Čtyři proklatě drahé omyly

Hodláme-li bilancovat 25 let po sametové revoluci, je třeba podívat se hlouběji do historie. V roce 1910 mělo tehdejší České království o pět procent vyšší hrubý domácí produkt na hlavu než země odpovídající současnému Rakousku. Započítáme-li i chudší Moravu a Slezsko, rozdíl činil pouhá tři procenta ve prospěch Rakouska. Zde je třeba uvědomit si, že nejbohatší region – Dolní Rakousy – zahrnoval Vídeň, kde se utrácela většina daní vybraných i v Českém království.

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Jak jsme zaostali i jak jsme doháněli

Tato čísla uvádí Max-Stephan Schulze z London School of Economics ve své práci z roku 2007 věnované regionálním ekonomickým rozdílům v rakousko-uherské monarchii. A podle výzkumů ekonoma Anguse Maddisona mělo Československo v roce 1948 o dvanáct procent vyšší HDP na hlavu než Rakousko. Ačkoli jsou historické odhady HDP ještě nepřesnější než moderní publikované hodnoty této veličiny, ekonomové se shodují: české země a Rakousko na tom byly před nástupem komunismu ekonomicky zhruba stejně.

Uplynulo 41 let a hodně se změnilo. Těsně před pádem reálného socialismu dosahovala průměrná mzda v Československu hodnoty 3170 Kčs hrubého. Ve stejné době v Rakousku činila průměrná mzda zhruba 13 500 šilinků, což při černém kurzu 3,50 Kčs za šilink odpovídalo neuvěřitelné sumě 47 250 korun československých. Samozřejmě že k posouzení životní úrovně je třeba počítat i s cenovou úrovní, ale pro účely ekonomické síly či slabosti země mají nominální mzdy významnou vypovídající schopnost. Nejde o umělé, hypotetické konstrukce ekonomických teoretiků, ale o skutečné peníze, které lidé dostávají každý měsíc v hotovosti.

České mzdy tedy byly v roce 1989 asi na jedné patnáctině rakouské úrovně. V současnosti je průměrná česká mzda téměř přesně na jedné třetině průměrné mzdy v Rakousku. Tato čísla odpovídají bezmála hospodářskému zázraku, a to i když uvážíme růst cen doprovázející růst mezd. (Podle statistik ze serveru Numbeo.com je rakouská cenová úroveň zhruba o 55 procent vyšší než česká.)

Nabízejí se otázky: mohla se česká ekonomika vyvíjet výrazně lépe? Mohly dnes české mzdy být například na polovině úrovně Rakouska nebo ještě výš? Nezahodili jsme po roce 1989 některé šance, například stát se finančním centrem střední Evropy?

Odpovědi zní: ano, česká ekonomika na tom mohla být výrazně lépe; české mzdy mohly být na úrovni mnohem bližší Rakousku nebo Německu; a ano, zahodili jsme několik velkých šancí a udělali mnoho hloupých chyb. Zcela zbytečně.

Omyl č. 1: Jak nám ústavní právníci zachránili komunistickou stranu

Kdyby volby mohly skutečně něco změnit, dávno by je zakázali, tvrdí jeden bonmot. Mohli bychom se mu i zasmát. Jenomže to není tak docela bonmot.

Jednoho předjarního dne roku 1990 vystupuje na obrazovce Československé televize JUDr. Zdeněk Jičínský, místopředseda Federálního shromáždění, kooptovaný za Občanské fórum, a oznamuje národu, že toužebně očekávané volby se budou odehrávat na bázi poměrného stranického systému. Veřejnost, stále ještě radostně opilá čerstvě nabytou svobodou, si ani nevšímá, že této nové svobodě nenápadně, avšak účinně přistřihli křídla. Všichni se těší, až demokraticky vyjeví své voličské preference, a nikoho nenapadá klást nepříjemné otázky.

Například proč musíme kopírovat politický systém z první republiky, která trpěla permanentní vládní krizí. Stejně jako první italská republika (1945–1993) anebo Francie před de Gaullovou změnou ústavy. Všechny tyto státy měly velmi podobný volební systém. Stejný systém nutně vede ke stejným výsledkům, bez ohledu na personální obsazení kandidátních listin a dobré či špatné vlastnosti politiků. Zdaleka nejdůležitější polistopadové rozhodnutí je přijato za zavřenými dveřmi, bez jakékoli veřejné diskuze nebo odborné oponentury. Mocenský monopol jedné strany je sice zrušen, jeho místo však ihned zaujímá oligopol několika málo stran.

Samozřejmě že oligopol je stále mnohem lepší než monopol. Svoboda volby je ale podstatně omezena. Občané, kteří jdou v květnu 1990 k „demokratickým“ volbám, jsou nicméně nadšeni možností vybírat si z takového množství politických stran. Proto příliš neřeší fakt, že nejdůležitější volbu udělal už někdo před nimi: výběr kandidátů na volitelná místa. Toto klíčové rozhodnutí zůstává v moci výborů politických stran.

Hlavní mocenskou osou se od roku 1990 stává vztah mezi poslancem a vedením jeho strany. Zemi od té doby vládnou strany a vláda, v tomto pořadí. Strany jsou primární, vláda je odvozená. Od těch časů se rovněž datují jevy jako permanentní vyjednávání o koalicích, vydírání menšími stranami, volební paty, přeběhlíci. Že poměrný volební systém neuvěřitelně nahrává korupci ve velkém měřítku, je další významný vedlejší jev.

Toto však tvůrci českého politického systému patrně neměli v úmyslu. Proč tedy přijali uspořádání, o němž se vědělo, že je systémově vadné? Jedna teorie tvrdí, že primárním cílem polistopadových politických architektů bylo zachránit komunistickou stranu. Svědectví politika, který byl u toho:

„Já jsem chtěl většinový systém již v roce 1990 v Občanském fóru. Mimochodem, do roku 1989 byl u nás volební systém jednomandátový většinový. Šlo jej kompletně převzít a jen umožnit volbu z více kandidátů. Petr Pithart, Pavel Rychetský a Zdeněk Jičínský ale prosadili systém poměrný. Důvod byl ten, že na tom byli dohodnuti s KSČ, kterou se tak podařilo zachránit. Ve většinovém systému by KSČ dopadla jako komunisti v Polsku. Takže volba poměrného systému u nás ani jinde nebyla věcí žádné náhody, ale vědomého rozhodnutí.“ (Autorem těchto slov je Hynek Fajmon. Citát je uveden s jeho souhlasem.)

Pithart, Rychetský a Jičínský, kteří stáli u kořene chronické politické nestability, převzali poměrný volební systém z první republiky. Ta jej používala hlavně proto, aby byla omezena politická síla sudetských Němců a slovenských Maďarů. Poměrný systém totiž diskriminuje regionální strany a hnutí. Uvedená trojice zabudovala do systému ještě pětiprocentní klauzuli, která účinně potlačuje nové politické síly a chrání oligopol zavedených stran.

Škoda způsobená zavedením v principu chybného volebního systému sahá mnohem dále než jen ke konzervaci komunistické strany. Permanentní politická nestabilita, vliv kmotrů, absence přímé odpovědnosti poslanců vůči voličům – to vše jsou důsledky osudového rozhodnutí z předjaří roku 1990. Mimochodem, Václav Havel byl tehdy pro většinový systém. Jeho názor ale neprošel.

Omyl č. 2: Ekonomický model s prošlou záruční lhůtou

Václav Klaus a jeho tým se již od listopadu prezentovali jako přesvědčení zastánci tržní ekonomiky bez přívlastků. Odhlédneme-li od gramatického paradoxu („bez přívlastků“ je tady samo o sobě přívlastek), nebyla to tak úplně přesně pravda. Klaus byl od samého počátku poměrně krotký reformátor, jehož politika přibližně odpovídala sociální demokracii v západní Evropě. Šlo o myšlenky, které byly moderní naposledy v roce 1975. (Což bylo ovšem stále lepší než konkurenční návrhy Miloše Zemana, které byly moderní naposledy v roce 1945.)

Zajisté, v českých poměrech byla i toto revoluční změna v myšlení. Klausova hospodářská politika byla alespoň v počátku v základních rysech správná. Vezměme si například liberalizaci maloobchodních cen, která proběhla od začátku roku 1991. Ta byla jednoznačně správnější než postupný přechod na nové ceny, který navrhovali Klausovi odpůrci.

Z dnešního pohledu nelze ani namítat nic zásadního proti rozhodnutí fixovat kurz koruny vůči západním měnám podle „veksláckých“ kurzů. Byť dolar za 28 Kčs vypadal jako potupně podhodnocený kurz, odpovídal tehdejšímu stavu československého hospodářství a zoufale nedostatečné konkurenceschopnosti.

Co Klausovi naopak vyčítat lze, je postoj k podnikatelskému prostředí. Začněme u daní z příjmů. Porevoluční vláda zavedla daň z podnikových příjmů ve výši 55 procent – sazba, která dnes působí jako šílené číslo. Ve své době nebyla ve srovnání s vyspělým Západem 55procentní daň extrémně vysoká, ale již v roce 1990 bylo zřejmé, že západní Evropa nejde správným směrem. Model evropského „státu blahobytu“, zavedený zhruba v polovině 70. let, byl již tehdy zřetelně problematický. Chronicky vysoká nezaměstnanost, stále klesající hodnoty hospodářského růstu, tlaky na veřejné rozpočty vzhledem k neustále bobtnajícím sociálním výdajům – všechny tyto neduhy byly již v roce 1990 jasně čitelné.

Místo toho, aby se tehdejší československá vláda inspirovala německým hospodářským zázrakem 50. a 60. let, vzala si za vzor spíše období po zázraku. Tedy éru typickou štědrostí sociálního státu, vysokými daněmi a poměrně mocnou byrokracií. Malá ilustrace: nikdo nikdy nevysvětlil, proč jsou nutné živnostenské listy. A přece tento relikt z období Rakouska-Uherska vláda v první polovině 90. let znovu zavedla. Naprosto zbytečně, neboť jsou prosperující státy, které živnostenské listy nemají. Klausův následník Miloš Zeman pak koncem 90. let ještě přitvrdil. Ze založení jednoduché společnosti s ručením omezeným se stala pro začínající podnikatele noční můra.

Možná ještě větší problém než byrokracie byla vysoká daňová zátěž. Někdy během let 1993 až 1994 se lidé začali ptát, kde je ten slibovaný hospodářský růst a proč jsme si utahovali opasky. Daň z podnikových příjmů byla tou dobou sice již o poznání nižší (42 procent), ale ekonomika se stále nechtěla vzepnout k větším výkonům. To se sice podařilo v letech 1995 a 1996, ale šlo o Pyrrhovo vítězství: růst založený na nezdravém růstu bankovních úvěrů podnikům, které nemohly splácet. Nebo nechtěly.

Takzvaný bankovní socialismus byl sice problém, ale ne největší. Přijetí tehdy již zastaralého modelu všemocného a také patřičně drahého sociálního státu začátkem 90. let (včetně dlouho držené protitržní regulace nájemného) způsobilo mnohem větší škody s dlouhodobým dopadem. Vysoké daně zpomalily příliv investic a tvorbu domácího kapitálu. Kroky pozdějších vlád, například Zemanovy, zejména selektivní dotace zahraničním investorům, sice měly povrchně příznivý dopad na HDP, ovšem na úkor domácího kapitálu a struktury ekonomiky.

Psáno pro Lidové noviny. Pokračování zítra