Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Nebude na důchody

Jiří Kučera
Jiří Kučera
26. 11. 2014
 6 779

Vypadalo to jako skvělý nápad komunistického státu, když spolu s „měnovou reformou“ v roce 1953 ukradl penzijní fondy. Dnes už si málokdo pamatuje, že Palác odborů na pražském Žižkově býval Penzijní palác, který patřil penzijním fondům.

Nebude na důchody

V roce 1953 česká populace utěšeně rostla, důchody byly nízké, průměrný věk dožití pod 70 let a přebytky průběžného důchodového systému obrovské. Stát je investoval do preferovaných podniků a do podpory „mezinárodního dělnického hnutí“. Pravda, ti, kdo celý život ukládali své úspory do penzijního fondu a dostali jako náhradu almužničku přepočtenou podle reformních pravidel 1 : 50, trochu remcali, ale kdo by bral vážně šedesátileté báby a dědky.

Malér nastal, když růst populace začal stagnovat, průměrný věk dožití naopak rostl a rostly i důchody. Komunisté se to několikrát dokonce pokusili řešit, například omezením předčasných důchodů, které byly tehdy u některých profesí (vojáci, policie, horníci) běžné. Také jeden čas zakázali souběh důchodu a zaměstnání – který později zase povolili, protože „nebyli lidi“. Nebylo ale také řešení. A to jediné, které by šlo na problém systémově, tedy obnovení systému penzijních fondů, nebylo možné, protože by představovalo neúnosně vysoké počáteční náklady.

Po roce 1989 už bylo namířeno ke katastrofě. Populace nadále nepřibývalo, ale s prudkým zvýšením životní úrovně a kvality zdravotnictví se velmi rychle začal prodlužovat průměrný věk dožití. I politikům ekonomicky negramotným je už jasné, že průběžný důchodový systém musí zkolabovat. Názory se rozcházejí pouze v tom, jestli to bude za deset, dvacet nebo (velice optimisticky) třicet let.

Průběžný důchodový systém od počátku nese znaky nelogičnosti. Říká se, že je založený na mezigenerační solidaritě. Já platím důchod svým rodičům, moje děti mně atakdále. To vysvětluje, proč je můj důchod je cca 40 procent toho, co jsem zaplatil: rodiče jsou dva a nějaký zisk musíme systému dopřát. Nezodpovězené otázky ovšem jsou. Například proč rodiče tří dětí mají stejný důchod jako rodiče jednoho dítěte. Rozumím, systém je solidární, ale všeho s mírou. Nechci platit cizím lidem stejně jako vlastním rodičům. Další pochybnosti mám o způsobu výpočtu. Jestliže platím na důchod svých rodičů a moje děti na můj, proč se tedy můj důchod vypočítává z toho, co jsem zaplatil já, a ne z toho, co platí moje děti?

Do důchodu podle stavu kasy

Ale od nářků zpět k řešení. Nejjednodušší řešení problému průběžného důchodového systému napadne každého. Jestliže vyberu na platbu důchodů (například) na pět let, pak musím věk odchodu do důchodu přizpůsobit průměrnému věku dožití důchodců. Protože se čeští občané dožívají v průměru 75 let (časem to asi bude víc), pak mám-li peníze na vyplácení důchodů po dobu pěti let, stanovím odchod do důchodu na 70 roků – a problém je vyřešen. Po Evropě je několik států, kde to zhruba tak funguje. Jenže chyba. Narážíme tady na krutou realitu.

Dál budu používat údaje Českého statistického úřadu za rok 2011 (novější nejsou k dispozici).

Nezaměstnanost občanů s vysokoškolským vzděláním a vyšším je 2,9 procenta, což nestojí za řeč. Většina z nich stejně do těch 70 let pracuje, mnozí i déle. Jenže nezaměstnanost občanů bez kvalifikace je 24 procent a to je katastrofa. Pokud jsou nezaměstnaní pomocní dělníci ve věku například 40 let, pak pětašedesátiletý už nemá šanci a stejně bude na podpoře. Posunout věk odchodu do důchodu je sice řešení jednoduché, ale jak je vidět, také zcela neúčinné.

Rovnost znamená úprk nejlepších

Další jednoduché řešení nabízejí parlamentní socialisté všech barev. Podle toho by všichni důchodci měli důchody stejné. Samozřejmě nikoliv ty nejvyšší, ale v optimistickém odhadu ty průměrné. Pesimisté tvrdí, že ty nejnižší, což by skutečně na nějaký čas nedostatek peněz v důchodovém systému vyřešilo.

Je tu ale další problém. Nazval bych ho „švédský precedens“. Ve Švédsku byl před lety katastrofální nedostatek lékařů. Byl způsoben tím, že švédští a němečtí lékaři měli v podstatě stejné platy, ale ti švédští platili trojnásobné daně. Vlastenectví počátku minulého století je nenávratně pryč, svět je jeden, ať chceme nebo ne, a proto šli švédští lékaři do Německa za lepším. Podobně by zcela jistě mladí Češi při rovnostářských důchodech odcházeli jinam, za lepším, a stát by stejně na změně nevydělal.

Českému socialistickému státu by asi nejlépe odpovídala možnost, kterou jsem si nechal na konec. Můžeme zvýšit „sociální daň“. V současné době zaměstnavatel a zaměstnanec dohromady platí na důchody cca 30 procent platu. Jenže zvýšení této částky by mělo ještě horší následky než zavedení rovnostářských důchodů; nejrychleji by odcházeli zaměstnanci, kteří vydělávají (a také platí) nejvíc.

Lepší cesta není, soudruhu

Průběžný důchodový systém nemá perspektivu a je jen otázkou času, kdy zkolabuje, pokud nebude včas nahrazen systémem spolehlivějším. Nabízí se jediný trvale udržitelný (odpusťte tu módní a silně zprofanovanou formulaci): systém penzijních fondů. Penzijní fondy vyplácejí důchody z toho, co si důchodce v době své pracovní aktivity naspořil, a jsou proto nezávislé na růstu či poklesu populace, prodlužování doby dožití (částka se rozloží na delší období, ale také bude důchodce déle platit) a jediným nebezpečím je, že „nenapapaný“ stát peníze zase ukradne.

Riziko krachu fondu je nepatrné. Za posledních sto let nekrachoval v Evropě ani jeden penzijní fond, zato jich několik státy ukradly. Už jsme si řekli, že jednorázový návrat k systému penzijních fondů by byl neúnosně drahý (i když si nemyslím, že by byl o mnoho dražší než církevní restituce). A tak se v Česku znenadání objevil prozíravý politik, který se pokusil přejít k penzijním fondům postupně a tak vznikl druhý pilíř důchodového systému. Kdo chtěl, mohl si část důchodu platit ze svého s malým přispěním státu. Předpokládalo se, že druhý pilíř bude zvyšovat svůj podíl v důchodovém systému a podíl toho prvního se bude postupně snižovat. Touto cestou by bylo možné časem přejít na penzijní fondy a státní důchody ponechat jen jako havarijní pojistku pro ty, kteří z různých důvodů potřebují státní důchod.

Hned na počátku se objevila kritika tvrdící, že druhý pilíř je výhodný pouze pro občany s příjmy nad 15 000 korun měsíčně. Je to pravda. Jenže daňoví poplatníci s příjmy 15 000 až 30 000 korun měsíčně, představují 84 procent státních příjmů z daní (ČSÚ, 2011). Snad je tedy jen slušné, aby ti, kdo platí sociální štědrost státu, měli také nějaké výhody. Poslední námitka proti druhému pilíři a důvod jeho zrušení je to, že by ubíral peníze prvnímu pilíři.

Ale to je jediná možná cesta ke stabilizaci důchodového systému, soudruhu. 


Převzato z Neviditelného psa

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (11)

Vstoupit do diskuze
Jiří Kučera

Jiří Kučera

Další články autora

Zobrazit vše

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo