Oběti globalizace: Na kompenzaci poražených je příliš pozdě

Tatam jsou sebevědomá tvrzení, že z globalizace mají prospěch všichni: musíme se smířit s faktem, připouštějí dnes elity, že globalizace vytváří vítěze i poražené. Správnou reakcí ovšem není zastavovat či obracet globalizační trend; správné je zajistit poraženým nějakou formu kompenzace.

Tento nový konsenzus lapidárně shrnuje Nouriel Roubini: odpor proti globalizaci „lze zastavit a kontrolovat prostřednictvím takových politik, které kompenzují zaměstnancům vedlejší ztráty a náklady,“ tvrdí. „Teprve po uzákonění těchto politik začnou poražení z globalizace pomýšlet na to, že by se nakonec mohli připojit k řadám vítězů.“

Sociální stát – zachránce otevřené ekonomiky

Zdá se, že tento argument má nespornou logiku, ekonomickou i politickou. Ekonomové už dávno vědí, že liberalizace obchodu způsobuje přerozdělování příjmů a absolutní ztráty pro některé skupiny, jakkoliv zvětšuje celkový ekonomický koláč země. Obchodní dohody tudíž jednoznačně zvyšují blahobyt státu pouze do té míry, do jaké vítězové kompenzují poražené. Kompenzace zajišťuje také podporu otevřeného obchodu ze strany voličů a měla by být dobrým politickým receptem.

Než vznikl koncept sociálního státu, řešilo se napětí mezi otevřeností a přerozdělováním masivní emigrací zaměstnanců nebo opětovným zaváděním kontroly obchodu, zejména v zemědělství. S nástupem sociálního státu se toto omezení stalo méně závazným, což umožnilo větší liberalizaci obchodu. Dnes se rozvinuté země, které jsou nejotevřenější mezinárodní ekonomice, zároveň řadí mezi státy s nejrozšířenějšími záchrannými sítěmi a programy sociálního pojištění – tedy mezi sociální státy. Průzkum provedený v Evropě ukázal, že lidé, kteří v souvislosti s globalizací patří v dané zemi k poraženým, mají sklon upřednostňovat aktivnější sociální programy a intervence na trhu práce.

Pokud se odpor vůči obchodu nestal v dnešní Evropě hlavním politickým tématem, pak je to zčásti i díky tomu, že zde přetrvává silná sociální ochrana, třebaže i ta v posledních letech oslabila. Není přehnané prohlásit, že sociální stát a otevřená ekonomika byly během velké části dvacátého století dvěma stranami téže mince.

Amerika bez ohledů

Spojené státy byly v porovnání s většinou evropských zemí globalizačním opozdilcem. Jejich velký domácí trh a relativní zeměpisná izolovanost zajišťovaly účinnou ochranu před dovozem, zejména ze zemí s nízkou úrovní mezd. A Amerika měla také tradičně slabý sociální stát.

Když se USA začaly v 80. letech otevírat dovozu z Mexika, Číny a dalších rozvojových zemí, dalo se očekávat, že se vydají evropskou cestou. USA si však pod tíhou reaganovských a tržně fundamentalistických idejí zvolily opačný směr. Jak říká prezident Institutu hospodářské politiky Larry Mishel, „poražení byli ignorováni záměrně“. V roce 1981 byl „program pomoci s adaptací na obchod (TAA) jednou z prvních věcí, na které Reagan zaútočil, když seškrtal jeho týdenní kompenzační platby“.

Škody pokračovaly i později za vlád demokratů. „Kdyby zastáncům volného obchodu skutečně záleželo na pracující vrstvě,“ tvrdí Mishel, „mohli podpořit celou paletu politik na podporu robustního mzdového růstu: plnou zaměstnanost, kolektivní vyjednávání, vysoké standardy trhu práce, silnou minimální mzdu a tak dále.“ To všechno se mohlo učinit „před vyvoláním ‚šoků‘ rozšířením obchodu se zeměmi s nízkou úrovní mezd“.

Dnes už by kompenzace nezabraly

Mohly by nyní USA obrátit kurz a začít se držet nově se rýsujícího úzu? Ještě v roce 2007 volali politolog Ken Scheve a ekonom Matt Slaughter po „New Deal pro globalizaci“ v USA, tedy po dohodě, která by skloubila „zapojení do světové ekonomiky se značnou redistribucí příjmů“. V případě USA by to podle nich znamenalo zavést mnohem progresivnější systém federálních daní.

Slaughter působil v republikánské administrativě za prezidenta George W. Bushe. O tom, jak se americká politická atmosféra polarizovala, snad nejlépe vypovídá skutečnost, že si vůbec nelze představit, že by podobné návrhy vzešly z republikánských kruhů dnes. Snaha Donalda Trumpa a jeho spojenců v Kongresu vykleštit zásadní program zdravotního pojištění z dílny bývalého prezidenta Baracka Obamy byla jen odrazem odhodlání republikánů omezit, nikoliv rozšířit sociální ochranu.

Dnešní konsenzus týkající se potřeby kompenzovat ty, kdo na globalizaci tratí, předpokládá, že vítězové budou motivováni osvíceným vlastním zájmem – přesvědčením, že podpora poražených je nezbytnou podmínkou udržení hospodářské otevřenosti. Trumpovo prezidentské působení odhalilo alternativní pohled: globalizace přinejmenším ve své současné podobě vychyluje rovnováhu politické moci směrem k těm, pro jejichž dovednosti a aktiva je otevřenost přínosná, a současně podkopává jakýkoliv organizovaný vliv, který poražení případně mohli mít. Trump ukázal, že rodící se nespokojenost s globalizací lze snadno využít tak, aby sloužila úplně jiné agendě – takové, která bude lépe vyhovovat zájmům elit.

Politika kompenzací je vždy spojená s problémem, jemuž ekonomové říkají „časová nekonzistence“. Než se zavede nová politika – například obchodní dohoda –, mají ti, kdo z ní těží, motivaci slibovat kompenzace. Jakmile je však politika zavedena, jeví tito lidé pramalý zájem své sliby splnit, ať už proto, že je změna obecně nákladná, nebo proto, že se s ní spojená rovnováha moci vychýlila jejich směrem.

Čas na kompenzování vypršel. Před dvěma desítkami let byl možná tento přístup životaschopný, ale dnes už nemůže sloužit jako praktická reakce na nepříznivé dopady globalizace. Chceme-li poražené zapojit do dění, musíme začít přemýšlet o změně pravidel globalizace samotné.

Z angličtiny pro Finmag přeložil Jiří Kobělka.
Copyright: Project Syndicate, 2017 – www.project-syndicate.org