Den daňové svobody: není co slavit

Podle Liberálního institutu připadl na poslední pondělí, tedy 29. května, letošní Den daňové svobody. Je pochopitelné, že ho slaví libertariáni a anarchokapitalisté, tak jako je samo sebou, že pohani oslavují Kračun, Provodu, Koupadla a Hody. Zarazí ale, když rétoriku Liberálního institutu prostřednictvím ČTK nekriticky přebírá mediální mainstream. iDnes, Aktuálně a dokonce i veřejnoprávní televize informovaly o tom, že „lidé už nevydělávají na stát, ale na sebe“. Ve zprávách zároveň ta samá média psala o časnějších termínech jako o „lepších“ výsledcích.

Špatně je na tom to kolektivní oslovení („Češi přestávají/začínají“), hodnocení lepší/horší i falešné dilema mezi vyděláváním „na stát“ a „na sebe“.

V pondělí slavil pan a paní Průměrných – vy nejspíš ne

Jedno datum, kdy celým zemím něco smutného končí a něco radostného začíná, sice vypadá efektně a editorům z něj okamžitě naskakují atraktivní titulky, jenže to má hned dva háčky. Menší z nich je, že s odlišnou metodikou se dá dojít k datu značně odlišnému. Poradenská firma Delloite letošní Den daňové svobody vypočítala až na 17. června, takže mezi dvěma termíny stejného „svátku“ je ještě o pět dní delší mezera než mezi katolickými a pravoslavnými Vánocemi. Ekonomie – teologie dneška.

Větší háček je ten, že různí ekonomicky aktivní občané platí různě vysoké daně – podle toho, kolik vydělávají, zda v zaměstnaneckém poměru, nebo na živnosťák, za co utrácejí, jestli mají rodinu, nemovitosti, akcie. V Česku totiž není „rovná daň“, ale jen rovná výchozí sazba daně z příjmu. Ta je pak doplněna řadou různých slev, takže efektivní daňová sazba je progresivní. K tomu máme minimální i maximální vyměřovací základ pro pojistné, takže je jeho efektivní sazba pro změnu degresivní. Dále nějaké daně majetkové a hlavně spoustu daní nepřímých, kterými stát nakrmíte, kdykoliv natankujete benzin a na kase k tomu přihodíte tuňák-vejce a camelky.

Den daňové svobody proto není jeden, dokonce ani dva, ale je jich víc než sto v roce, před 29. květnem i po něm. Zprávy o jednom velkém svátku pana a paní Průměrných tak pomáhají zastírat skutečnost, že se v Česku výrazně víc daní práce než výnosy z kapitálu nebo že zaměstnanci a malí živnostníci nemůžou daně „optimalizovat“ prostřednictvím korunových dluhopisů. Takové fake news naopak vytvářejí iluzi, že jsme si před berňákem rovni jako před smrtí, a že když stát uleví nějaké malé skupině, uleví se rovnoměrně všem. Neuleví a často to může být právě naopak.

Optimální datum? Jen a pouze věc názoru

Pak tu je představa, že časnější Den daňové svobody znamená lepší výsledek. Může – a nemusí. Jak přesvědčuje Jordan Ellenberg v knize How No to Be Wrong, vztah mezi velikostí státu a národní prosperitou (a tedy ekonomickou svobodou) není lineární. Má podobu křivky:

Pokud vám to nejde do hlavy, podívejte se na žebříček zemí podle poměru daňového výnosu a hrubého domácího produktu. Na rozdíl od jiných žebříčků, například HDP na hlavu nebo délky dožití, najdete země, do kterých se nechcete narodit, na obou jeho koncích. Na spodním je Afghánistán, Súdán nebo Haiti, kde oslavili Den daňové svobody zhruba na začátku února, pokud měli za co. Na druhém Svazijsko, Lesotho nebo Kuba, kde ho teprve oslaví, pokud budou mít za co.

Jestli je Česko napravo, nebo nalevo od optimálního bodu na vrcholu křivky, na to neexistuje objektivní odpověď, je to čistě věc subjektivního názoru – a s těmi by bylo dobré ve zprávách šetřit.

Pracovat na stát znamená pracovat (i) na sebe

Nakonec zbývá poukázat na falešné dilema mezi prací „na stát“ a „na sebe“. Když z vašich daní dostávají výplatu policisté, kteří se starají o bezpečí ve vaší čtvrti, pedagogové, kteří učí vaše děti nebo aspoň budoucí spoluobčany, anebo silničář opravující silnici, po které jezdíte, můžete vést spory o tom, jestli tu práci za ty peníze dělají efektivně. Nemůžete ale popřít, že pracují pro vás, a tedy že na sebe pracujete i před Dnem daňové svobody.

A naopak: když z peněz, které jsem údajně vydělal na sebe, platím monopolního poskytovatele internetu nebo tarify oligopolních mobilních operátorů, tedy služby, bez kterých nelze vést běžný život, ale zároveň mám jen minimální možnost ovlivnit jejich cenu a kvalitu, pak se dá jen těžko mluvit o ekonomické svobodě.

Radikální levice by ostatně mohla kontrovat vlastním svátkem a ke „Dni svobody od vykořisťování pro rentu jiných“ poslat do ČTK tiskovku „Ode dneška už neživíte hamižné bankéře, soukromé pojišťovny, lobbistické skupiny a jiné velkokapitalisty!“ Chtělo by to pak hodně zapálené nebo lajdácké novináře, aby takový výron krajně subjektivního pohledu na svět v téměř původní podobě dostali do médií. Jenže právě to se každoročně děje se Dnem daňové svobody. Pokud nejste libertariáni nebo anarchokapitalisti, a to drtivá většina lidí není, pak nemáte co slavit.