Otesánek ztrácí apetýt. Co se to v té Číně děje?

Dokonce i investorská těžká váha George Soros má za to, že situace v Číně má potenciál přivést svět na pokraj dalšího ekonomického hroucení, podobného tomu z roku 2008. Je to možné? Zkusme vystihnout podstatu čínských trablů. Protože jedině tak lze na závažné otázky hledat odpovědi, které se budou opírat o skutečnost, a ne o šum. A šumu je ve zprávách o ekonomickém stavu Číny opravdu hodně.

Zestárne dřív, než zbohatla?

Čína právě prožívá vyvrcholení desetiletí probíhajícího demografického trendu. Podíl obyvatelstva v ekonomicky aktivním věku na celkové populaci je právě teď na své nejvyšší úrovni. Dál už bude jen klesat. Může za to nadcházející stárnutí čínské populace. Půjde o jeden z nejdramatičtějších případů populačního stárnutí, jaký lidské dějiny pamatují. Demografické prognózy tohoto typu jsou vysoce spolehlivé. Číně opravdu hrozí, že „zestárne dřív, než stačila pořádně zbohatnout“.

Ne že by Čína nebohatla. Do třetice všeho dobrého. Velký skok vpřed a Kulturní revoluce, dva dřívější pokusy tamních kormidelníků o vytvoření svébytného sociálního modelu ztroskotaly. Napotřetí se Peking inspiroval Peking v mnohem větší míře na Západě. Úspěšně. V roce 1978, kdy s tržně orientovanými reformami začal, zaostával čínský hrubý domácí produkt přepočtený na obyvatele za totožným ukazatelem v takových zemích, jako je Pákistán, Indonésie, Thajsko nebo Indie. Dnes je násobně převyšuje. A zatímco v 80. letech přispívala země ke světovému růstu průměrně desíti procenty, v 90. letech už to bylo takřka jednou pětinou a v prvním desetiletí nového milénia dokonce zhruba čtvrtinou. Během této historicky ojedinělé hospodářské expanze se z pout chudoby vymanilo 600 milionů Číňanů.

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

• Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi
• Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize
• Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé

Demografická dividenda

Klíčovým zdrojem čínské ekonomické expanze je právě popsaný demografický trend. „Politika jednoho dítěte“, uvedená také v roce 1978, vedla k tomu, že se na nějaký čas výrazně zvýšil početní stav ekonomicky aktivní populace v porovnání s populací ekonomicky neaktivní – dětmi a starými lidmi. Dá se říct, že Čína několik desetiletí čerpala „demografickou dividendu“.

V roce 1978 byl početní stav ekonomicky aktivního obyvatelstva 550 milionů, dnes je to zhruba dvojnásobek. Tento nárůst stlačoval v uplynulých dekádách cenu práce. Vždyť v posledních čtyřiceti letech se na čínském pracovním trhu ocital každý jeden měsíc v průměru víc než milion nových pracovníků. Je také zřejmé, že za takové situace nemohl vlastně žádný z nich pomýšlet na jakkoli výraznější růst mezd, navzdory závratnému růstu hospodářství. Každý byl nahraditelný deseti dalšími.

Co víc, nemalou část svého mizerného výdělku Číňané navíc ještě „ukládali na horší časy“. V podstatě museli. Nemohli se spolehnout na stát jakožto zaopatřovatele ve stáří. A poté, co jim ten samý stát v podstatě zapověděl mít více než jedno dítě, už ani na své potomstvo. Na druhou stranu, to, že měli méně děti, nejčastěji jedno, jim umožnilo investovat do daného potomka více času, peněz či energie, což podpořilo poměrně svižný růst vzdělanosti napříč mladou čínskou populací.

Soumrak hybridů

Aby toho nebylo málo, peníze, které si Číňané ukládali na „horší časy“, nebyly nijak štědře úročeny. Například v podstatné části prvního desetiletí nového milénia čelily vklady čínských domácností dokonce záporné úrokové sazbě. Peking tak striktními regulacemi bankovnictví (čínskému bankovnictví dominují čtyři velké státní banky), krajně potlačujícími tržní principy, v podstatě dosáhl stavu, kdy domácnosti vlastně z nemalé části dotovaly podnikovou sféru. Nízké, případně negativní úroky totiž pochopitelně neznačí jen nízké zhodnocení vkladů, ale rovněž vysoce příznivé podmínky při získání úvěru. Úspory řadových Číňanů se prostě měnily v investice tamních podniků za nevídaně výhodných podmínek (z hlediska těch podniků a vlády, samozřejmě), což jen dále podpořilo hospodářský rozmach.

Výhodné úvěry přitom čerpají zejména takzvané státem vlastněné podniky. Často jde o hybridy, které na první pohled působí jako tržní subjekty, například se s jejich akciemi obchoduje na burze v Šanghaji, Šen-čenu nebo Hongkongu, ovšem rozhodující slovo v jejich řízení má stejně stát. Ať už na centrální nebo místní úrovni. Stát je protežuje i jinými způsoby než jen přednostním přístupem k extrémně výhodnému úvěru, například dotacemi nebo nízkými daněmi. Navzdory tomu ekonomická výkonnost těchto podniků dlouhodobě zaostává za výkonem firem soukromých.

Polostátní podniky zvlášť těžce zasáhla nedávná globální finanční krize. Soukromé čínské firmy ji takřka nepocítily, ziskovost „hybridů“ ale začala povážlivě klesat. V náročných časech se zkrátka v plné nahotě ukázaly nedostatky jejich formy. Tyto nedostatky jsou podobného rázu, jaké známe z firem československého socialismu. Plynou kromě jiného z nedostatku tržního tlaku na růst produktivity, z neexistence tvrdého rozpočtového omezení, z obsazování klíčových pozic v těchto podnicích na základě politického klíče či ve sledování jiných než ekonomických motivů při rozvoji nebo investicích.

Pohon na „směšný peníz“

Pokles zisků státem vlastněných podniků v porovnání se soukromým sektorem byl neklamným znamením toho, že se čínský stroj, řízený v duchu státního kapitalismu, zadrhává. Až do té doby ovšem fungoval brilantně. Od poloviny 80. let proudily z chudého vnitrozemí miliony lidí do měst a pobřežních oblastí na východě země. Přidávaly tam svoji ruku k dílu za směšný peníz, a umožnily tak rychlý rozkvět průmyslu. Z přílivu lidí z vnitrozemí a z venkovských oblastí těžily kromě státem vlastněných podniků také firmy soukromého sektoru, jejichž počet narostl během privatizace 90. let. Investory z celého světa, jemuž se Čína v 80. a 90. letech otevřela, lákala levná práce v této rodící se „továrně světa“. Na nejvyšší obrátky jel čínský stroj od roku 2001, kdy země vstoupila do Světové obchodní organizace, až do doby, než se projevil nepříznivý vliv světové finanční krize.

Dluhové steroidy

Právě s příchodem finanční krize se započal negativní proces, se kterým se Čína snaží vypořádat doposud a který se nejnověji projevil aktuálními burzovními propady.

Trend citelného poklesu ziskovosti státem vlastněných podniků v době nastupující finanční krize se Pekingu podařilo do roku 2010 zvrátit. Pomocí jejich ještě vydatnějšího protežování. V roce 2013 celých 62 procent malých a středních firem soukromého sektoru nečerpalo vůbec žádné bankovní půjčky; zato státem vlastněné podniky získávaly s posvěcením místních vlád i samotného Pekingu úvěr za ještě velkorysejších podmínek než před krizí, jen to jim pomáhalo držet se nad vodou. Vůbec, nebýt protežování ze strany vlády, státem vlastněné podniky by byly v červených číslech dost možná i v letech před krizí. Z toho ovšem plyne jediné. Čínská ekonomika už dlouhá léta plýtvavě jede na dluhových steroidech, po roce 2007 ještě intenzivněji. To se zkrátka musí někde projevit.

Podnikový dluh činí v současnosti v Číně 125 procent hrubého domácího produktu. Celkový čínský dluh, kam se počítá také souhrnný vládní dluh a dluh domácností, je sice nižší než třeba v Japonsku nebo USA, ale právě podnikový dluh jako takový je naopak vyšší. Vysoký – alespoň vzhledem k souhrnnému vládnímu dluhu – je také dluh místních vlád, neboť ten v Číně tvoří 70 procent právě souhrnného vládního dluhu. To není náhoda. Místní vlády získaly během uplynulých čtyřiceti let reformního vývoje určitou míru nezávislosti na pekingském centru. Místní političtí pohlaváři chtějí být úspěšní, chtějí se centru zalíbit, chtějí prestiž, moc a peníze. Čím zřetelněji se regionu, jemuž vládnou, hospodářsky daří, čím nižší míru nezaměstnanosti takový region vykazuje a podobně, tím jsou úspěšnější. Místní vládci tedy mají silnou motivaci stavět na nohy místní státem vlastněné podniky, které by se na normálně fungujícím trhu musely už dávno zhroutit. A na nohy je mnohdy staví – jak jinak – s pomocí dluhu.

Stát, který si dluží

Místní vlády a místní státem vlastněné podniky tedy vytváří poměrně těsné svazky. Podniky jsou nadopovány dluhem, který zatím pomáhá skrývat jejich obrovskou nehospodárnost. Pekingu, který si ekonomickou neefektivitu lokálních koalic uvědomuje, se sice občas podaří nějaký takový svazek přestřihnout, ale v zásadě se stále jede v kolejích plýtvání a ekonomické iracionality. Status quo pomáhá udržovat i personální provázanost. Někteří šéfové klíčových státem vlastněných podniků například současně zasedají v ústředním výboru komunistické strany.

Dluh státem vlastněných podniků a místních vlád rychle narůstá. Je jím totiž třeba skrývat stále nápadnější ekonomickou neefektivitu. K té přispívá i postupné dočerpávání levné pracovní síly z venkova a související tlak na růst mezd v čínských podnicích. Navíc probíhá zmíněný demografický obrat. Čínu čeká dramatické stárnutí. Staří lidé pochopitelně nespoří tolik jako ti ve středním věku. Je třeba je zaopatřit. Zdroj levných prostředků na investice – úspory čínských domácností – se tedy bude v nadcházejících letech a desetiletích ztenčovat. To vše povede k dalšímu zrychlení nárůstu dluhu. Pokud se tedy Peking neuchýlí k dalším zásadním tržně orientovaným reformám. Prosazování tržních principů na úrovni místních vlád a státem vlastněných podniků nebude nic snadného, neboť tamní zájmové koalice jsou takovou změnou značně ohroženy.

Situaci ovšem zmírňuje fakt, že místní vlády a státem vlastněné podniky dluží státním bankám. Je to tedy tak trochu, jako by levá ruka dlužila pravé. Nicméně rychlá akumulace vysokého dluhu je známkou obrovských neefektivit v dané ekonomice a jejího budoucího citelného zaostávání za potenciálem. Právě toho se globální investoři začínají v Číně obávat. Také vnímají, že neefektivní státem vlastněné podniky vytlačují ty efektivní soukromé. Navíc si uvědomují, jak tíživě na zemi může dopadnout demografické stárnutí. Ostatně nedaleké Japonsko, taktéž stárnoucí, stagnuje už nějakých 25 let.

Delikátní manévr

Ale ani rychle rostoucí dluh by ještě nemusel být problém. Kdyby rychle rostla celá ekonomika. Jenže její závratná, dvouciferná expanze se vyčerpala. V roce 2015, jak ukazují data, rostla tempem necelých sedmi procent, nejpomaleji za poslední čtvrtstoletí. Zdražování práce, způsobené stále horší dostupností nejlevnějších pracovníků z venkovských oblastí a současně probíhajícím snižováním „demografické dividendy“, si prostě vybírá svoji daň. Stejně jako nehospodárnost státem vlastněných podniků. Peking tak reaguje snahou o uskutečnění delikátního manévru: snaží se změnit samotnou podstatu čínského ekonomického modelu. Jde mu o oslabení závislosti země na investicích a exportech, kde dosud těžil z levného financování a levné pracovní síly, a naopak o posílení kupní síly čínského obyvatelstva a jeho spotřebitelských výdajů. Zjednodušeně řečeno, úspory Číňanů už nemají nepřímo spolufinancovat přerod čínského hospodářství ze zemědělsky na průmyslově orientované jako v uplynulých čtyřiceti letech. Číňané si naopak za své úspory mají kupovat to, co tamní průmysl – již poměrně rozvinutý – vyrábí. A tím podporovat další rozkvět tohoto průmyslu a současně vzestup terciární sféry – sféry služeb. Svoji logiku to má a do určité míry se to i daří. Například sektor služeb v Číně rapidně roste, byť tento růst nelze brát bez špetky pochyb. Do sféry služeb se řadí i finance či reality, což jsou sektory náchylné k neudržitelnému nafouknutí prostřednictvím dluhové bubliny. Průmysl naopak oslabuje. To děsí svět a zvláště země typu Austrálie, které do Číny ve velkém vyvážejí suroviny. V uplynulých letech si už zvykly na vítanou přítomnost čínského průmyslového Otesánka, který den co den zapijí tuny cementu kvanty barelů ropy. Otesánek ale ztrácí apetýt.

Popsaný delikátní manévr se Pekingu daří jen částečně, neboť – zjednodušeně řečeno – slábnoucí příjem z exportu či průmyslové výroby není v uspokojivé míře nahrazován příjmem ze spotřeby domácího obyvatelstva, ať už jde o spotřebu zboží či služeb. To, že tento příjem není uspokojivý, Peking nepřímo přiznal devalvací čínské měny – renminbi – loni v srpnu. Globální investoři si to vyložili, jako by Peking řekl, „export stále naléhavě potřebujeme, přechod na ekonomiku opřenou o spotřebu nejde tak, jak jsme si představovali“. Přitom jedním z důvodů, proč rychle mizely peníze z exportů a proč musel Peking devalvovat, je skutečnost, že čínská měna je stále do určité míry navázaná na dolar, který posiluje. Táhne s sebou i renminbi, což činí čínské exportéry méně konkurenceschopnými na zahraničních trzích. Peking se rozhodl jednat – devalvovat nadhodnocené renminbi a ulevit vývozcům. Čínský dovoz měnové politiky z USA, byť částečný, totiž znamená, že s probíhajícím americkým zpřísňováním měnových podmínek se zpřísňují měnové podmínky také v Číně. Proto loňské i letošní otřesy na čínských burzách souvisí kromě stavu samotné čínské ekonomiky také právě s aktuálně zpřísňovanou měnovou politikou americké centrální banky.

Nervozita je namístě

Shrneme-li, čínští kormidelníci po čtyřiceti letech vědí jedno. Trh je fajn. Trh není fuj, jak kázal velký Mao. Ale jen tehdy, „když se daří“. Jako po většinu doby z těch uplynulých čtyř dekád. Ekonomové přitom po celá ta růstová léta jen zírali, jak perfektně zasnoubení trhu a plánu funguje. Jenže závratný růst z nízké základny se vyčerpal. Má-li se čínská ekonomika dál rozvíjet, musí na kvalitativně vyšší stupeň. Stává se z ní tedy složitější, se světem propojenější mechanismus. Ten je z povahy věci obtížnější řídit. O to v Číně teď v podstatě jde: Peking v uplynulých desetiletích uřídil poměrně prostou ekonomiku; dokáže ji řídit i v její složitější podobě? Lépe řečeno, dokáže i nadále postupně a opatrně začleňovat do ekonomiky tržní principy a zároveň nedopustit vzedmutí destabilizačních tendencí, ať už ekonomických, nebo dokonce politických a společenských?

Globální Investoři stále věří, že ano. Zvládá to přece od 70. let. Proto má každý náznak, že se Pekingu nedaří podle představ – ať už jde o srpnovou devalvaci či o nynější zmatečně působící snahu zamezit burzovnímu pádu –, tak dalekosáhlý neblahý dopad. Zvyšuje totiž riziko, že zdárné čínské zasnoubení trhu a plánu bylo jen anomálií. To by znamenalo, že může skončit fiaskem. Fiaskem, které snadno vyústí třeba i v závažný politický otřes, v obrovské ekonomické ztráty. Nejde nyní zkrátka o nic menšího než o to, zda je čínský ekonomický model, vlastně obří sociální experiment, tím, čím se dosud zdál být. Nervozita je plně namístě.