Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Čína: Ekonomický příběh naší doby. Proč Čína dovolí kritiku na Facebooku

Timothy Taylor, hlavní redaktor Journal of Economic Perspectives, nás seznamuje s výsledky sedmi studií zaměřených na současnou Čínu. V pokračování jeho přehledu se mimo jiné dozvíme, jestli se zhroutí čínský nemovitostní trh, jestli se Čína zadusí zplodinami a proč čínské vládě až tak nevadí kritické příspěvky na sociálních sítích.

První díl:

Dokáže čínská ekonomika přejít od výroby k inovaci?

Vypadá to, že řada zemí je právě v „pasti středního příjmu“. Ekonomický růst je vynesl na určitou úroveň, na které ale zamrznou. Shang-Jin Wei, Zhuan Xie a Xiaobo Zhang v práci nazvané From „Made in China“ to „Innovated in China“: Necessity, Prospect, and Challenges (Od „Made in China“ po „Innovated in China“: Co je třeba. Výhledy a výzvy) zjišťují, jestli se Čína z této pasti může dostat

Ekonomický růst Číny v předchozích třech a půl dekádách byl založený na několika klíčových faktorech. Na řadě sousledných institucionálních tržních reforem – které mimo jiné ordinovaly otevřenost vůči mezinárodnímu obchodu a přímým investicím – a také na nízkých mzdách a příznivé demografické struktuře. Dnes jsou čínské mzdy vyšší než ve většině ekonomik mimo OECD. Jsou například třikrát vyšší než v Indii, ekonomice s téměř stejně početnou pracovní sílou. A počet Číňanů v produktivním věku se od roku 2012 zmenšuje.

Autoři podotýkají, že ekonomický růst Číny v posledních letech řídily téměř výhradně vysoké fyzické kapitálové investice, nikoli růst produktivity. Vyhlídky pro budoucí růst hodnotí na základě čínských investic do výzkumu a vývoje a podle množství patentů udělených čínským firmám. Co se výzkumu a vývoje týká, Čína vynakládá větší úsilí, než bychom od státu s její úrovní HDP na obyvatele asi čekali.

Srovnání intenzity výzkumu a vývoje

Zdroj: Světová banka, databáze OECD

Poznámka: Data pro Čínu pocházejí z let 1995 až 2014 a údaje o ostatních zemích se vztahují k roku 2014 nebo nejbližšímu dostupnému rok.

Absolutní počet patentů čínských firem výrazně a stabilně stoupá a různá měřítka (například míra, ve které jsou americké patenty čínských firem citovány v jiných patentech) poukazují na to, že čínské patenty jsou poměrně vysoké kvality. Jak autoři studie uvádějí (citace vynechávám):

Reálné mzdy v Číně od roku 2003 rostly o víc než deset procent ročně. Podle některých odborníků Čína překonala takzvaný „Lewisův bod obratu“, což znamená, že éra produkce za ultranízké mzdy skončila. Zvýšil se počet patentů kapitálově náročných firem i firem náročných na pracovní sílu, přičemž podíl patentů udělených druhému typu firem vzrostl z 55 procent v roce 1998 na 66 procent v roce 2009. Je možné, že rostoucí náklady na pracovní sílu přiměly sektory náročné na pracovní sílu k vytváření většího množství inovací nahrazujících pracovní sílu…

Pokud se o dané téma zajímáte, můžu vám doporučit také diskuzi o Číně ve zprávě The Global Innovation Index 2016: Winning with Global Innovation  vydané v srpnu 2016 Světovou organizací duševního vlastnictví ve spolupráci s INSEAD a Johnson Graduate School of Management při Cornellově univerzitě.

Daří se Číně bojovat se znečištěním životního prostředí?

Zejména kolem roku 2000 zažila Čína obrovský rozmach těžkého průmyslu, poháněného z velké části spalováním uhlí. Znečištění ovzduší a prostředí obecně bylo obrovské. Existují ale důvody, proč se můžeme domnívat, že se situace přinejmenším nehorší a možná se dokonce zlepšuje. O daném tématu psali Siqi Zheng a Matthew E. Kahn v práci A New Era of Pollution Progress in Urban China? (Nová éra řešení znečištění v čínských městech?)

Pro začátek uvedu zarážející graf znázorňující čínskou spotřebu uhlí v porovnání se zbytkem světa.

Spotřeba uhlí v Číně a ve zbytku světa

(v milionech čistých tun)

Zdroj: US Energy Information Administration

Poznámka: Šedá křivka znázorňuje spotřebu uhlí v Číně a černá linie odpovídá spotřebě ve zbytku světa.

K tomu ještě přidám výstup z měření znečištění prachovými částicemi (PM10) v 85 čínských městech. Graf znázorňuje jak celkovou populaci, tak města v 75. a 25. percentilu.

Jak jsou vystaveni prachu obyvatelé 85 čínských měst

Zdroj: US Energy Information Administration

Poznámka: Graf 4 znázorňuje průměrné vystavení jemnému prachu PM10 (průměr vážený podle populace) v 85 čínských městech a konkrétně také stejné měřítko pro jedno město na 75. percentilu a druhé na 25. percentilu rozdělení vystavení PM10 napříč danými městy.

Zdá se, že není pochybnosti, že vysoce znečištěné oblasti Číny zaplatily nižší střední délkou života a horším zdravotním stavem. Zheng a Kahn ale podotýkají, že Čína znečištění řeší důsledně prostřednictvím souboru regulačních a daňových politických opatření a že regionální úřady jsou motivovány, aby z boje proti znečištění učinily prioritu. Ceny ropy v Číně už nejsou dotované, určují je globální trhy. Budoucí ekonomický růst Číny směřuje spíš do odvětví služeb než do těžké průmyslové výrobě. V mnoha zemích byla popsána „environmentální Kuzněcova křivka“, která znázorňuje vztah mezi rostoucím HDP na jednoho obyvatele a rostoucím počtem politických požadavků silnější ochrany životního prostředí. Zheng a Kahn dokládají, že Čína se vyvíjí podle stejného vzoru.

Zhroutí se čínský trh s nemovitostmi?

Čína již několik let zažívá rozmach trhu s nemovitostmi, oproti kterému se americký boom v době před deseti lety jeví jako nepatrný. Jeho příběh vyprávějí Edward Glaeser, Wei Huang, Yueran Ma a Andrei Shleifer v práci A Real Estate Boom with Chinese Characteristics (Skutečný nemovitostní boom s čínskými rysy). Taková je situace na čínském trhu s nemovitostmi (citace vynechávám):

(…) Přesto americký cyklus v porovnání s velkým rozmachem čínského trhu s nemovitostmi vypadá stabilně a fádně. Ceny nemovitostí v největších čínských městech rostly mezi lety 2003 až 2013 každoročně o 13,1 procenta. Ceny pozemků ve 35 čínských městech vzrostly mezi lety 2004 a 2015 téměř pětinásobně. Společně s cenami expandovala výstavba. V letech 2003 až 2014 čínští stavitelé vybudovali více než 9000 km2 nových podlahových ploch, což je 6,9 m² na jednoho obyvatele Číny. Během tohoto období Čína stavěla v průměru 5,5 milionu bytů ročně. V roce 2014 v čínském stavebnictví pracovalo 29 milionů lidí, což vycházelo na 16 procent lidí zaměstnaných ve městech. V době posledního nemovitostního boomu představovalo stavebnictví v USA osm a ve Španělsku 13 procent z celkové zaměstnanosti. (…) Výrazným rysem čínského trhu s nemovitostmi je v porovnání s USA vysoká míra neobsazenosti. Neobsazená bydliště zahrnují jak dokončené neprodané jednotky v držení developerů, tak zakoupené neobývané jednotky. Odhadujeme, že tato zásoba prázdných bytů a domů nyní tvoří nejméně 1800 km².

Dají se ceny bytů v Číně udržet? Odpověď asi zní ano, ale jestli Čína chce stabilní ceny nemovitostí, pravděpodobně potřebuje omezit jejich přísun – což samo o sobě představuje další potenciální nevýhody. Autoři tuto otázku shrnují takto:

Svádí to, když se na věc díváte z velké dálky, prostě dospět k závěru, že pokles cen je nevyhnutelný. Jak jsme se pokusili prokázat, takový scénář rozhodně není jistý. Číňané kupující nemovitosti podle všeho investují dlouhodobě a pravděpodobně nehodlají dobrovolně prodávat majetek, ani když ceny poklesnou. Nevyužívali silné peněžní páky, takže zabavování a prodej domů jsou nepravděpodobné. Čínští developeři jsou sice „napákovaní“ víc, ale jsou natolik zadobře se státními bankami, že jejich úvěry by se v případě potřeby nejspíš restrukturalizovaly. I kdyby banky nemovitosti developerům zabavily, je nepravděpodobné, že by ho obratem za levno vrhly na trh. V porovnání s čínským akciovým trhem má tamější trh s nemovitostmi mnohem větší setrvačnost. Na nemovitostní trh v Číně má navíc zásadní vliv čínská vláda. Poptávka po urbanizaci je v Číně vysoká, kdyby vláda řekla ostré stop, stačilo by to pravděpodobně na to, aby se ceny udržely blízko současné tržní úrovně. (…)

Taková cesta by ale patrně přinesla velké sociální náklady. Dramaticky by klesla zaměstnanost ve stavebnictví. Miliony Číňanů by mohly přijít o zjevné výhody produktivity plynoucí z života v čínských městech. Regionální vlády by ztratily příjmy z prodeje pozemků a z daní a s nimi o finanční autonomii, které jsou jejich institucionální základnou. Alternativou, která se pak čínské vládě nabízí, je dát peníze na další mohutnou výstavbu bydlení. Jak jsme ukázali, takové opatření by vedlo k velice nízké nebo záporné očekávané návratnosti investic do nemovitostí. Blahobyt potenciálních nových kupců by vzrostl, ale současní majitelé by utrpěli ztráty.

Když bublina na nemovitostním trhu splaskne ve spojení s finanční krizí, působí to vždycky veliké škody. Bubliny, které praskají bez bankovních krachů – jak tomu bylo například v 80. letech v Los Angeles – jsou ale jen dočasné události, škody, které způsobí, jsou z dlouhodobého hlediska nepatrné. Pro budoucnost tedy bude pro Čínu důležité spíš zajistit svůj finanční systém, než se soustředit jen na udržování vysokých cen bydlení v čínských městech.

Jak to, že čínská vláda dovolí kritiku na sociálních médiích?

Čínská vláda může rušit účty na sociálních médiích a zdá se, že v určitých případech tuto možnost využívá bez větších zábran. Kromě toho však také povoluje poměrně širokou škálu internetové kritiky a protestů. Bei Qin, David Strömberg a Yanhui Wu v práci Why Does China Allow Freer Social Media? Protests versus Surveillance and Propaganda (Proč Čína povoluje svobodnější sociální média? Protesty versus dozor a propaganda) uvádějí několik pravděpodobných důvodů.

Především jsme zjistili, že se na sociálních médiích objevuje překvapivě velké množství příspěvků na citlivá témata. Našli jsme například miliony příspěvků rozebírajících protesty proti PX (chemické látce, P-xylenu) v roce 2014. Tyto příspěvky slouží jako zdroj pro předpovídání výskytu určitých událostí. Našli jsme dokonce ještě větší množství příspěvků s výslovnými obviněními z korupce. Předpovídaly pozdější obvinění konkrétních lidí. Takový typ obsahu na sociálních médiích může zlepšit přístup občanů k informacím a omezit schopnost autoritářských vlád jednat bez dozoru. (…)

Sociální média na druhou stranu poskytují autoritářským režimům nové příležitosti pro politickou kontrolu (…) Zprávy na sociálních médiích se přenášejí v elektronické formě skrz infrastrukturu, kterou zpravidla kontroluje vláda. Nedávný pokrok v automatické analýze textu, strojovém učení a vysoce výkonných výpočetních technologiích výrazně snížil náklady na odhalení kritických uživatelů a cenzuru jejich sdělení. Vlády můžou zmíněné metody používat ke sledování a analýze internetových aktivit, k hodnocení veřejného mínění a k vyřešení hrozeb předtím, než se rozšíří. (…) Většinu reálných protestů a stávek, které zkoumáme, můžeme na základě obsahu na sociálních médiích předpovídat den dopředu. (…) Čínské vládní agentury po celé zemi skutečně investovaly obrovské prostředky do sledovacích systémů využívajících informace ze sociálních médií. (…)

Další důležitou dozorovou funkcí sociálních médií je monitorování regionálních vlád a úředníků. V Číně mnoho politických a ekonomických rozhodnutí spočívá na regionální správě. Jejich rozhodnutí musejí být monitorována, ale místní zpravodajství a interní reporty bývají zkreslené, protože regionální politici ovládají místní tisk a správu. Politici na celostátní úrovni ale regulují sociální média, která jsou plná neúnavných stížností na regionální úředníky. Příspěvky odhalující úředníky, kteří nosí rolexky, žijí v přepychových sídlech nebo chodí s nevhodnými partnerkami, nezřídka vedou k vyšetřování a ztrátě funkce. Není tedy překvapivé, že jsme v našem vzorku dat nalezli miliony příspěvků s výslovnými obviněními z korupce. Zjistili jsme, že příspěvky s tematikou korupce účinně podporují dohled na ni. Takové příspěvky poukazují na to, kde a kdy je korupce častější. Navíc můžeme s až ročním předstihem předpovídat, kteří konkrétní politici budou později obžalovaní. (… )

Naše poznatky zpochybňují rozšířený názor, že autoritářské režimy neúnavně cenzurují nebo dokonce zakazují sociální média. Ve skutečnosti se zdá, že interakce autoritářské vlády a sociálních médií je složitější. Z pohledu vlády jsou sociální média a) nepříjemná – jako prostor pro potenciální organizované sociální protesty, ale také b) užitečná – jako nástroj pro sledování úředníků a také c) jako způsob měření veřejných nálad a d) šíření propagandy.“

Jak přispěla politika jednoho dítěte ke snížení porodnosti v Číně?

Junsen Zhang je autorem práce The Evolution of China’s One-Child Policy and Its Effects on Family Outcomes (Evoluce čínské politiky jednoho dítěte a její dopady na rodinné příjmy). Pro začátek se podívejte na graf srovnávající porodnost na čínském venkově a v městech s několika vybranými zeměmi. Vyplývají z něj dvě fakta. Za prvé – porodnost v Číně na začátku 70. let 20. století začíná dramaticky klesat vlivem poměrně přísné politiky pro plánování rodičovství, která předcházela politice jednoho dítěte zavedené v roce 1979. Za druhé – porodnost v Číně v poslední době se příliš neliší od jiných východoasijských zemí, jako je Thajsko a Jižní Korea, které politiku jednoho dítěte nezaváděly.

Celková porodnost ve venkovských a městských oblastech Číny a ve čtyřech vybraných zemích (1960–2010)

Zdroj: Data o celkové porodnosti pro jednotlivé státy pocházejí od Světové banky (2016). Data o porodnosti ve venkovských a městských oblastech Číny pocházejí z několika zdrojů.

Zhang uvedl odhady, podle kterých čínská populace v produktivním věku dosáhla vrcholu v roce 2015 a celková čínská populace bude kulminovat v roce 2030. Zdá se tedy pravděpodobné, že Čína dřív zestárne, než zbohatne. Zhang porovnává porodnost v Číně s porodností v ostatních zemích a bere v potaz silné spojení mezi ekonomickým rozvojem a menším počtem dětí:

Ačkoli prosazování politiky jednoho dítěte možná mírně urychlilo proměnu porodnosti v Číně, přineslo také značné výdaje, které zahrnují politické náklady, spory ohledně lidských práv, rychleji stárnoucí populaci a nevyvážený poměr pohlaví způsobený upřednostňováním synů. Zpětně lze pochybovat, jestli bylo zavedení politiky jednoho dítěte v Číně nutné.


Z anglického originálu uveřejněného na Conversable Economics pro Finmag s laskavým svolením autora přeložil Filip Drlík

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK