Lukáš Kovanda: Proč teď už vůbec nesouhlasím s elektronickou evidencí tržeb

Můj nedávný článek Proč nesouhlasím s evidencí tržeb vyvolal značný ohlas, na internetu i ve veřejné diskuzi obecně. Úryvky z něj zazněly například i v Poslanecké sněmovně, když se projednával návrh příslušné legislativy. Dočkal se souhlasných i kritických reakcí. Některým z těch (konstruktivně) kritických se budu věnovat dále. Zajímavé je, že v rámci přemítání nad konstruktivně kritickými hlasy – a studiem dalších analýz a studií týkajících se tématu – se můj názor na elektronickou evidenci dále upevnil. Tomu ostatně odpovídá název tohoto článku.

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjorna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

• Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi
• Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize
• Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé

Nejprve stručně shrnu klíčové body předešlého textu:

• Podíl šedé ekonomiky na HDP je v Chorvatsku téměř dvojnásobně vyšší než v Česku. Navzdory tomu má balkánská země sloužit České republice jako určitý vzor. Elektronická evidence tržeb (EET) tam totiž funguje už od začátku roku 2013.
• Pokud bychom si měli brát příklad z Chorvatska, je to jako by si dvojkař, který chce být jedničkářem, bral příklad z pětkaře, který chce být čtyřkařem. I kdyby EET v Chorvatsku opravdu účinně fungovala a vybíraly se díky ní lépe daně, ještě to vůbec neznamená, že bude podobně fungovat i v Česku. Stát se jedničkářem si prostě žádá mnohem víc důvtipu či úsilí než se stát čtyřkařem. To, co se může zdát přínosné v Chorvatsku, se u nás přínosně vůbec projevit nemusí.
• Data přitom dokládají, že EET v Chorvatsku spíš nefunguje. Rozhodně tedy ne nijak zářně. Zatímco totiž v letech 2012 až 2015 velikost tamní šedé ekonomiky na HDP klesla zhruba o 4,5 procenta, v Česku to bylo hned o 5,6 procenta. V zemi, která EET aplikovala, tedy klesala velikost šedé ekonomiky pomaleji než v zemi, která evidenci tržeb nepoužívala. V zemi, kde šlo s EET očesávat ještě docela nízko rostoucí ovoce, se zatím sklizeň nijak zásadně nezvýšila. Zvýší se tedy po zavedení EET u nás, kde je třeba se vydat mnohem výš do korun stromů?
• Z faktorů, které mají vliv na velikost šedé ekonomiky, jsem v souladu s empirickou literaturou vypíchl daňovou (včetně sociálních odvodů) a regulatorní zátěž, kvalitu institucí (například míru vnímání korupčnosti úřednictva). Naopak jsem argumentoval, že efekt odrazení od daňových přečinů (tento efekt má umocňovat právě EET) představuje pro velikost šedé ekonomiky poměrně nevýznamný vliv.

Polemikou krok za krokem

1

„Prvním čtením ve Sněmovně prošel zákon o elektronické evidenci tržeb. Ministr Andrej Babiš je tak svému cíli zas o trochu blíž. Lukáš Kovanda dokládá, že i když ho dosáhne, naší ekonomice to asi moc nepomůže.“

• Lukáš Kovanda: Proč nesouhlasím s elektronickou evidencí tržeb

2

„Analytik Lukáš Kovanda je proti elektronické evidenci tržeb. Na šedou ekonomiku se prý musí jinak. Jenže data, jimiž to dokládá, působí dojmem, že byla vybrána… pro lepší účinnost. Zasazena do širšího kontextu už tak přesvědčivě nepůsobí. Angličitna pro to má výraz cherry picking. Vyzobávání třešniček.“

• Ondřej Kokeš: Několik poznámek k argumentaci proti EET aneb cherry picking v praxi

Blanka a pan Švarc

Kritický článek, který se v reakci na můj právě shrnutý text objevil na Finmagu, si bere na mušku bod čtvrtý (předešlých tří, které se mnohem více týkají samotné podstaty diskuze, tedy EET, si nevšímá). Věc je prý složitější; nelze dávat jednoduše do souvislosti výši zdanění či výši sociálních odvodů s velikostí šedé ekonomiky. 

Dobře. Použiji tedy přesné citace – a přesná čísla – odborníků na slovo vzatých, v tomto případě ekonomů Larse Felda a Friedricha Schneidera (Feld, Schneider, 2010). Ti dospívají k poznatku, že „zvýšení daní a sociálních odvodů přispívá zdaleka nejpodstatněji [ze všech myslitelných faktorů] k růstu objemu šedé ekonomiky“ (citují přitom dalších dvacet studií s obdobnými závěry). Daně a odvody vysvětlují v zemích OECD až 52 procent velikosti šedé ekonomiky (čísla víceméně korespondují s ekonometrickou analýzou dat za 21 vysoce vyspělých zemí OECD z let 1990 až 2005). Kvalita institucí – spíše tedy jejich „nekvalita“ – pak zodpovídá za (až) 17 procent. Regulace pracovního trhu, stejně jako kvalita – spíše tedy opět „nekvalita“ – veřejných služeb vysvětlují shodně po (až) devíti procentech šedé ekonomiky. Mezi další faktory, které ještě mohou hrát určitou roli, patří třeba úroveň ekonomického růstu nebo aktuální míra nezaměstnanosti (při hospodářském útlumu dochází často k tomu, co ekonomové označují za „efekt substituce“ – pracovníci propuštění ze zaměstnání v oficiální, deklarované ekonomice se uchylují do šedé zóny, aby alespoň částečně nahradili výpadek příjmu).

Co to všechno znamená? Přeloženo do lidštiny, kdo chce zmenšit objem šedé ekonomiky, největších úspěchů má šanci dosáhnout snížením daní a odvodů. Částečně by také mělo pomoci zkvalitnění institucí, tedy třeba to, že se podaří vymýtit (nebo alespoň omezit) dojem lidí, že úplatný je každý druhý policajt a každý třetí úředník na katastrálním úřadě. K omezení šedé ekonomiky také přispěje – byť v ještě menší míře – uvolnění regulací pracovního trhu a zlepšení veřejných služeb. Když bude moci zaměstnavatel vyhodit zaměstnance i za něco jiného než (málem) jen za vraždu na pracovišti, zřejmě obecně klesnou svody následovat metody pana Švarce. Až budou mít lidé pocit, že se při stavbách typu tunelu Blanka neprošustrovávají miliardy, ba desítky miliard, také to přispěje k redukci šedé ekonomiky.

Ptáte se, a co opatření, která mají od daňových přečinů odrazovat, třeba právě elektronická evidence tržeb? Nechme opět promluvit Felda se Schneiderem: „Empirické důkazy úspěšnosti [odrazujících] opatření jsou […] slabé: opatření v daňové oblasti a deregulace zjevně fungují mnohem lépe.“ Proto ostatně odrazující opatření typu EET ve svém výše přiblíženém výčtu faktorů ovlivňujících velikost šedé ekonomiky ani neuvádějí. Lars Feld a Friedrich Schneider ještě spolu s Andreasem Schmidtem (Feld, Schmidt, Schneider, 2007) zkoumali – v jedné z nejzevrubnějších studií na téma efektu odrazení vůbec – odrazující opatření na německých datech z let 1974 až 2001. Zjistili, že „pravděpodobnost odhalení daňového přečinu, měřená počtem firem na audit (auditem se rozumí kontrola z ‚finančáku‘, konkrétně jeho oddělní pro boj s nelegálními ekonomickými aktivitami; Finanzkontrolle Schwarzarbeit, FKS), nemá žádný vliv na velikost šedé ekonomiky.“

Data tedy docela přesvědčivě odhalují, že velikost šedé ekonomiky bude plus minus stejná, ať už s evidencí tržeb nebo bez ní. Ostatně, něco takového potvrzuje zmíněná chorvatská zkušenost, jelikož, jak už víme, šedá ekonomika se tam i v posledních letech, tedy s EET v praxi, zmenšuje pomaleji než v Česku, kde EET dosud není.

Naopak, státu se mnohem spíše může vyplatit „přátelský“ přístup k daňovým poplatníkům. Lars Feld s Brunem Freyem (Feld, Frey, 2006) shrnují svůj příslušný výzkum takto: „Občané ochotně deklarují vlastní příjem i tehdy, pokud za své daně nezískávají plný ekvivalent veřejných statků a služeb. [Ale] pouze v tom případě, že politický proces považují za férový a legitimní. [Přitom] pokud daňová správa přistupuje k poplatníkům přátelsky, zvyšuje se jejich poctivost při plnění odvodních povinností.“ K „přátelskému“ přístupu, k přístupu na základě vzájemného respektu, má zvažovaná EET pochopitelně hodně daleko. Stát jejím zavedením naopak dává najevo, že občanům pranic nevěří. Přitom existují dokonce i studie, které uvádějí, že lidé začnou své berní povinnosti plnit méně poctivě poté, co úřady zvýší postih za daňový přečin. John Scholz s Markem Lubellem (Scholz, Lubell, 2001) například zjišťují, že v řadě případů se „postih a reciprocita stávají spíš substituty, než že by se doplňovaly“. Zvýšení postihu nebo zintenzivnění jiné formy odrazování, například zavedením EET, tak ve skutečnosti dále vytěsňuje vnitřní motivaci lidí jednat recipročně, vzájemně, tedy dostávat své občanské povinnosti nebo činit kroky podporující jakési obecné blaho – prostě například „platit daně, protože se to má“.

Řekli o EET

Simona Hornochová, náměstkyně ministra financí, klíčová osoba projektu EET

„Opravdu chtějí lidé, kteří poctivě platí daně, neustále sponzorovat ty, co neodvedou ani korunu? Navíc, jestli někdo může podnikat jen za předpokladu, že obchází daně, tak je něco systémově špatně. Takové podnikání je pro společnost naprosto zbytečné. A pokud zavedením elektronické evidence tržeb skončí, nemělo by to být nikomu líto.“

• Jak někdo může hájit lidi, co neplatí daně?

Aleš Michl, ekonom, poradce Andreje Babiše

„Všichni budou muset on-line reportovat svoje transakce. Klíč je v tom, aby žili v riziku, že si kdokoliv může jejich účtenku on-line zkontrolovat.“

• Aleš Michl: Nižší schodek rozpočtu? To si jděte vyříkat se socanem!

Petr Mach, ekonom, politik

„Zase se tu vytvoří drahý byrokratický systém, z mnoha nevinných osob se stanou potenciální zločinci. Je to jen další krok k policejnímu státu.“

• Petr Mach: V Bruselu se demokracie jenom předstírá

Karel Havlíček, šéf Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR

„Nejsme z ní úplně nadšení, to nezastíráme. Na druhou stranu si ale uvědomujeme, že jsme v 21. století a dřív nebo později nás elektronické výkazy neminou.“

• Živnostníci jako terč? Nemá cenu cílit na zajíce, když tu běhají vypasení kanci

Hana Michopulu, propagátorka kvalitní stravy podnikatelka v rychlém občerstvení

„Přestane existovat velká část trhu, která funguje švarc. Pro poctivé provozovatele v oblasti gastronomie to ale bude dobře. V našem oboru jsou totiž naprosto zdeformované a nereálně vysoké nájmy. Když najednou skokově odpadne řada provozovatelů, budou muset jít nájmy chtě nechtě dolů. Elektronickou evidenci tržeb za buzeraci rozhodně nepovažuju, naopak se na ni těším.“

• Hana Michopulu: Bude dobře, když skončí restaurace, které fungují švarc

Šedá ekonomika je jako tuba od pasty

Ve skutečnosti je to ale ještě o něco složitější. Nelze kupříkladu příliš čekat, že snížením daní se hned také automaticky redukuje objem šedé ekonomiky (pokles daní zpravidla nejprve jen růst velikosti šedé ekonomiky stabilizuje, zamezuje jejím dalšímu růstu). Dva příklady za všechny.

Friedrich Schneider v práci z devadesátých let (Schneider, 1994) přibližuje případ rakouské daňové reformy, která vedla k zásadnímu snížení daní. Podobně zásadní pokles objemu šedé ekonomiky se ale nekonal. To proto, že současně byla omezena možnost legálního snižování daňového základu a v platnosti zůstaly zatěžující regulace. Když zase v Kanadě v roce 1991 zvýšila vláda nepřímé daně zrovna uprostřed hospodářské recese, lidé, už tak recesí zkoušení, přešli do šedé ekonomiky, což citelně snížilo daňový výběr. Jak k tomu navíc uvádí Peter Spiro (Spiro, 1993), „jakmile [se lidé v šedé zóně jednou ocitnou], je nepravděpodobné, že [ji] opustí jenom proto, že ekonomika začne opět růst“. Do oficiální, deklarované ekonomiky se nemusejí vrátit dokonce celé roky, a to ani tehdy, když se třeba ty nepřímé daně opět sníží (jak napovídá uvedený „rakouský“ případ).

Zkrátka a dobře, zdá se, že s šedou ekonomikou je to trochu jako se zubní pastou. Je docela snadné lidi do šedé zóny zahnat, „vymáčknout je tam“. Vysokou daňovou zátěží, vysokými odvody, korupcí ve státní správě, předraženými zakázkami, neefektivním zajišťováním veřejných služeb a statků či třeba i „nepřátelským“ přístupem pracovníků daňové správy. Mnohem těžší je dostat lidi zpátky do oficiální zóny, „vmáčknout je zase zpět“. Puzení fungovat v šedé ekonomice přitom zřejmě není pro naprostou většinu lidí nic „vrozeného“. Jakmile je však vláda donutí se do šedé zóny uchýlit, zvyknou si, a už se jim odtamtud jen tak chtít nebude. Jak připomíná trojice autorů ve studii z roku 2004 (Kanniainen, Pääkkönen, Schneider, 2004), „šedá ekonomika je výlučně výsledkem vládní intervence, tedy regulace a zdanění. Mnoho empirických studií prokazuje, že šedá ekonomika byla nejrozsáhlejší v centrálně řízených socialistických ekonomikách s maximem vládních intervencí.“

V každé zemi také působí specifické faktory, třeba kulturně-historické nebo i geografické. Vezměme si aktuální uprchlickou problematiku. Itálie je náporu imigrantů vysoce vystavena. Ekonomové Emanuele Bracco a Luisanna Onnisová (Bracco, Onnis, 2015) přitom ve své nedávné studii konstatují, že nacházejí „neochvějnou souvislost mezi přítomností imigrantů a [velikostí] šedé ekonomiky“. Jinými slovy, čím víc imigrantů, tím větší objem šedé ekonomiky, a to poměrně jednoznačně. V zemích, které tak silnému přílivu imigrantů nečelí, budou tito „ilegálové“ hrát pochopitelně mnohem menší roli, pokud vůbec nějakou, při vysvětlování velikosti šedé ekonomiky.

Avšak „kanadský“, „rakouský“ či „italský“ případ by neměly zatemnit to nejpodstatnější. Nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím velikost šedé ekonomiky opravdu je, jak už jsem argumentoval i v předešlém článku, velikost daňového zatížení a zatížení sociálními odvody. Autoři již uvedené studie (Kanniainen, Pääkkönen, Schneider, 2004) dokonce označují zdanění a sociální odvody za „driving force“ – zcela určující determinantu – šedé ekonomiky. Dokládají to i přiblížením historického vývoje. Píší, že „vysledovali […] citelný nárůst […] velikosti šedé ekonomiky během devadesátých let ve všech [zkoumaných zemích OECD].“ Dávají přitom „takový vývoj do souvislosti s [tehdejší] rostoucí celkovou mírou zdanění v zemích OECD“. Dodávají ovšem jedním dechem, že „ve většině [zkoumaných zemí] se od pozdních devadesátých let do roku 2003 začala velikost šedé ekonomiky snižovat. To je konzistentní […] s faktem, že celková míra zdanění, například v zemích Evropské unie, začala v průměru klesat v souvislosti s [prováděnými] daňovými reformami.“

Co je elektronická evidence tržeb podle vás?

Nástroj, který donutí nepoctivce odvádět daněNástroj, který pověsí státu na krk dost lidí, kteří se o sebe zatím jakžtakž dokázali postaratPtákovina, která stojí čas a peníze, proti šedé ekonomice se dá bojovat účinnějiNástroj, který nic moc nakonec nedokážeBuzerace a fízlováníKouřová clona pro něco úplně jiného

Hlasovat

Z druhého konce

Je samozřejmě možné pokusit se zásadně zpochybnit metodiku použitou v odborných pracích, které v tomto i předešlém článků cituji. O to, zdá se, se snaží někteří vrcholní představitelé Ministerstva financí, se kterými jsem o problematice také blíže diskutoval. Zatím jsem ovšem na žádné opravdu zásadní zpochybnění nenarazil, jakkoli netvrdím, že mé studium problematiky šedé ekonomiky je vyčerpávající. Na druhou stranu, experti, které cituji, jsou opravdovými kapacitami v oboru (pro zajímavost, zde je můj rozhovor s jedním z nich, Brunem Freyem). O to větší je tedy výzva. Těším se tedy na další případné kritiky. Jde přece v důsledku o to, abychom zaváděli opatření, která opravdu mají smysl a která se v praxi osvědčí. Pokud k tomu tyto mé texty k EET a s nimi související diskuze, ať už se vydá jakýmkoli směrem, povedou, budu jedině rád.

Nyní se ale zdá, že můžu s klidným svědomím, a i při zohlednění konstruktivní kritiky svého předešlého článku, zakončit podobně, vlastně ještě o něco rezolutněji než posledně. Nuže:

Opravdu nechci hájit ty, kteří nedodržují zákon. Daně se platit mají – a v plné výši. Pokud však vládě jde opravdu o snížení podílu šedé ekonomiky, snahou o zavedení EET postupuje snad nejméně efektivní, empiricky vlastně nepodloženou cestou. Ekonomický výzkum a dlouhá řada statistických časových řad z různých koutů světa celkem přesvědčivě dokládají, že mnohem důležitější je míra celkového zatížení ekonomiky daněmi a odvody, míra vnímané (či skutečné) korupce úřednického aparátu či míra regulatorních zásahů do pracovního trhu. Máme pocit, že v jakémkoli z těchto ukazatelů už nemůže být lépe, že už nemůžeme dosáhnout nižší úrovně? Máme také pocit, že ani české dálnice lepší už být nemohou, o veřejném školství či zdravotnictví nemluvě? Pokud takové pocity vskutku máme, pokud tedy již nelze šedou ekonomiku dále snižovat úsilím na straně veřejné sféry, pak teprve – jak ukazuje ekonomický výzkum a prostá statistika – je legitimní se obrátit na sféru privátní a třeba i zavést EET. Vláda to ale bere hopem, z druhého konce.

Zásadní problém zavádění elektronické evidence tržeb nespočívá v této evidenci samotné. Spočívá v tom, že vláda vynechává několik opatření, která by k redukci šedé ekonomiky přispěla mnohem spíš. Vynechává je proto, že by musela začít u sebe, zamést si před vlastním prahem. Jednodušší je uplatnit represi, byť zaobalenou do paragrafových kudrlinek, na jiné, slabší. Když se chce stát dvojkař jedničkářem, zaručeným prostředkem je píle a odříkání, vlastní poctivá a svědomitá příprava na každou hodinu. To všechno vláda vynechává. Chce být jedničkářem – alespoň to deklaruje –, ale jedná jen jako ten dvojkař, který pod pohrůžkou násilí před každou hodinou, před každým testem, nutí svoji mladší sestru, aby mu napsala tahák, a sám jde ven za zábavou. Z takového dvojkaře primus zřejmě nikdy nebude. Je třeba začít u sebe, pilně a svědomitě. To vláda bohužel nečiní.

Proto v tuto chvíli opravdu nemohu s elektronickou evidencí tržeb – už vůbec – souhlasit.