Bankéři si hrajou s ohněm

Již od podzimu 2008, kdy pád banky Lehman Brothers odstartoval akutní fázi finanční krize, se neustále objevují tipy a prognózy, odkud může přijít krize další. Současnost není výjimkou. Doba přeje katastrofickým scénářům.

Odkud tedy může nová krize vzejít?

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autor knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nejčerstvější Kohout nyní i jako audioknížka

Pro naše čtenáře navíc se speciální slevou!

Do internetového knihkupectví se dostanete klikem na obrázek – napřed si z něj ale opište slevový kód, bude se vám hodit.

Nejprve si řekněme, odkud zaručeně nepřijde. Zajisté nebude mít svůj původ v amerických hypotékách, neboť americké banky se naučily dávat si pozor a nějakou dobu jim to ještě vydrží. Krize nezačne na akciových burzách, protože kolísání akciových indexů už dávno postrádá přímý převod do reálné ekonomiky. Akcie mohou klidně poklesnout o polovinu a reálné ekonomice to může být víceméně jedno. (Klesající akciové trhy občas předpovídají recese, ale nezpůsobují je.)

Může příští krize přijít z Číny? Z této analyticky stěží proniknutelné ekonomiky přicházejí všelijaké zprávy, v poslední době často znepokojivé. Ale i kdyby bylo nejhůř, čínské hospodářské zpomalení může přinejhorším způsobit jen globální recesi. Recese není zajisté nic příjemného, ale stále není tak vážná jako krize. Recese přijde, odejde, zapomene se na ni.

Když ovšem přijde krize, může způsobit trvalé následky. Krize znamená akutní nebezpečí pro funkci systému. Recese znamená jen vyšší nezaměstnanost a menší zisky. Krize znamená, že vlády a centrální banky čelí krachu systému a musejí improvizovat, aby hrozbu odvrátily.

Příběh s hrůzyplnou pointou

Jinými slovy, krize vždy obsahuje prvek něčeho nečekaného. Cosi jako ekonomický ekvivalent hororových povídek Roalda Dahla. Každý příběh má svou vlastní hrůzyplnou pointu, která se neopakuje. Jaká originální hrozba ale může v blízké době vyděsit svět? Zkusme narýsovat scénář, u kterého budeme doufat, že se neuskuteční.

už od června 2014 musely komerční banky v eurozóně platit zápornou sazbu za to, že si své rezervy ukládaly u Evropské centrální banky. Evropská centrální banka tak chtěla motivovat komerční banky, aby více půjčovaly a tím povzbudily hospodářský růst.

V prosinci 2015 tato sazba poklesla na -0,3 procenta a začátkem roku 2016 Evropská centrální banka dává najevo, že může pokračovat. Záporné depozitní sazby znamenají, že banky mají na krku nůž: buď budou víc půjčovat, anebo budou finančně krvácet. Víc půjčovat? To se snadno řekne, hůře udělá. Kde brát kvalitní klienty, když všichni jsou už „proúvěrováni“ na maximum? Prostor pro další umístění volných bankovních zdrojů je omezený. Úroveň zadlužení v Evropě je velmi vysoká, prostor pro růst téměř neexistuje.

Znamená to dva možné scénáře. Buď evropské banky začnou zběsile půjčovat na potkání každému, včetně bezdomovců a ilegálních imigrantů. Kam to vedlo v USA, víme. Anebo budou postupně finančně krvácet, až vykrvácejí na hranici solventnosti. Pak bude nutná nějaká další záchranná akce celoevropského rozsahu. Třetí scénář – že by Evropská centrální banka dostala rozum a pochopila, že záporné sazby jsou nebezpečný nesmysl – je krajně nepravděpodobný.

Sanace na úkor klientů  

Je tu ale ještě čtvrtý scénář. Banky si uvědomí, že můžou zkasírovat střadatele, podobně jako Evropská centrální banka kasíruje banky samotné. První krok v tomto směru učinila malá banka Alternative Bank Schweiz, která účtuje klientům poplatek 0,125 procenta, velkým klientům dokonce 0,75 procenta. Jen za to, že peníze leží na účtu a nic nedělají. (Švýcarská centrální banka se bojí silného franku, navíc má za to, že peněz je v této zemi až příliš. Proto je v čele trendu směrem k záporným sazbám.)

Dejme tomu, že banky se začnou finančně sanovat na úkor klientů v masovém měřítku. Celkový objem vkladů domácností v eurozóně přesahuje podle posledních údajů hodnotu 6560 miliard eur. I pouhá jedna desetina procenta z této sumy by činila několik miliard eur ročně, což by byl nemalý příspěvek k chatrné finanční stabilitě evropského bankovnictví.

Řekněme, že Evropská centrální banka půjde se zápornými sazbami ještě hlouběji a že komerční banky ji budou následovat. Z povrchního pohledu to bude báječné: banky získají dodatečný zdroj příjmů a klienti obdrží silný vzkaz: vybrakujte své nehorázné úspory, vy sobci, jeďte do nejbližšího nákupního centra a utrácejte plnými hrstmi ve jménu růstu HDP. Svatý Keynes vám budiž nápomocen, neboť utrácení je bohatství a úspory jsou bída. Je docela možné, že mnoho centrálních bankéřů tomuto dogmatu skutečně věří, i když je otázka, kolik z nich by takto zacházelo s vlastními úsporami. Ale co se může ještě stát?

Může se stát, že naštvaní klienti uspořádají bleskovou akci koordinovanou pomocí SMS, Facebooku a Twitteru: Zítra ráno se všichni dostavte před pobočky banky XYZ, vybereme si vklady, abychom ji potrestali za nehorázné sazby. Banka XYZ pak bude pochopitelně zachraňována státem, neboť ani silná banka nevydrží soustředěný nápor na výběr vkladů. A nebude jediná. Zatím se to nestalo, ale kdo může tvrdit, že je to nemožné? Budoucí finanční krize může být způsobena zápornými sazbami. Centrální bankéři, kteří uvažují o jejich přednostech, si hrají s ohněm a nevědí o tom.

A je zde ještě pátý scénář: evropské banky jsou „díky“ nesmyslné politice Evropské centrální banky již nyní v tak otřesném stavu, že krize je na pochodu a jakékoli sazby, kladné či záporné, na tom nic nezmění.