Nebe, peklo, ráj, kam vás daně dám

Jean-Claude Juncker nastoupil evropské angažmá v bruselském paláci Berlaymont teprve před měsícem. Už dnes je ale tento předseda Evropské komise označován za chromou kachnu. Jeho důvěryhodnost kulhá.

Pravda, někdejší dlouholetý premiér titěrného Lucemburského velkovévodství přestál hlasování Evropského parlamentu o nedůvěře. Jeho evropská autorita však utrpěla.

Desetinka k desetince

Je to do očí bijící konflikt zájmů: Evropská unie, která se po boku skupiny G20 snaží likvidovat daňové ráje, do čela své exekutivy jmenovala politického rutinéra, který jako šéf lucemburské vlády dohlížel na pochybné daňové dohody. Teď Juncker řídí Evropskou komisi, která je vyšetřuje.

Lucemburské velkovévodství za jeho premiérství vyměřilo třem stovkám korporací fešácké až symbolické daňové sazby – vesměs nižší než procento. Mezi vyvolenými byly AIG, Amazon, Apple, AXA, Deutsche Bank, Eon, IKEA, Pepsi, Vodafone ale i firma z nizozemské skupiny PPF.

Korporace, které s lucemburskou daňovou správou uzavřely speciální dohody, zakládaly ve velkovévodství dceřiné společnosti. Dcery zapojily do svých neprůhledných účetních struktur a úvěrovaly přes ně jiné společnosti koncernu. Úroky pak korporace zdaňovaly v Lucembursku v desetinách procenta, zatímco doma by dostaly dvaceti- až třicetiprocentní sazbu.

Běžný evropský stát s populací převyšující deset milionů by z „desetinných drobtů“ kdovíjaký vývar neuvařil. Jenže půlmilionové velkovévodství si z nich mohlo nakrmit rozpočet.

Zpráva Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ), která systém minimalizace daní (v Česku se eufemisticky říká daňová optimalizace) mapuje, vyvolala v mateřských státech korporací pozdvižení. Jak jinak, vždyť Lucemburčané vyvrtali do jejich rozpočtů díry, kterými odtekly desítky miliardy eur.

Důsledek byl nasnadě: čím méně odvedly „polucemburštěné“ korporace ve státech, v nichž vytvářely zisk, tím víc berňák podusil firmy, které „mezinárodně neoptimalizovaly“, nebo řadové daňové poplatníky.

Juncker hájí lucemburskou daňovou politiku argumentem, že byla legální, protože Unie korporátní daně nereguluje. „Vše bylo v souladu s národní legislativou a mezinárodními pravidly,“ ujišťoval před poslanci Evropského parlamentu.

Evropská komise pod vedením jeho předchůdce Josého Barrosa, ovšem patrně našla způsob, jak se Lucemburčanům dostat na kobylku. Letos v říjnu začala velkovévodství vyšetřovat za daňové úlevy pro Fiat a Amazon. A protože nemá pravomoc pro oblast daní, zkoumá případ pro podezření z nedovolené státní podpory. Stejnou kličku použila Komise také při vyšetřování daňových paktů Irska s Apple a Nizozemska se Starbucksem.

Všechna vyšetřování teď zdědila Junckerova komise.

Umíráček rajských daní?

Dosud si státy Evropské unie pomocí daňových výhod přetahovaly investory téměř bez omezení. (Česko přitáhlo daňovými prázdninami zahraniční investice za desítky miliard korun). Lucemburský systém se však rozsahem daňových paktů a jejich systematičností ocitl za hranou.

„Praxe, kterou zavedlo Lucembursko, je zneklidňující,“ pravil Wolfgang Schäuble, ministr financí Německa, které prosazuje harmonizaci korporátních daní.

Snažila se o to na popud unijních států už první Barrosova komise (2004 až 2009). Nejprve navrhovala jednotnou daň. Poté, co u některých vlád narazila, připravila směrnici o jednotném základu korporátní daně, která měla platit od roku 2008. Také tento návrh pohořel. Proti omezení daňové konkurence se postavily nové státy Unie, které až na výjimky uplatňují nižší korporátní daně než staré západní státy. Po jejich boku stáli také někteří unijní starousedlíci – mezi nimi Lucemburčané.

Kauza LuxLeaks může pohled na toto téma změnit. Nová evropská komise proto bude moci staré návrhy oprášit, anebo vymyslet klíč, podle něhož budou korporátní daně rozdělovány mezi státy, v nichž korporace působí. A tak kdo ví, zda „nekalé“ daňové konkurenci nezvoní umíráček, obdobně jako bankovnímu tajemství.

Lucemburčané slíbili, že od něj v příštím roce ustoupí a začnou poskytovat partnerům z Evropské unie informace o majitelích bankovních účtů. Není to však projev jejich nezištnosti, ale důsledek tlaku německé vlády a Barrosovy komise. Lucembursko za Junckerova premiérství mu dlouho vzdorovalo. Mělo k tomu důvod: lucemburské kouzlo nespočívalo jen v daňové minimalizaci, ale v její kombinaci s anonymitou. Skupina Tax Justice Network odhadla, že ve velkovévodství je spravována až osmina peněz ukrývaných před daňovými úřady v zemi původu.

Nová Evropská komise hlásá finanční a daňovou transparentnost. Dá se tomu věřit? Znamená to, že Jean-Claude Juncker jako správný politický chameleon změní barvy a bude odhodlaně prosazovat to, čemu se jako lucemburský premiér bránil?