Nová idea starého levičáka

Představte si to pozdvižení, kdyby předsedou ČSSD byl zvolen dejme tomu Jiří Paroubek. Anebo, ještě lépe, Vojtěch Filip. Nebo někdo jiný, kdo veřejně hovoří o znárodňování jako o správné věci, o extrémních daních z příjmu, o návratu skutečného socialismu. Jaké politické zemětřesení by to bylo! Komentáře o návratu před listopad 1989 by se sypaly jeden za druhým.

A nyní si představte, že se něco podobného stane v nejvýznamnější levicové politické straně ve vyspělé západoevropské zemi, v kolébce demokracie. A ono se to skutečně stalo: předsedou Strany práce (Labour Party) se stal Jeremy Corbyn, nefalšovaný levičák ze staré školy.

Srovnání s Paroubkem nebo Filipem ovšem kulhá: nikdo z obou gentlemanů nikdy neměl veřejné kontakty s Irskou republikánskou armádou ani s hnutím Hamás, ani s jinou teroristickou organizací. Corbyn ano, dokonce se o Hamásu vyjádřil jako o přátelích.

Corbynovo vítězství je zpráva stará již pár týdnů. Konference labouristů v přímořském městě Brighton je ovšem nedávná událost zajímavá tím, že Corbyn zde představil svůj tým ekonomických poradců.

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

• Ďáblův slovník ekonomie a financí

Kapitalisty zdanit do morku kostí

Česká veřejnost má zažitou představu, že ekonom musí být pravicový už z podstaty věci. Nicméně i ekonomové se chovají ekonomicky, a když zjistí, že poptávka po levicových receptech je značná, přispěchají s nabídkou levicových receptů. Část veřejnosti ráda slyší, že je obětí zlých kapitalistů, bankéřů a jiných vydřiduchů. Proč těmto lidem neprodat myšlenky, které lahodí jejich uším?

Největší mediální hvězdou Corbynova poradenského týmu je Thomas Piketty, autor bestselleru Kapitál v 21. století. Název knihy evokuje Karla Marxe, obsah lze shrnout do jedné věty: „Kapitalisty bohužel potřebujeme, protože v SSSR to nedopadlo dobře, ale musíme je zdanit až do morku kostí a zacházet s nimi jako s potenciálními teroristy.“

Piketty navrhuje zdanit příjmy v hodnotě nad půl milionu dolarů ročně sazbou 80 procent. Podle jeho představ tím stát získá dostatek prostředků na sociální služby, a hlavně – což je Pikettyho nejhorší noční můra – zabrání koncentraci kapitálu do rukou hrstky superboháčů, kterým by nakonec patřil celý svět. Maximální míra majetkové a příjmové rovnosti je nejvyšší hodnotou a hlavním přikázáním.

Pikettyho přívrženci blahosklonně opomíjejí fakt, že Británie již v historii měla extrémně vysoké daně z příjmů, které skutečně účinně snižovaly míru nerovnosti. Podle jedné této míry nejmenší nerovnost panovala v Británii v roce 1976. Byl to rok, kdy země musela požádat Mezinárodní měnový fond o nouzovou půjčku. Podle jiné míry to bylo v roce 1979. Tehdy Británie zažila takzvanou zimu nespokojenosti (Winter of Discontent) a ekonomicky byla na pokraji devastace.

Jestli nízká míra nerovnosti byla příčinou, anebo jen důsledkem ekonomické mizérie, Piketty ani Corbyn příliš neřeší. Podstatné je, že všichni mají stejné žaludky, a tudíž mají nárok na stejný díl prosperity. (Pokud lze hovořit o prosperitě.)

K tomuto typicky starolevicovému principu náleží i další axiom: „Veřejné výdaje jsou dobré, škrty ve výdajích jsou špatné, bez ohledu na okolnosti.“

Zastánců tohoto principu je v Corbynově týmu hned několik: laureát Nobelovy ceny Joseph Stiglitz je z nich největší hvězdou. Malá poznámka k Nobelově ceně: Stiglitz ji obdržel za práci v oblasti teorie asymetrických informací, nikoli za makroekonomii. Ve světě se nicméně nejvíce proslavil jako kritik škrtů ve veřejných výdajích. Fungují Stiglitzovy ekonomické recepty? V nedávné době byl i poradcem řecké vlády. Výsledky jsou viditelné.

Oxfordský ekonom Simon Wren-Lewis je méně známý, ale jeho vliv na britskou ekonomiku je nemalý. Byl totiž autorem výpočtu rovnovážného kurzu britské libry – práce, kterou zadal v roce 2003 tehdejší kancléř státní pokladny Brown a která vedla Británii k definitivnímu odmítnutí eura. Nicméně i Wren-Lewis je kategorickým kritikem vládních škrtů.

Jak předcházet krizím

Totéž platí i pro Davida Blanchflowera nebo Ann Pettiforovou, která je ovšem spíše aktivistka než ekonomka. Nejzajímavější je nejméně známá členka týmu: Anastasia Nesvetailovová, profesorka z rovněž relativně méně známé City University v Londýně.

Nesvetailovová se zabývá finančními a bankovními krizemi. Jejím hlavním intelektuálním zdrojem je Hyman Minsky, ekonom, který vypracoval zajímavou teorii krizí, ale nedožil se zadostiučinění. Zemřel v roce 1996, kdy se zdálo, že finanční krize jsou vzdálenou vzpomínkou ze 30. let. Minsky v zásadě tvrdí, že klíčový je růst a pokles objemu bankovních úvěrů. Dlouhodobý růst, pokud je příliš rychlý, musí zákonitě vyústit v krizi. Pokud se nám podaří pochopit mechaniku úvěrového trhu, budeme možná schopni předcházet krizím.

Pokud se Corbynovi podaří díky Nesvetailovové zahájit rozumnou veřejnou diskuzi o bankách, úvěrech a Minském, byl by to doklad, že i starý levičák může čas od času přijít s novou myšlenkou. Znárodňování a extrémní daně by však měly zůstat jen vzpomínkami na minulé, ne vždy šťastné století.

Psáno pro Lidové noviny; úvodní foto Jeremyho Corbyna Profimedia