Británie neodchází z planety Země

Výsledek britského referenda překvapil dokonce i mnohé voliče hlasující pro „Leave the European Union“. Britský akciový index FTSE 250 ztratil během pouhých dvou dnů 14 procent, což je nejhorší výsledek od krachu v roce 1987. Výprodej byl ale globální – od Tokia po New York. Nervózní investoři se naopak vrhli na státní dluhopisy, takže jejich ceny dál stoupaly a výnosy šly dolů. Tolik k některým krátkodobým dopadům referenda. Dál je řešit nebudeme, protože vám je každý den vydatně servírují média.

Od pátku 24. června, kdy byly výsledky referenda jasné, se k tématu odchodu Británie z Unie napsalo mnoho článků. Psalo se o lživé a nenávistné kampani. O přehnaném strašení brutálními důsledky odchodu ze strany zastánců setrvání země v Evropské unii. O tom, že pro odchod hlasovali spíše starší lidé a lidé z ekonomicky slabších regionů. Že zásadním tématem byla imigrace a tak dále. Faktorů je jistě víc.

Jak by řeklo jedno nejmenované rádio, podívejme se zpátky do minulosti na to, co na „to“ říká někdejší německý kancléř Helmut Schmidt:

„Dnes už chápu, že Britové vlastně členy Evropské unie ani být nechtějí. Jednotný vnitřní trh by jim naprosto stačil. Nechtějí ani milimetr navíc. To platí pro vdovu po dokaři z Liverpoolu, stejně jako pro vdovu po dělníkovi z textilky v Leedsu. Evropu vnímají jako nějakou vzdálenou pevninu, cosi mlhavého, podezřelého, nebezpečného. Britové jsou doslova opilí svým statusem finančního centra Evropy a možná i celého světa. Reálná britská ekonomika nehraje kdovíjakou roli, záleží jedině na financích.“

Schmidt tato slova řekl v roce 2007. Vztah mezi Británií a Evropskou unií byl zkrátka vždycky komplikovaný. Britská identita vycházející z minulosti největší světové velmoci se projevuje tíhnutím Británie ke Spojeným státům a alternativám mimo Evropu. Nic nového a překvapujícího. Samozřejmě můžeme vést dlouhé debaty o příčinách výsledku referenda, nicméně v tuto chvíli je to k ničemu.

Předpovídáme nepředpověditelné

V posledních pár dnech se objevila doslova záplava předpovědí. Britská ekonomika směřuje do hluboké krize a Londýn ztratí status světového finančního centra. Krize nebude, britský obchod může naopak bez okovů Bruselu vzkvétat. Evropská unie se nevyhnutelně rozpadne. Evropská unie se nerozpadne, v dalších letech se naopak semkne…

Drtivá většina předpovědí je k ničemu. Zdaleka nejlepší popis reality, jaký jsem v médiích četl, přinesl časopis The Economist: „Výsledek referenda následují politické zmatky a je jasné, že nikdo opravdu neví, co se bude dít dál.“

A proč jsou předpovědi bezcenné? Skvěle to vyjádřil Daniel Kahneman ve své knize Myšlení rychlé a pomalé: „Nemůžete si pomoci – zacházíte s omezenými informacemi, které máte, jako kdyby to bylo vše podstatné, co je třeba znát. Z informací, jež máte k dispozici, vytvoříte co nejlepší příběh, a pokud je to dobrý příběh, věříte mu. Paradoxně je snazší vytvořit dobrý příběh, když toho víte málo, když existuje méně dílků, které je potřeba sestavit do celkového obrázku. Naše uklidňující přesvědčení, že svět dává smysl, spočívá na bezpečném základě – máme totiž téměř neomezenou schopnost přehlížet naši vlastní nevědomost.“

Kahneman má pravdu, máme silnou tendenci nakládat s velmi omezenými informacemi a vytvářet si jasný a jednoduchý příběh. Problém je také v tom, že naše chápání světa je často subjektivní. Slovy Dana Millmana: „Jakmile vás napadne myšlenka, zasmějte se jí, protože realita není to, co si myslíme, že je. Vnímáme svět přes okno, zabarvené naší vírou, naším výkladem a asociacemi. Nevidíme věci takové, jaké jsou, vidíme je takové, jací jsme my.“

Co skutečně víme?

Zatím víme, že toho moc nevíme. Víme, že Britové se vyjádřili v referendu pro vystoupení z Evropské unie, nicméně přes původní horlivost některých britských politiků dosud nebyl zahájen formální proces vystoupení. V tuto chvíli tak nelze zcela vyloučit ani to, že Británie nakonec v Unii zůstane. Pamatujete si, co se stalo poté, co Dánové v roce 1992 odmítli maastrichtskou smlouvu? Nebo poté, co Irové v roce 2001 odmítli smlouvu z Nice? Zkrátka evropská politika byla vždy složitá, plná prudkých zatáček a soubojů. Ne každé „ne“ je definitivní, ať se nám to líbí, nebo ne. Pouhé konstatování reality.

Odstupující premiér Cameron sice vyloučil konání druhého referenda, ale zároveň řekl, že zahájení celého procesu nechá až na svém nástupci; odstoupit se chystá až na podzim. Můžeme jen odhadovat, kdo bude dalším britským premiérem a za jaké politické a ekonomické situace se bude rozhodovat.

Zavřete oči, drahá, odcházím

Předpokládejme, že Britové z Unie odejdou. Jisté je to, že to nebude jednoduchý a rychlý akt, ale dlouhodobější proces, který bude zahrnovat místy ošklivé vyjednávání. Pro Británii jsou zásadní dvě věci. Za prvé, musí si zachovat přístup na jednotný vnitřní trh. Zhruba 45 procent britského exportu míří do Evropské unie. Za druhé, musí udělat maximum pro zachování statusu Londýna jako finančního centra. Zároveň je nutné počítat s tím, že v zájmu Evropské unie je ukázat, že odchod ze společenství není bezbolestný proces. Srazit Británii ekonomicky na kolena ale nechce.

Británie má víc možností. Jednak může jít cestou Norska a začlenit se do Evropského hospodářského prostoru. Nebo může následovat příklad Švýcarska a vyjednat si s Unií bilaterální dohodu. V obou případech je tam něco, co se nelíbí podporovatelům odchodu: Výměnou za přístup na jednotný vnitřní trh jak Norsko, tak Švýcarsko respektují volný pohyb pracovní síly, přispívají do rozpočtu Unie a zároveň zapracovaly mnoho evropských regulací. To jsou věci, které měly podle propagátorů odchodu z Unie skončit. Británie by tedy musela respektovat regulace, ale neměla by možnost ovlivňovat je při jejich vzniku, natož jejich vzniku bránit.

Další možností je opustit jednotný vnitřní trh a obchodovat se zeměmi Evropské unie na základě pravidel Světové obchodní organizace. V tom případě by ale britské firmy čelily clům, kvótám a dalším překážkám obchodu. Takové obchodní vztahy by měly výrazný negativní dopad na zisky firem. Na obou stranách.

Žádný učený z nebe nespadl

Investiční chyby
podle Martina Tománka

• Bezmezně věříte expertům
• Podléháte davovému šílenství
• Přehnané sebevědomí
• Milujete jednoduché příběhy. Jako je ten o emerging markets
• Vstupujete do exkluzivních klubů vysokých výnosů bez rizika
• Investujete do nástrojů, kterým nerozumíte
• Orientujete se podle hvězd
• Diverzifikujete. Přespříliš
• Snažíte se časovat trh
• Časování trhu podruhé
• Kupujete celou zemi
• Musím být první! Chcete být u zrodu hvězdy
• Prodlužujete nedávné trendy do budoucna

Nevěřte prorokům, často jsou vedle

Jsme na samotném začátku složitého procesu, což znamená, že v dohledné době čelíme vyšší nejistotě. Každopádně investoři by měli zachovat chladnou hlavu a ignorovat prodejce strachu. Sem patří mnozí komentátoři a mediální analytici. Média spolu už dlouho soutěží o to, kdo bude mít nejchytlavější titulky. Zkrátka dobré zprávy zajímají mnohem méně lidí než katastrofy, krachy, teroristické útoky a různé konflikty. Pravda je taková, že na světě se každý den stane i mnoho dobrého. Jen média zaměřují pozornost na negativa, což u diváka nebo čtenáře vyvolává svíravý pocit, že svět se zbláznil a je to strašně nebezpečné místo.

Nejedná se ale jen o média. Další proroci zkázy vám chtějí prodat zlatý slitek za pěknou provizi. Jejich cílem je vystrašit vás hyperinflací, blížící se finanční katastrofou a válkou. Tito proroci vás jistě neupozorní na to, že právě v dobách velkého pesimismu a nejistoty na trhu jsou akcie levné, a tudíž vhodné k nákupu (čím levnější akcie, tím vyšší budoucí výnosy). Také vám nepřipomenou realitu, a to že nejistota je jediný stav, kterému všechny generace investorů vždy čelily. Vzpomeňme na Bena Grahama a jeho přednášku z roku 1963 (nesla výstižný název Securities in an Insecure World): „Za téměř padesát let na Wall Street jsem zjistil, že vím pořád míň a míň o tom, co udělá akciový trh, ale zároveň vím stále víc o tom, co by měli dělat investoři.“

Nikdo nemá křišťálovou kouli. Opravdu nikdo. Například ekonom Nouriel Roubini sice jako jeden z mála předpověděl finanční krizi 2008, nicméně jeho další predikce byly velmi špatné. To, co se naopak mnoha lidem daří velmi dobře, je předpovídání dozadu. Klasický předsudek zpětného pohledu ve stylu „já to říkal, věděl jsem to celou dobu“. Pokud o tomto předsudku nevíte, můžete celý svůj život žít v domnění, že jste génius. Přiznávám, že to nemusí být nutně nevýhoda. Jak kdysi trefně poznamenal legendární americký baseballista Yogi Berra, „předpovídat je těžké, zejména když jde o budoucnost“.

A na závěr? Nezapomeňte, že Británie dost možná odchází z Evropské unie, ale rozhodně se nekoná její odchod z planety Země (takzvaný plexit, tedy Exit from Planet Earth). To je přece důvod k optimismu.