Mýtus o neefektivním státu

Ve dvacátém století lidstvo prošlo všemi body na stupnici důvěry ve schopnosti státních institucí efektivně plánovat a řídit výrobu a distribuci. V první polovině století s nastolením komunismu, Keynesovou ekonomickou teorií a s rozvojem moderních statistických metod panovalo mezi akademiky přesvědčení o tom, že stát je efektivní hospodář. Ve druhé polovině pak s krizemi, které už neměly přijít, a rozpadem východního bloku, který měl překonat Západ, nadšení pro efektivní stát opadlo.

Rád bych teoretikům efektivního státu vrátil naději: měli jste pravdu. Stát je efektivní!

Dva druhy efektivity

Chceme-li rehabilitovat koncept státu coby efektivního nástroje, je v první řadě zapotřebí vyjasnit si pojmy. Co je to vlastně efektivita? Zajisté je to schopnost zpracovat vstupní faktory a přetvořit je ve statky, které následně poslouží k uspokojení preferencí zákazníků. Vše samozřejmě v kontextu co nejnižších ztrát a co nejvyšších výnosů. Tento typ efektivity lze nalézt na trhu, kde všem jeho účastníkům slouží cenový mechanismus, který uvádí v soulad poměry mezi užitými vstupními faktory a navádí výrobce k poznání, jakým způsobem a jaké konkrétní statky vyrábět. To je v kostce celý problém efektivní výroby a distribuce: využívání cenového mechanismu.

Je ale nesmyslné předpokládat tento typ efektivity u státu a jeho institucí. Stát stojí a padá na využití moci a síly. Je to právě užití moci a síly, které má lidem přinášet statky, které by na trhu údajně nebyly k dostání – jako jsou služby obrany, veřejné osvětlení a podobně. Stát je tím pádem s cenovým mechanismem v přímém protikladu. Tržní ceny vznikají coby vedlejší produkt dobrovolné směny dvou a více vlastníků; státní aktivita je ale založena na donucení a vyvlastnění. Proto už ve dvacátých letech Ludwig von Mises a následně mnoho dalších ekonomů poukazoval na nemožnost ekonomické kalkulace v socialismu: je-li veškerá výroba a distribuce podřízena státu, nemůžou vznikat ceny, pomocí kterých lze vyhodnocovat efektivitu hospodářských aktivit.

Stát nemůže být ekonomicky efektivní, stejně jako firma v tržním prostředí nemůže být efektivní ve využívání moci a násilí – rychle by zašla na nedostatek zákazníků a přehršel soudních sporů. 

Dostáváme se tak ke slibovanému druhému typu efektivity: jedná se o efektivitu mocenskou. Funguje obdobně jako efektivita prvního typu – namísto dobrovolné směny a cenového mechanismu však využívá legálního monopolu na donucení. Mocenská efektivita je obdobně jako ta ekonomická měřitelná tím, jak naplňuje preference svých uživatelů.

Plody mocenské efektivity si přirozeně užívají ti, kdo ve státě mocí disponují – politici, úředníci, představitelé státních institucí a podniků, podnikatelé žijící ze státních zakázek a dotací, orgány státní moci.

Je to právě tento druhý typ efektivity, který vysvětluje konání, které je z hlediska ekonomické efektivity naprosto nesmyslné. Předražené a sotva funkční projekty jako jsou Opencard, Elektronická zdravotní knížka, Blanka a jiné tunely, bankrot monopolní loterijní společnosti – tyto a mnoho dalších „skandálů“ byly efektivním využitím moci k naplnění preferencí těch, kdo mocí disponují.

Není snad obdivuhodné, s jakou efektivitou dokážou mocní neustále hrát tu stejnou frašku o životně nutných projektech na účet daňových poplatníků? Její výsledek je vždycky naprosto stejný – vynucený přesun majetku od bezmocných k mocným.

Stát je z tohoto hlediska velmi efektivní. Dokáže každý měsíc sebrat každému zaměstnanci přes padesát procent produktu jeho práce. Dokáže desítky let udržovat při životě podivné molochy jako České dráhy, Česká pošta, nejrůznější dopravní podniky… Dokáže rok od roku rozšiřovat armádu úředníků a přitom osočovat živnostníky z parazitismu.

Stát pod vedením hardcore vyznavačů mocenské efektivity dokázal vyvraždit čtvrtinu populace, zorganizovat hladomor v „sýpce Evropy“ nebo svrhnout atomovou bombu na stovky tisíc civilistů. Bylo to ekonomicky efektivní? Samozřejmě že nebylo – a „vlastníky“ moci to nijak nevzrušovalo, jejich preference byly uspokojeny jiným typem efektivity.

I v zemi zaslíbené…

Bylo by povzbuzující shledat, že dnes či jinde uvedená pravidla neplatí. Stejně marně bychom však na planetě hledali čas a místo, kde neplatí gravitační zákon. Ve Spojených státech tak už pár let po zavedení selhává slavný program Obamacare (nesplnil ale cíl v podobě znovuzvolení demokratických potentátů?) a newyorská policie zabavuje podezřelým tolik peněz, že je již sama nedokáže spočítat. Filipínský prezident otevřeně vyzývá k vraždění podezřelých; patrně se inspiroval mexickou válkou proti drogám, která má na svědomí již přes sto tisíc mrtvých. Legalizace marihuany dosáhla mírovou cestou mnohem víc než státní běsnění – koho to ale zajímá? Na tom se přece politická kariéra neudělá.

Anekdotických důkazů bychom mohli uvést spousty. Hlavní je ale princip. Chtít po státu ekonomickou efektivitu je stejně nesmyslné, jako požadovat po lvu, aby dýchal pod vodou. Nebuďme však překvapeni, když namísto toho bude efektivní tak, jak umí – při lovu nic netušící kořisti.