Prolhané modly

Campbellův zákon praví, že čím víc se určitý ekonomický nebo sociální indikátor používá pro politická rozhodnutí, tím větší je riziko, že se stane objektem manipulace a úmyslného zkreslování. Jinými slovy, daná statistika bude uměle upravena, aby vycházela hezky a politicky korektně.

Zkoumáme-li podstatu tří nejčastěji citovaných ekonomických statistik – hospodářského růstu, inflace a nezaměstnanosti – odhalíme, že Campbellův zákon platí neúprosně.

Skrytá nezaměstnanost

V sedmdesátých letech minulého století nezaměstnanost v západní Evropě rychle šplhala k deseti procentům a výš. Politici propadli panice. Kromě zvyšování státních výdajů na podporu růstu (byly stejně marné) se jejich pozornost soustředila na statistiky samotné. Nešlo by zařídit, aby alespoň vypadaly přívětivěji?

Ale jistěže šlo!

Propojeno

Kreativní statistika

Má váš stát problém s nezaměstnaností? Nevíte jak z toho ven? Jak přilákat investory? Jak zlepšit náladu občanů? Recept je jednoduchý. Stačí si pohrát s metodikou výpočtu, dát tomu lákavější název – a fronta na úřadech práce je hned poloviční. Nebo ne?

• Krásná nová čísla. Jak nám klesla nezaměstnanost

V manipulacích s nezaměstnaností nejdál pokročily severské státy. Dlouho vykazovaly její nízkou míru – velká část lidí bez práce se zahrnula do různých školení a rekvalifikačních programů. Tyto programy ale stejně nikdy nefungovaly.

Příklad. Finsko vykazovalo v roce 2005 míru nezaměstnanosti 7,2 procenta. Při podrobnějším zkoumání ale vyšlo najevo, že z celkového počtu 2,625 milionu evidovaných pracovních sil je 269 tisíc registrováno u ministerstva sociálních věcí jako „nezaměstnaní hledači práce“. Míra nezaměstnanosti byla tedy nejméně 10,25 procenta. Ve skutečnosti ale byla ještě větší, neboť statistický úřad eviduje položky „zaměstnanci na dotovaných místech“, „účastníci rekvalifikačních programů“ a další. Když vezmeme v úvahu tuto maskovanou nezaměstnanost, dostaneme skutečnou míru v hodnotě nejméně 12,35 procenta.

O deset let později se ukazuje, že Finsko má oficiální míru otevřené nezaměstnanosti 10,1 procenta. Započítáme-li osoby skrytě nezaměstnané (termín používá samotný Finský statistický úřad), dojdeme k číslu 14,6 procenta. A pokud bychom započetli osoby v takzvaných aktivních programech zaměstnanosti, došli bychom k sedmnácti až osmnácti procentům. Nesmíme zapomenout ani na věčné studenty, kteří ve svých třiceti letech mají čtvrtý titul, aniž kdy okusili skutečnou práci. Ani oni se mezi nezaměstnané nepočítají.

Velmi hrubý produkt

Výpočet tak složité statistiky, jakou je hrubý domácí produkt, poskytuje spoustu příležitostí pro podvody a manipulace.

Autor myšlenky HDP, americký ekonom ruského původu Simon Kuznets (Semjon Kuzněc), původně nechtěl počítat do hrubého produktu obrat neproduktivních odvětví, například bank nebo reklamních agentur. My ale dnes podle pravidel Evropské unie počítáme do HDP i prodej ilegálních drog a prostituci. Například britský Office of National Statistics udává, že Británie vydělá ročně deset miliard liber z prodeje drog a z prostituce. Podle Timesů prostituce ročně vydělá zhruba tři miliardy a drogy sedm miliard liber. Celkem mají tato odvětví na britském HDP zhruba stejný podíl jako zemědělství. Výnosy z ilegálního pašování cigaret a alkoholu ve výši 300 milionů liber ročně jsou už do HDP započteny. To je jistě skvělé, že ano.

Největší manipulace je ovšem fakt, že do HDP se nijak nepromítá růst dluhu, státního ani soukromého. Ekonomika může být předlužená na úrovni státu, podniků i domácností, ale „hádépé“ nám krásně roste – všechno je báječné. Přesně to byl důvod, proč ekonomové nebyli schopni předpovídat krizi z roku 2008. Mimochodem, sám Kuznets kdysi varoval před povrchním a zjednodušeným chápáním HDP jakožto měřítka společenského blahobytu. Náhradou by snad mohl být HDP očištěný o růst dluhů, jenže tato statistika by vycházela pro většinu vyspělých ekonomik tak otřesně, že se žádnému politikovi ani žádnému statistickému úřadu do jejího publikování nechce.

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

• Ďáblův slovník ekonomie a financí

Inflace z Bradavic

Další vysoce politicky citlivý indikátor je inflace. Dlouhá léta ale politici a byrokrati nemohli přijít na to, jak ji „správně“ ošidit. Během 80. let nicméně většina světových statistických úřadů našla hezké a vtipné řešení: odstranit z indexů spotřebitelských cen nemovitosti. Růst cen bytů a domů byl dlouhodobě jedním z tahounů inflace. Ovšem kdosi vynalézavý přišel na to, že byt není zboží konečné spotřeby, ale investice, takže nemá ve spotřebním koši co dělat.

Fígl zafungoval, ale to ještě nestačilo. V 90. letech přišel další trik zvaný hédonická úprava. Tentokrát statistici vymysleli, že když si za zhruba stejné peníze jako posledně koupíte televizor, nyní ale s větší obrazovkou, nebo počítač, dnes pochopitelně rychlejší, vaše životní úroveň stoupne tak markantně, že je potřeba pro statistiku uměle snížit cenu tohoto zboží. Zboží si víc užijete, což je vlastně ekvivalent nižší ceny. Takto zní logika hédonických úprav. O tom, že moderní elektronika a spotřebiče rychleji stárnou, už ale nikdo nemluví. Ve skutečnosti zaplatíte víc, ale inflace je nižší. Kouzlo jako z příběhů Harryho Pottera.

Praktické důsledky? Finanční krize z posledních let je důsledkem chybných měnových politik centrálních bank, které mají kořeny ve zmanipulovaném měření inflace. Běžný člověk by pak měl vědět, že skutečná inflace je vždycky o pár procent vyšší než oficiální. Peníze na spořicích účtech nebo v konzervativních podílových fondech postupně ztrácejí hodnotu. Ale to profesionálním manipulátorům nevadí.