Očima expertů: Progresivní daň

„Změníme nespravedlivý daňový systém, nenecháme se ukřičet,“ reaguje premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka na kritiku daňové reformy, kterou koncem února představila sociální demokracie jako stěžejní bod svého předvolebního programu. Zatímco minulý týden jsme se v anketě Očima expertů věnovali návrhu bankovní sektorové daně, dnes se zaměříme na progresivní zdanění. Sociální demokraté navrhují progresivní daň z příjmů právnických osob i osob fyzických. Výnos pro státní pokladnu by měl být stejný, polepšit by si podle sociálních demokratů mělo 90 procent pracujících.

U zdanění příjmů fyzických osob navrhuje Lidový dům čtyři pásma. Nejnižší daňové pásmo by mělo zahrnout všechny zaměstnance se superhrubou mzdou do 30 tisíc korun. Jejich příjmy by měly být zatíženy daní ve výši 12 procent. Patnáctiprocentní daň by pak byla pro superhrubou mzdu do 40 tisíc. Do 50 tisíc korun by se platila daň 25 procent a nad 50 tisíc dokonce 32 procent. Firmy se mají rozdělit do tří příjmových pásem.

„Tato daňová reforma je rozpočtově neutrální, tedy nezatíží české veřejné rozpočty. Daňová progrese je pro nás nástrojem solidarity mezi bohatšími a chudšími a mezi velkými a malými,“ vysvětluje Bohuslav Sobotka ideové pozadí daňové revoluce, o kterou usiluje. Ekonomové ale připomínají, že Česko patří k zemím s jednou z nejnižších příjmových nerovností. Určitá progrese je podle nich daná slevami na dani a také solidární daní, kterou zavedla vláda Petra Nečase. Jiní zase poukazují na to, že český daňový systém je už teď složitý a že zavedení daňových pásem s různými sazbami by ho rozhodně nezpřehlednilo.

Ptáme se odborníků: Je český daňový systém spravedlivý? Pokud ne, koho zvýhodňuje a na čí úkor? Má smysl zavádět čtyři pásma progresivního zdanění, jak navrhuje ČSSD? A obecně daňová progrese – od jaké příjmové hranice je namístě, pokud vůbec?

Pavel Kohout

ekonom, Partners

Daně z příjmu bývaly tradičně progresivní v tom smyslu, že se týkaly jen úzké vrstvy nejbohatších. Teprve během druhé světové války daně z příjmu zasáhly střední třídu. Ta se od té doby stala hlavním tahounem, protože superbohatí si buď najdou cestu k daňové optimalizaci, anebo – v horším případě – přímo žijí ze státních dotací.

Posílení daňové progrese v českých podmínkách by postihlo především zaměstnance v pásmu hrubé mzdy 50 až 100 tisíc měsíčně. Tedy kvalifikované pracovníky s praxí, například inženýry a lékaře. Mnozí z nich jsou jazykově vybaveni a ochotni cestovat za prací i do zahraničí – zejména ti nejlepší z nich. Daňová progrese by pomohla vyhnat ze země ty nejcennější pracovníky, naopak by posílila atraktivitu práce u montážní linky. Zdali je to žádoucí cíl, na to ať si odpoví každý sám.

Martin Potůček

sociolog, předseda důchodové komise

Daně slouží k financování veřejných služeb a k přerozdělování. Zastavme se u jejich přerozdělovací funkce. Trh sám o sobě rozděluje centrifugálně: u středu ponechává stále méně stále bohatších, zatímco k samotnému okraji tlačí stále víc stále chudších. Přerozdělování, zmírňující tuto regulační vlastnost trhu, se může odehrávat buď různou proporcí zdanění majetku, kapitálu, práce a spotřeby (čím vyšší zdanění majetku a kapitálu, tím vyšší přerozdělování od bohatších k chudším a naopak), nebo diferencovanými sazbami DPH (s nižšími sazbami zboží a služeb spotřebovávaných chudšími) nebo progresivním zdaněním pracovních příjmů.

Současné české daně nejsou schopny centrifugální působení trhu korigovat. Z pohledu chudších jsou nespravedlivé především k rodinám s dětmi a k seniorům, z pohledu sociologa zvyšují sociální napětí a ohrožují sociální smír. Návrh k diskuzi: měsíční příjmy do 60 tisíc korun zdanit 19 procenty, do 108 tisíc korun 22 procenty, nad 108 tisíc korun 25 procenty. Návrat k progresivnímu zdanění pracovních příjmů je ovšem jen jedním z kroků k potřebné přestavbě zastaralého daňového systému, v němž najdou místo mimo jiné také vyšší daně majetkové (které dnes činí méně než osminu všech daňových příjmů).

Petr Mach

ekonom, europoslanec

Když se podíváme na zdanění, které navrhuje ČSSD, a přičteme k tomu ještě sociální a zdravotní pojištění, tak můžou rovnou zakázat vydělávat nad 50 tisíc korun měsíčně. Jenže – filutové jako Andrej Babiš si stejně zase najdou triky, jak se daním vyhnout. Jinými slovy, zvýší se daňové úniky a někteří poplatníci raději naši zemi opustí. Tato primitivní politika založená na závisti a kořistění není vůbec moudrá.

Jan Keller

sociolog, europoslanec

Probíhající diskuzi o prazích zdanění, počtu a rozsahu daňových pásem atd. chybí jeden podstatný rozměr. Všichni se tváří, jako kdyby každý člověk žil sám a měl na starosti jen sebe. Starý mládenec, který vydělává 50 tisíc korun je zámožný, živitel rodiny se třemi dětmi a nezaměstnanou manželkou je při stejném příjmu skoro sociální případ. Souběžně s disputacemi o tom, od jaké hranice má být kdo zdaněn, je třeba zohlednit rodinnou situaci v mnohem větší míře, než se dnes děje např. formou daňové slevy na děti.

Smyslem progresivní daně je zabránit příliš velkému rozvoji příjmových nerovností. Pokud nezohledníme rodinnou situaci víc než dosud, budou nerovnosti narůstat bez ohledu na to, jaká vymyslíme daňová pásma. Je samozřejmě riziko, že pokud toto všechno zohledníme, stane se systém ještě nepřehlednější. Musíme prostě volit mezi přehledností a spravedlností.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom společnosti Cyrrus

Český daňový systém není ideální, ale trpí jinými neduhy, než je nespravedlnost. Míra progresivity daně z příjmu v Česku nijak nevybočuje ze standardu zemí Evropské unie. Je například vyšší než v sousedním Německu, Polsku nebo Maďarsku. Náš daňový systém je navíc poměrně dobře nastaven z hlediska redistribučního tlumení nepříznivých dopadů příjmové nerovnosti. Ukazatel míry nerovnosti, takzvaný Giniho koeficient, je po zohlednění daní a sociálních transferů v Česku nižší než ve všech zemích Evropské unie s výjimkou Slovenska a Slovinska. Míra ohrožení chudobou je tu vůbec nejnižší ze zemí Unie. Návrh sociální demokracie je tedy nepřípadný, protože řeší problém, který neexistuje.

Potíž českého daňového systému není nedostatečná míry progresivity daně z příjmu, ani „asociálnost“, ale zbytečná složitost (středně velká firma stráví vyplňováním daňových přiznání a dalšími povinnostmi spjatými s daňovým odvodem 230 hodin ročně, což je sedmé největší číslo v EU) a nákladnost daňového systému (náklady na výběr sta eur daní činí v Česku zhruba 1,30 eura, což je čtvrtá nejvyšší hodnota v EU). V elektronizaci platby daně z příjmu je Česko na samém chvostu v rámci zemí Unie. Návrh sociální demokracie ovšem povede spíš k dalšímu růstu složitosti, a tedy i nákladnosti daňového systému.

Další problém českého daňového systému jsou vysoké sociální odvody. Objem sociálních odvodů, kterým je vystaven zaměstnavatel, v poměru k HDP je v Česku druhý nejvyšší v zemích Evropské unie. Právě redukce daňového zatížení práce je kýžená. „Druhým nejlepším“ řešením je, zůstane-li daňový systém beze změn. Není rozhodně třeba žádných daňových revolucí, český daňový systém je z hlediska nastavení sazeb funkční. Stabilitu daňového systému uvítají podnikatelé i firmy, protože budou moci snáze plánovat a rozpočtovat, což podpoří ekonomický růst, a zprostředkovaně tedy i daňový výběr.

Pokud ale chtějí sociální demokraté mermomocí měnit daně ve jménu populistických gest a pošlapávání ekonomické smysluplnosti, nechť se podívají na daň z nemovitostí. Objem inkasa daně z nemovitostí a dalších majetkových daní v poměru k HDP je v Česku vůbec nejnižší ze zemí Evropské unie.

Josef Středula

předseda Českomoravské komory odborových svazů

Z hlediska zaměstnanců, které odbory zastupují, je systém bohužel nespravedlivý, protože daňové břemeno je – zřejmě i záměrně – rozloženo nerovnoměrně. Na jedné straně nízké daně platí lidé s vysokými příjmy a majetky. Ve srovnání se světem u nás prakticky neexistují majetkové daně. Naopak vysokými daněmi jsou zatíženy skupiny se středními a nízkými příjmy. Na vině je i nepříznivý poměr nízkých přímých daní a vysokých nepřímých. Z daňové solidarity tak vypadávají bohatí a solidarita se odehrává v zásadě jen mezi těmi s nízkými a středními příjmy. 

Málokdo si pamatuje, že už v roce 1993 vycházela naše daňová soustava ze šesti daňových pásem, inspiraci jsme našli v Německu. Bohužel jejich postupná likvidace daňový systém výrazně zplošťovala a v konečné fázi vydláždila cestu k takzvané rovné dani. Na daňové progresi není nic špatného, funguje ve všech vyspělých zemích. Jen různí reformátoři si myslí, že rovná daň přinese blahobyt. Ano, přinese, ale jen některým, předem vybraným skupinám. Společnosti jako takové přinese narušení její soudržnosti. Experimenty à la rovná daň se uskutečnily v řadě států zemí střední a východní Evropy a není příliš vidět, že by jim pomohly.

Myslím také, že současná debata o daňové progresi v souvislosti s návrhem ČSSD by měla být spíše debatou o nastavení systému než o principu jako takovém. V zásadě neexistuje nějaká „objektivně daná“ hranice příjmu, od které by měla začít daňová progrese, vždy se to řídí situací veřejných financí dané země. Vlastně by mělo jít o celospolečenskou dohodu, která by měla být přijata na základě širokého společenského konsenzu.

Ladislav Minčič

ředitel odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory

Progresivní zdanění neznamená nějakou univerzální „spravedlnost“. Česká republika je už dnes jedna z vůbec nejvíc rovnostářských zemí, pokud jde o výši příjmů i velikost majetku. ČSSD chce toto rovnostářství dále posilovat. Bylo mnohokrát prokázáno, že obě krajní varianty jsou vysoce zhoubné pro zemi i její obyvatele – vysoká nerovnost i vysoká rovnost. Do budoucna si nelze představit konkurenceschopnost, která nebude založena na rychle rostoucích high-tech firmách a na vzdělané a kvalifikované pracovní síle. ČSSD navrhuje ale cestu opačnou – plošnou neadresnou (a jsem přesvědčen, že v případě realizace jen velice dočasnou) podporu nízkopříjmovým, nízkokvalifikovaným a malým či středním firmám. Dobrá ekonomika potřebuje firmy všech velikostí, existují výzvy, kterým dokážou díky svým zdrojům a infrastruktuře čelit jen velké firmy, přičemž nezřídka vznikne prostor i pro menší subdodavatele. Jak chceme motivovat firmy k růstu a k úspěchům? Jak chceme motivovat zaměstnance k sebevzdělávání a zvyšování kvalifikace? Progresivní zdanění znamená brzdu růstu na úrovni firem i lidí. Znamená spokojení se s málem, s nízkými cíli a s chytráckými triky, jak se vyhnout zdanění. Progresivní zdanění samo o sobě negarantuje blahobyt pro občany

Ilona Švihlíková

ekonomka

Připomenu jen jeden z důvodů, proč být pro daňovou progresi u fyzických osob. Jde o celkové složení našeho daňového mixu. Ten z velké části spočívá na DPH (a také na příspěvcích sociálního zabezpečení, které se někdy považují za kvazidaň, i když je to velmi sporné – to ale nyní necháme stranou). DPH je svou podstatou degresivní daní – a pozor nejde o sazby, ale o dopad daně. Její značná váha v daňovém mixu přímo volá po tom, aby byla – jako například v Dánsku – kompenzována progresivními prvky. I proto má progresivní zdanění fyzických osob svůj smysl.

Je ovšem otázka, jestli by „klíčovou hranicí“ pásma mělo být 50 tisíc korun. Nejde o to, že podle současné distribuce příjmů se jedná o hranici, která je mimo pro 90 procent Čechů. ČSSD ovšem také podporuje nárůst mezd. A 50 tisíc korun, což je méně než minimální mzda v Lucembursku a o něco málo víc než minimální mzda v Německu, jako hranice „zlomu“ působí psychologicky velmi špatně.

Je potřeba zdůraznit, že při všech těchto debatách není důležitá „jen sazba“, případně stanovení pásem, ale možná ještě důležitější je otázka základu daně, řady výjimek, jejichž změť, a především časté změny, můžou vytvářet atraktivní prostor pro dobývání renty na státu.