Neplač pro své politiky, Argentino

V Argentině se dějí věci. Z bankovek mizí mytická Evita i Falklandy (Malvíny). Nový prezident jihoamerického státu nevykřikuje nacionalistická hesla, neslibuje sociální spravedlnost. Zato mluví o byznysu, o tom, že zemi otevře světu (a investorům).

Mauricio Macri vládne necelé dva měsíce (od 10. prosince 2015) jako liberál a reformátor. Neztrácí čas a mění argentinskou ekonomiku.

Tango mezi dluhopisy

Prakticky uvažující Macri jako by v Argentině přistál z jiného světa.

K této zemi v posledních desetiletích neodmyslitelně patřily nejen smyslné tango, fotbaloví kouzelníci a delikatesní hovězí, ale i populističtí politici, střídající se u moci s generály. Jejich zásluhou mohla Argentina sloužit jako učebnicový příklad, jak končí stát, když si vlády zvyknou půjčovat víc, než mohou splatit (a když jim to voliči dovolí).

Argentina bývala premiantem Latinské Ameriky. Ve dvacátých letech minulého století platila za světovou velmoc s příjmem na obyvatele srovnatelným s nejvyspělejšími evropskými státy. V letech čtyřicátých však propadla ideologii nazvané perónismus – podle hlasatele sociálního pokroku a pořádku Juana Peróna. U moci se střídali politici vládnoucí pomocí směsi nacionalismu a populismu s generály, kteří chtěli mít všechno pod kontrolou a na povel – včetně ekonomiky.

Vlády vyhlašovaly blahobyt, vymýšlely jeden sociální program za druhým, dotovaly ceny, pro své stoupence vytvářely dobře placené pašaliky ve státní správě a zvyšovaly armádní rozpočty. Když na to jejich příjmy nestačily, jednoduše se zbavily dluhů monetizací – tiskem nových peněz. Důsledkem tohoto penězokazectví byla inflace přerůstající v hyperinflaci a devalvace měny.

Hřebík do rakve argentinské ekonomiky zatloukl v devadesátých letech prezident Carlos Menem. Zavedl tvrdé neinflační peso a navázal je na dolar (v souladu s doporučeními Mezinárodního měnového fondu). Zlikvidoval hyperinflaci. Jenže důsledně neseškrtal „perónovsky“ štědré veřejné výdaje, a tak si na ně vláda musela půjčovat v cizině. Tentokrát si už nemohla pomoci tiskem vlastní měny.

Skončilo to, jak jinak, platební neschopností. Argentina ji vyhlásila v roce 2001, kdy její dluh dosahoval 141 miliard dolarů. Byl to největší bankrot suverénního státu.

Že vám ten příběh něco připomíná? Jistě, Argentina mohla být pro Evropskou unii a eurozónu poučením. Nikdo si ho však nevzal. A tak obdobně jako Argentinci provázali měkké peso s tvrdým americkým dolarem, evropští lídři posadili pomalé Řeky na (euro)tandem s rychlými Němci.

No – a víme, jak to dopadlo.

Supi nad pampou

Zpět do Argentiny. Po bankrotu se argentinská vláda úporně dohadovala s věřiteli o restrukturalizaci dluhu. Nakonec 93 procent věřitelů přikývlo, že jim staré bondy vymění za nové s třetinovou hodnotou.

Zbývajících sedm procent kreditorů zásadu „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ nepřijalo. Tito věřitelé požadovali celou dlužnou částku a věc poslali k newyorskému soudu.

V případě, kdy se dohodne většina věřitelů, se obvykle uplatní klauzule Collective Action, podle níž dohodu musí přijmout i menšina. Tentokrát ale soudce rozhodl, že argentinská vláda musí vyplatit celou dlužnou částku (1,33 miliardy dolarů) majitelům sedmi procent starých bondů, kteří na kompromis s dlužníkem nepřistoupili.

Elliott Management, hedgeový fond ze skupiny „neoblomných“ (v Argentině označovaných za „supí fondy“), navíc přiměl newyorský soud, aby argentinské vládě přikázal současně s novými dluhopisy vyrovnávat „staré“ závazky vůči věřitelům, kteří na dohodu nepřistoupili. Vláda prezidentky Cristiny Fernándezové Kirchnerové to ale odmítla v obavě, že věřitelé, se kterými se dříve dohodla na nových bondech, vůči její zemi uplatní klauzuli Rights Upon Future Offers. Podle ní mají všichni investoři právo na rovné zacházení. Ti, kteří se spokojili s třetinou, by tedy později mohli uplatnit nárok na vše.

Argentina tak po třinácti letech zase spadla do platební neschopnosti. Věřitelé můžou požadovat konfiskaci argentinského majetku kdekoli na světě a také to už několikrát zkusili.

Cristina Fernándezová raději nechávala prezidentské letadlo Tango 1 sedět doma v hangáru letiště v Buenos Aires. Nechtěla o ně přijít, tak létala pronajatým charterem od britské společnosti Freeborn.

Letos v lednu však začala vláda prezidenta Macriho se „supy“ vyjednávat. Chce urovnat spor, kvůli kterému je země technicky v bankrotu a nemůže si půjčovat na finančních trzích. Pokud se to podaří, ukáže se, že vyhlásit default, může být lepší řešení, než řecký scénář – utahovat šrouby a hromadit půjčky.

Jelen místo Evity

Mauricio Macri, bývalý starosta Buenos Aires a ještě před tím šéf fotbalových Boca Juniors, začal vládnout v době, kdy jsou devizové rezervy státu téměř vyčerpány a kdy inflace vzrostla na 30 procent. Pravil, že změna je naléhavá, ihned odstranil měnové kontroly a argentinské peso nechal volně plout. (Peso rychle spadlo o 27 procent, od té doby si však vede lépe než většina měn rozvíjejících se trhů.)

Na nedávné besídce politiků s byznysmeny v Davosu Macri ujišťoval, že z Argentiny udělá zemi zaslíbenou investorům. Slíbil, že jeho vláda bude bourat cla a odstraňovat další obchodní překážky – a některé už skutečně zrušila. (Za vlády prezidentky Cristiny se Argentina stala světovým rekordmanem v oblasti obchodních bariér – zavedla jich více než 160).

Macriho vláda se také chystá rozplétat síť dotací, daní, poplatků, sociálních dávek a příspěvků. Chce vytvořit flexibilní pracovní právo. Je ale otázkou, jak to zvládne s menšinou v parlamentu. Většinoví perónisté Macriho nemohou vystát, zejména poté, co (ještě jako poslanec) prohlásil: „Pokud se během zasedání parlamentu nenudíte, musíte být retardovaný.“

Testem Macriho odolnosti a sentimentu Argentinců může být konec tisku bankovek s vyobrazením Falkland a portrétem „Evity“ Perónové (tento idol na nových bankovkách vystřídá vzácný jelínek pudu). Změnu nedávno oznámila argentinská centrální banka.

Agentura Bloomberg připomíná, že od počátků perónismu žádný „neperónistický“ prezident nevládl do konce svého termínu. Ostatně, levicová opozice už Macriho varovala, že mu nedovolí zavést „divošský kapitalismus“. Takže jaképak překvapení, kdyby to „retardovaní“ perónisté Macrimu brzy spočítali.