává smysl. Jak najít rovnováhu mezi flexibilitou a jistotami, dynamikou a pohodou, pro zaměstnance i pro živnostníky.

V knihách jako Utopie pro realisty takové reformy paradoxně navrhují převážně lidé, kteří mají blízko k sociálnědemokratickým principům. Žel, ČSSD má blíž ke kapitánům průmyslu.