Očima expertů: Jaký byl rok 2016?

Co se týče domácí scény, byl rok 2016 ucházející. Ekonomice se dařilo, nezaměstnanost se držela nevídaně nízko, průměrná mzda rostla a státní rozpočet skončí podle všeho v rekordním přebytku. Leckoho proto překvapuje nebo pohoršuje, že na příští rok vláda znovu plánuje rozpočtový schodek, ve výši 60 miliard korun. Nelibost dávají najevo dokonce i někteří ministři. Ostatně neshod uvnitř vládní koalice letos ve srovnání s lety předchozími výrazně přibylo. Inu, blíží se parlamentní volby, takže se v roce 2017 máme na co těšit.

K mnohem větším otřesům letos docházelo v zahraničí. V hledáčku médií byly především prezidentské volby ve Spojených státech a referendum o vystoupení z Evropské unie ve Velké Británii. Obojí hlasování nakonec dopadlo jinak, než se čekalo, navzdory předvolebním průzkumům a kurzům sázkových kanceláří. Finanční trhy se otřásly hned v úvodu roku, kdy si pro ně nepříjemné chvilky připravila čínská ekonomika, která má zřejmě pár kostlivců ve skříni schovaných i na rok 2017. Na pozoru by ale měla být i Evropa, protože její bankovní sektor taky není zrovna v ukázkové formě.

Jak se na události končícího roku 2016 dívají osobnosti ze světa ekonomiky a politiky? Co je letos nejvíc potěšilo a co je naopak nejvíc naštvalo?

Karel Havlíček

předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR 

Ve většině zemí pokračuje trend posilování ekonomického vlivu a naopak poklesu vlivu politického. Daleko víc než v minulosti je dnes svět rozdělen ekonomicky, výrazně méně geopoliticky. Zatímco ještě před dvaceti lety měli politici v rukou poměrně velkou moc, dnes rozhodují ekonomické zájmy. Souboj mocností se nenese v duchu vojenské, ale obchodní rétoriky, nejvýznamnější nejsou ti, kteří disponují silou, ale ti, kteří dokáží z minima vytlačit maximum a pracovat s riziky. Dobrou zprávou je, že obecné fráze jsou střídány výsledky, které nelze dlouhodobě uhrát bez elementárních dovedností. O úspěchu v jakékoliv sféře dnes rozhoduje méně velikost a hra na tradice nebo elity, víc potom znalost, dravost a vytrvalost. Má to nepochybně i své stinné stránky, přesto jsem přesvědčen, že to je s ohledem na další rozvoj a bezpečnost ta lepší cesta.

David Ondráčka

ředitel české pobočky Transparency International

Je radost potkávat chytré a odpovědné lidi, kteří ve svých oborech odvádí skvělou práci, zlepšují svět, pomáhají lidem. A snad si postupně uvědomujeme, že se musíme postarat o chudé a znevýhodněné, podle toho se pozná zralá a rozumná společnost. Ve světě mě potěšila mírová dohoda v Kolumbii, konec otevřené války v Mali, přibrzdění migrační vlny do Evropy. U nás to, že držíme liberální demokracii a právní stát, skluz k Polsku nebo Maďarsku ale může být rychlý. 

Žijeme v turbulentní době plné geopolitických hrozeb a společenských problémů, každé dílčí téma se zdá nepodstatné. Máme tu krizi politických stran, do politiky schopní nechtějí, proto vznikají pořád nové projekty. Polarizace společnosti a hecování lidí může vést k tragédiím typu Breivik nebo vražda poslankyně Coxové. Globálně: nerovnost příjmů a možností stále roste – a to udržitelné není. A migrační tendence už kvůli vodě, zdrojům a lokálním konfliktů budou pokračovat a sílit. No a krást se pochopitelně nepřestalo, jen se krade jinak, sofistikovaně, v rukavičkách. Vlivné zájmové kliky už nepotřebují porušovat zákon, ony si dokáží prosadit jeho změnu, která jejich činnost legalizuje.

Josef Středula

předseda Českomoravské konfederace odborových svazů

Největší radost mám pochopitelně z úspěchu kampaně Konec levné práce, kterou jsme v loňském roce vyhlásili a čeští zaměstnanci už ji poznali ve svých peněženkách. Dodali jsme lidem odvahu, inspiraci a argumenty pro vyjednávání o mzdách. Nikdy v minulosti se kolektivní vyjednávání netěšilo takovému zájmu jako po odstartované kampani, která je postavena na odborné analýze ČMKOS, která odhaluje dlouhodobé příčiny nízkých mezd v Česku a ukazuje, jak se dostat z pasti nejhůře placených zaměstnanců v EU. Pochopitelně mám radost i z posledních údajů Treximy, že ve firmách, kde fungují odbory, mají zaměstnanci ročně vyšší příjem o 46 tisíc korun. Radost mám i z popularity odborů, z posledních průzkumů veřejného mínění vyplynulo, že odbory považuje za potřebné 70 procent našich občanů.

A co se mi nelíbí? Že stále existují firmy, které na kvalifikovaná místa nabízejí směšnou mzdu kolem dvanácti tisíc, a nejde jen o nechvalně známý obchodní řetězec AHOLD. Rozhodl jsem se zveřejňovat tyto konkrétní případy na svém twitteru, vybírám je z oficiálních nabídek úřadů práce. Jde o důkazy, jak si někteří podnikatelé zvykli na levnou práci, a když na ni české zaměstnance nenalákají, volají po dovozu zahraničních zaměstnanců. Vidím v tom nebezpečný sociální dumping. 

Petr Němec

advokát, spoluzakladatel ExekutorMáSmůlu.cz

Za největší zklamání považuji výsledek britského hlasování o brexitu a následné zvolení Trumpa. Dané volby jsou pro mne symbolem slabin demokracie a úpadku politické kultury, odrážejí jakousi morální i intelektuální krizi Západu, jakož i ukazují nebezpečí ruských aktivit proti našim hodnotám a agresivní snahu Ruska rozdělit Západ. S tím pak souvisí i mé obrovské zklamání z toho, jak jsme začali být slepí k válečným zločinům nejen Ruska v Aleppu a jinde.

Velmi těžko se mi hledá něco pozitivního na poli mezinárodním, ale opakovaně pro mne byla světlem naděje aktivita papeže Františka, který nadále přibližuje církev moderní společnosti a zároveň se nebojí hájit humanistické a křesťanské hodnoty i v tak citlivých otázkách, jako byla uprchlická krize a naše vztahy s muslimy, což je o to více důležité, když za ochránce křesťanské Evropy se dnes prohlašuje kdejaký polofašista či Polojaponec. Pokud na poli politickém prochází Západ krizí, je aspoň pro katolickou část Západu dobré, že má nyní v čele osobu, která zde silným hlasem upozorňuje na nesprávnost některých kroků.

Aleš Michl

ekonom, spolumajitel investičního fondu Quant

Největší radost mám z nového alba skupiny Metallica. Hodně se povedlo. Když se kouknu na jejich koncert, prostě věřím tomu, o čem zpívají. Kéž bych mohl věřit i většině našich politiků, kéž bych věřil Bruselu a vůdcům Evropské unie – tahle nedůvěra je pro mě tím největším zklamáním, protože politici „zpívají“ spíš jako Milli Vanilli.

Jaroslav Šura

investor a podnikatel

V politice mě potěšilo:

– urputná neochota Visegrádské čtyřky přijmout imigrační kvóty
– reakce Erdoğana na puč, z které vyplývá značné oddálení případného vstupu Turecka do Evropské unie
– zvolení pragmatického Trumpa a šance na zlepšení vztahů mezi velmocemi
– vznik pravicové strany pana Robejška, jehož názory jsou mi blízké

V politice mě nepotěšilo:

– brexit a následné oslabení pozice Visegrádské čtyřky
– velmi četné teroristické útoky
– Merklová, Juncker a další bez sebereflexe a přijetí odpovědnosti za migrační politiku (a teroristické útoky z ní vyplývající) a neschopnost přijmout adekvátní opatření

V ekonomice mě potěšilo:

– vyjádření ČNB k ukončení nesmyslné intervence, cca v polovině 2017
– stabilizace kapitálových trhů, konec výprodejů akcií ČEZ z počátku roku a emise akcií Moneta MB
– stabilizace trhu s ropou

V ekonomice mě nepotěšilo:

– přes slušný ekonomický růst další zadlužování naší země do budoucna
– opětovné navýšení zadlužení nejen státního a bankovního sektoru jižního křídla Evropské unie, tím pádem zvýšení rizika další finanční krize
– zavádění záporných sazeb centrálních bank a pokračující fixlování komerčních bank, tentokrát se stříbrem a praním špinavých peněz

Jiří Pehe

politolog

Nejvíc mne zklamalo, když většina britských voličů podpořila v referendu o vystoupení z Evropské unie brexit. Podobně mne zklamalo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Hlavním důvodem mého zklamání je skutečnost, že v obou případech zvítězily síly, které nabízejí falešná řešení problémů, kterým čelíme v globalizovaném světě, když tvrdí, že různým výzvám ekonomické a technologické globalizace snad utečeme tak, že se zavřeme za národní hranice a začneme odmítat „jiné“.

Ve světle výše řečeného není asi překvapením, že mne v roce 2016 nejvíc potěšilo vítězství umírněného prezidentského kandidáta Alexandera Van der Bellena nad pravicovým populistou Norbertem Hoferem v rakouských prezidentských volbách. To, že Van der Bellena pomohly zvolit ženy a mladší generace, je v kontrastu k tomu, že brexit odhlasovali a Trumpa pomohli zvolit příslušníci starší generace mimo velká města, převážně muži, dobrá zpráva. Politicky stále asertivnější ženy, zdá se, se v západních demokraciích v kontrastu ke znejistělým mužům stávají jakousi kotvou umírněnosti, bez níž demokracie nemůže přežít. 

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom finanční skupiny Roklen

Radost mám z toho, že demokracie stále ještě funguje. Mohu mít tisíc a jednu obavu z brexitu a mohu mít tisíc a jednu obavu z Trumpa, ale obě klíčové události letošního roku jsou pro mě důkazem, že dvě ikonické demokracie – Británie i USA – stále ještě uplatňují to, čím se tak rády holedbají, totiž právě lidovládu. A to navzdory svému establishmentu, jenž se bojí ztráty pozic a štědře si platí zejména korporátní média, aby mu manipulativně pomáhala udržet status quo (jejich související selhání jsou pro mě letošním zásadním zklamáním). Jistou škodolibou radost mám pak také z toho, jak se mnozí psavci těchto médií odkopali coby obyčejní ideologové statu quo. Zatímco obyčejný mainstreamový ekonom (nebo šimpanz) se mýlí ve zhruba padesáti procentech případů, takový Paul Krugman, sloupkař New York Times, ale i další „ekonomové“, se kvůli své ideologické zaslepenosti mýlí poslední dobou vlastně neustále. Po referendu o brexitu měl nastat okamžitý rozvrat britského hospodářství, kdosi hrozil i válkou, po Trumpově vítězství zase podle Krugmana americké burzy neměly už „nikdy“ oživit. A abych nezapomněl. S bitcoinem to teď už nevypadá příliš dobře, nechal se Krugman slyšet v červenci 2015, když se jednotka kryptoměny propadla pod méně než 300 dolarů. Dnes je na víc než trojnásobku. A dál zdražuje.

Ačkoli bublinku nevylučuji, i tento opětovný vzestup bitcoinu mi dělá radost. Svět se totiž s každým rekordem, jejž bitcoin atakuje či překoná, dozvídá o tom, že vzniká – a rozpíná se – paralelní decentralizovaný vesmír, do kterého lze stále snadněji unikat. A do něhož bude únik tím kýženější, čím víc se bude establishment snažit utahovat šrouby ve svém smrskávajícím se centralizovaném vesmíru – ať je tím utahováním to či ono omezení plynoucí z přepjaté politické korektnosti, ta či ona nesmyslná regulace (třeba i elektronická evidence tržeb) nebo například snaha o zrušení hotovosti.