Na cestě ke gerontokracii

Německo. Světová exportní supervelmoc. Přebytek jejího zahraničního obchodu překonává již jen Čína. Země, která je na špici, pokud jde o kvalitu, spolehlivost a technickou vyspělost. Hospodářský a finanční pilíř Evropy, na jehož prosperitě jen tak zcela mimochodem závisí i česká ekonomika.

Na čem stojí prosperita Německa? Podobně jako u všech vyspělých zemí s omezenými zdroji surovin jsou to samozřejmě lidé. Ti dokázali z válečných trosek vydupat ekonomický zázrak, zaplatili enormní náklady spojené se znovusjednocením země a s podporou Evropské unie. Díky pracovitosti a kvalifikaci jsou Němci schopni unést i těžké daňové břemeno, čímž nabourávají všechny teorie hlásající, že vysoce zdaněná ekonomika nemůže dobře fungovat.

Teď se ale ukazuje, že Německo bude o svůj nejcennější zdroj postupně přicházet. Němců bude podle demografických prognóz ubývat, a to znepokojivě rychle.

Podíl obyvatelstva v produktivním věku (20 až 65 let) poklesne do roku 2030 na 54 procent z nynějších zhruba 61 procent. Jedině mimořádná událost by tento odhad mohla změnit: objev zázračného léku na dlouhověkost, masová imigrace, naprosto nečekaná populační exploze. Je-li řeč o populační explozi, relativně donedávna se mělo za to, že čím lepší životní podmínky, tím víc se lidé budou množit, podobně jako každý jiný živočich. Jenomže již od 60. let vidíme, že s rostoucí životní úrovní porodnost klesá. Obvyklým vysvětlením je zhýčkanost a pohodlnost obyvatelstva, zejména ve spojení s moderní antikoncepcí. Něco na tom asi bude, ale kdo obyvatelstvo vlastně zhýčkal?

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

• Ďáblův slovník ekonomie a financí

Čertův vynález

V roce 1957 Německo provedlo radikální penzijní reformu, která zrušila někdejší Bismarckův fondový penzijní systém. (Navzdory populárnímu mýtu, Bismarck nezavedl penzijní systém, jak ho známe dnes.) Od té doby Německo provozuje průběžně placené penze bez rezerv. Znamená to, že lidé sice musejí platit vyšší odvody státu, ale díky tomu se nemusejí starat, aby měli děti, které by o ně v pozdním věku pečovaly. Tisíce let tradice a evolučního vývoje lidstva byly pryč během jediného roku. Čertův vynález!

Koncem 50. let průběžný penzijní systém vypadal jako geniální mechanismus, který vyloučí ze hry kolísání akcií a úrokových sazeb a důchodcům poskytne stabilní podíl na prosperitě země. Jenomže německé reformátory nenapadlo, jaké vedlejší účinky tato vymoženost bude mít. A nešlo jen o Němce. Průběžně vyplácené penze snižují míru zakládání rodin a porodnost na celém světě: „Namístě jsou rostoucí obavy z celosvětového poklesu míry porodnosti, ale nikde nejsou tyto obavy větší než ve vyspělých zemích [...]. Naše výzkumná zpráva ukazuje, že je [míra porodnosti] částečně ovlivněna rozsahem průběžně vyplácených penzí, které jsou zavedeny ve většině zemí. Analýza ukazuje, že míra daní a vyplácených penzí tvoří pobídky, aby lidé měli méně dětí a v menší míře zakládali rodiny. Výsledky potvrzují, že dopad průběžných penzijních systémů na míru sňatkovosti a porodnosti je nezanedbatelný.“ (Isaac Ehrlich, Jinyoung Kim: Has social security influenced family formation and fertility in OECD countries?)

Senioři si to odhlasují

A máme tu znepokojivou otázku: Kdy se demokracie promění v gerontokracii? „Probíhající demografická krize v Německu volá po základní reformě penzijního systému. V demokracii ovšem reforma vyžaduje podporu většiny voličů. Abychom určili, jestli většina bude pro reformu penzijního systému, spočítali jsme pro každý rok věk, v němž určitá demografická skupina nebude zasažena reformou, a mediánový věk voličů. Do roku 2016 lze reformu demokraticky prosadit. Po roce 2016 se Německo stane gerontokracií.“ Tato slova napsali ekonomové Hans-Werner Sinn a Silke Übelmesserová v roce 2002. Nyní zbývá jen rok a Německo se rozhodně nechystá na nějakou opravdu zásadní reformu průběžného systému ve smyslu jeho demontáže. Lze tedy očekávat postupný propad do zhoubné spirály. Vyšší podíl důchodců si časem vyžádá zvýšení daní, a tedy i zátěže produktivní populace. Té zůstane méně prostředků na vlastní děti, porodnost tedy bude dál klesat. Zároveň se přece jen projeví platnost ekonomické teorie, podle které vysoké daně nevyhnutelně zpomalují hospodářský růst. Země bude zvolna stárnout a chudnout, ale žádný politik si netroufne ani vyslovit, kde je problém. Pak se některá budoucí vláda rozhodne řešit problém dovozem imigrantů ze třetího světa. Německo prošvihlo velkou příležitost, když po rozšíření Evropské unie upřelo na mnoho let občanům nových členských zemí pracovat v něm. Namísto toho Východoevropané zamířili jinam. Ve Velké Británii teď žije nejméně 800 tisíc Poláků, kteří jsou průměrně ekonomicky aktivnější než rodilí Britové a kteří se asimilují daleko snáz než imigranti z Afriky a z Asie. Celkový přínos je nesporný.

Jak si teď Německo poradí, je otázka. Jisté je jedno: Česko by nemělo mít touhu stát se novou spolkovou zemí. Německo je sice bohatší, ale má nesrovnatelně větší dluhy. Včetně těch, které se objeví ve statistikách veřejných financí teprve během příštích desetiletí. A mimochodem, Česko má v demografii ve srovnání s Německem jen asi patnáct let k dobru.

Psáno pro Lidové noviny