Dvě verze ráje na zemi: Španělsko

Kdyby to nebylo takové klišé, dalo by se říci, že Evropou obchází strašidlo – vlastně je jich více, i počet strašidel dnes podléhá inflaci. Označit ho lze slovem populismus. Levicový populismus: všichni se budete mít dobře, jistoty a prosperity budou pro každého; pro každého kromě bohatých, kteří tento ráj na zemi zaplatí. Obzvláště se mu daří na jihu Evropy. Po včerejším Řecku se dnes vyrazíme podívat do Španělska

• Dvě verze ráje na zemi: Řecko

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

• Ďáblův slovník ekonomie a financí

Španělská verze ráje na zemi

Na opačném konci Středozemního moře než Řecko leží Španělsko. Dynamicky tu roste popularita zcela nové strany Podemos neboli „Můžeme“.

O tom, co všechno Španělé podle ní mohou, dává představu její manifest. Na rozdíl od husákovsky rozvláčného stylu Syrizy je manifest Podemos mnohem úspornější. Místy připomíná spíše haiku:

Lidé trpící krizí potřebují rychlé řešení.

Politici z jiných stran nabízejí velmi pomalé změny, ale trpící nemohou čekat.

Chceme zkrátit utrpení lidu.

Nabízíme změny proveditelné rychle.

Jaké změny? Finanční program Podemos je rovněž líčen formou téměř básnickou:

Zaplatíme jenom spravedlivou část dluhu.

Španělská ústava požaduje splatit celý dluh.

My zrevidujeme dluh a zaplatíme spravedlivou část.

Nechceme platit nespravedlivý dluh. Budeme kontrolovat banky.

Zdaníme finanční trhy.

Vybudujeme ekonomiku pro lidi.

Budeme bránit životní prostředí.

Zdroje patří všem.

Možná i vy jste si vzpomněli na Vladimira Majakovského. Možná z těchto řádků i na vás dýchá ono naivní odhodlání budovat nový, lepší, spravedlivější svět. Odhodlání, které u nás pamatují jen ti, kterým bylo dvacet někdy v 50. letech.

Kdo může za zpackané životy?

Má ale cenu sympatizantům Podemos vysvětlovat, že finanční trhy za jejich zpackané životy nemohou? Chtějí vůbec pochopit, že za kariéry dlouhodobě nezaměstnaných, kteří věčně žijí doma u rodičů, nemohou mezinárodní spekulanti? Má cenu vysvětlovat, že za španělské dluhy mohou především Španělé? Má smysl zdůrazňovat, že banky již dávno před krizí podléhaly velmi přísné kontrole, která budila zdání, že všechno je v pořádku, aniž by kontrolovala to podstatné?

Nemá. Vysvětlí vám, že vzhledem ke své východoevropské zkušenosti se státním kapitalismem nemáte o skutečném socialismu ani ponětí. A že jste zaslepeni neoliberální propagandou. Možná si pomyslí něco o opicích, které právě slezly ze stromu. A budou dále tvrdit, že my, Španělé, můžeme (Podemos) zařídit toto vše:

Zabezpečíme práva občanů na adekvátní domov.

Navrhneme regulaci nájemného a zabráníme vyklízení nezaplacených bytů.

Ozdravíme veřejné služby, zejména vzdělání, zdravotnictví, justici, elektrické podniky a plynárny, informační služby a kulturu.

Budeme bránit právo žen na potrat.

Rovněž budeme hájit práva homosexuálů a transsexuálů.

Odstraníme zákon, který omezuje práva cizinců ve Španělsku.

Španělsko nebylo vždy ve stejně beznadějné situaci, jaká panuje dnes. Ještě v roce 1975, kdy zemřel diktátor Francisco Franco, byla španělská míra nezaměstnanosti na úrovni 3,6 procenta. Pak země začala budovat moderní evropský stát, ovšem podle tehdejších představ o modernosti. Lze je charakterizovat slovy „čím štědřejší stát, tím lépe, čím více práv pro zaměstnance, tím lépe“.

Vláda začala s rozsáhlými reformami, které vyžadovaly zvyšování výdajů a daní. Vysoké daně byly v 70. letech skutečně považovány za pokrokové. Během deseti let po Frankově smrti vzrostla efektivní daňová zátěž práce o polovinu. Ovšem zákon nabídky a poptávky nutně znamená, že vyšší cena bude znamenat pokles poptávky. Stalo se. Španělská nezaměstnanost v roce 1985 přesáhla hodnotu 21 procent. Vysoká daňová a odvodová zátěž mezd znamená umělé zdražení práce a tím i nižší poptávku po pracovní síle. A nutně zároveň vysokou chronickou nezaměstnanost.

To si ovšem neuvědomuje nejen nikdo z Podemos, ale ani ze španělských sociálních demokratů.

Mocenský monopol právníků

Historickou smůlou Španělska bylo, že diktatura generála Franka byla jen zdánlivě vystřídána demokracií. Ve skutečnosti se Španělsko stalo mocenským monopolem právníků. S jedinou krátkou výjimkou všichni španělští premiéři byli právníci (Leopoldo Calvo-Sotelo, premiér v letech 1981–1982, byl dopravní inženýr). V čem jsou právníci problémoví? Zatímco ekonom zkoumá hospodářské a společenské vztahy, právník věří, že je může nadiktovat podle svého. Ekonom zkoumá zákony, podle nichž se ekonomika chová. Právník věří, že on sám může tvořit zákony podle své libovůle. Zákon nabídky a poptávky je pro právníka něco, co ani nevyšlo ve sbírce zákonů. (Pochopitelně ne všichni právníci se dívají na ekonomii takto arogantně, ale soudě podle legislativy Španělska a mnoha vyspělých sociálních států k tomu mají silné sklony.)

Španělští právníci a zákonodárci se rozhodli „zrušit“ nezaměstnanost prostě tak, že podnikům zakázali propouštět. Vznikla odborářská aristokracie, takzvaní „buddhové“: privilegovaná kasta doživotních zaměstnanců s různými sociálními výhodami. Nelze je propustit, mají garantované navyšování mezd, těší se veškerým privilegiím.

Když Evropská unie a Mezinárodní měnový fond po krizi požadovaly, aby španělská vláda reformovala pracovní trh, stalo se tak jen zčásti. Vláda zavedla liberalizovaný pracovní trh pro mladé (variabilní pracovní doba, žádná ochrana, žádné výhody), ale na stará privilegia odborářů neměla odvahu sáhnout.

Z mladých se stala nižší kasta, která pracuje na krátkodobé smlouvy nebo načerno. Asi 30 procent španělských pracujících nemá stálou smlouvu. Vznik mezigeneračního konfliktu byl zákonitý. Proto mladí Španělé masově demonstrovali na náměstích. Proto vznikla strana Podemos. Zavedení eura poskytlo Španělsku příležitost řešit sociální problémy pomocí dluhové expanze. Nikoli expanze státních dluhů, ale bankovních. Autoři Paktu růstu a stability totiž zapomněli do kritérií finanční stability zahrnout soukromé, bankovní dluhy. Zatímco státnímu dluhu se věnovala značná pozornost, expanze bankovního dluhu zůstala mimo pozornost evropských orgánů.

Politici si rychle uvědomili, že tvorba úvěrů v bankách poskytuje doping hospodářskému růstu neméně vydatně než státní dluh. Začali podporovat zadlužování podniků i domácností, například daňovými výhodami. Kvůli nízkým úrokovým sazbám v eurozóně, které byly stanovené, aby vyhovovaly Německu, byly reálné španělské úrokové sazby záporné. Kdo se nezadluží, okrádá vlastní rodinu, platí v podobných podmínkách.

Drama o pěti jednáních

Tak se stalo, že během let 2002 až 2007 se španělská ekonomika dostala v objemu úvěrů na úroveň Německa! Bohužel, jak tomu bývá v případech podobně rychlokvašených ekonomik, šlo o nezdravý růst doprovázený masivními investicemi do špatných projektů.

Existují celé čtvrti nebo dokonce malá města pro desítky tisíc obyvatel, kde nikdo nebydlí: stačí se podívat na satelitní snímky lokalit jako Valdeluz, Quer, Chiloeches nebo Sesena.

Koncem roku 2010 činil objem španělských bankovních dluhů 208 procent HDP (podle údajů Světové banky). V roce 2013 tento poměr poklesl na 172 procent HDP. Úvěrová deflace tohoto typu je vždy nutně doprovázena hospodářskou krizí, ať už vláda dělá cokoli, reformy nereformy. Pro srovnání: v české ekonomice vzrostl za stejnou dobu podíl bankovních úvěrů z 51 procent HDP na 55 procent – a to si Češi stěžují, že ekonomika spíše stagnuje.

Mimochodem, španělská centrální banka věděla včas, že se v ekonomice nafukuje nebezpečná úvěrová bublina. Snažila se v rámci svých možností nebezpečný růst úvěrů zpomalit, například požadavky na dynamickou tvorbu rezerv v komerčních bankách. Ale to nestačilo – nevyčerpatelný oceán levných eurových úvěrů měl větší sílu.

Ve Španělsku tedy proběhlo drama o pěti jednáních:

1. zvyšování daní a následná nezaměstnanost;

2. snaha „zakázat“ ji zákonnou cestou;

3. snaha rozhýbat ekonomiku expanzí levných bankovních úvěrů;

4. dočasný úspěch;

5. následný krach všech pokusů o manipulaci ekonomiky.

Příběh o válce právníků proti ekonomickým zákonům vypráví o tom, že ekonomické zákony nakonec vždy zvítězí. Nelze „chránit“ trh práce zákazem propouštění. Nelze ani „zrušit“ měnové riziko – namísto něj vzniká riziko úvěrové inflace a vzniku bankovních krizí. Ekonomie správně předpovídá krach všech podobných pokusů.

Znalost základních ekonomických zákonů ovšem není silnou stránkou španělských politiků ani jejich voličů. Proto mají populisté velké šance. Sliby lákají. Zoufalé voliče sliby lákají zvláště silně.

Španělé také neznají východoevropský vtip o rozdílu mezi kapitalismem a socialismem: v kapitalismu existuje vykořisťování člověka člověkem, zatímco v socialismu je tomu přesně naopak. Po příštích volbách ho ale možná poznají.

Těžká doba na dohled

Zkušenost je nepřenosná. Zkušenost s východoevropskou formou socialismu rovněž. Pro mladé Řeky a Španěly jde o bezvýznamnou, dávnou historii z neznámého kouta Evropy.

Pokud ovšem Syriza začne skutečně plnit své předvolební sliby – a vypadá to, že začne –, Řecko čeká těžká doba. Případné volební vítězství Podemos by mohlo znamenat totéž: dlouhé období ekonomického tápání, na jehož konci budou opět reformy a opětovné zavádění kapitalismu. Máme-li parafrázovat klasika: dějiny se opakují. Poprvé probíhají jako tragédie. Podruhé jako fraška. Potřetí jako hloupá fraška.

Psáno pro Lidové noviny