Inflace: Vadný způsob měření povede k nové krizi

Ekonomická teorie inflaci většinou definuje jako nárůst všeobecné cenové hladiny v určitém časovém období. Ekonomická praxe pak zápasí s tím, jak onu cenovou hladinu určit a jak měřit její změny. V zásadě se používají tři hlavní metody: index spotřebitelských cen, index cen výrobců a deflátor HDP. Ani jedna z metod ale není ideální a růst cen není zdaleka schopna odrazit stoprocentně.

V košíku máme leccos, i poplatek za kremaci...

Nejrozšířenějším a nejznámějším způsobem měření inflace je index spotřebitelských cen, v Česku ho pravidelně zveřejňuje Český statistický úřad. Index je založený na takzvaném spotřebním koši, tedy tabulce zboží a služeb, které mají ve spotřebním koši různě stanovenou váhu. Změny cen jednotlivých položek se složitě sledují v čase a výsledkem je míra inflace (většinou meziroční).

Kdo se někdy pokusil prozkoumat složení spotřebního koše, zřejmě strávil pěkně nudný večer nad sáhodlouhou tabulkou [xls, pdf], ve které figurují i takové položky jako poplatek za kremaci. I když ale spotřební koš obsahuje přes tisíc položek, je jasné, že stěží může plně obsáhnout všechno zboží a služby v ekonomice.

... všechno se do něj ale nevejde

Otázka je, co by se stalo, kdyby začala rychle stoupat cena nějakého zboží, které ve spotřebním koši není. Řekněme, že třeba najednou začne raketově stoupat cena lokomotiv. Klidně o desítky nebo stovky tisíc procent. Pokud by bylo množství peněz v ekonomice neměnné, nic by se nestalo. Lidé by nákup lokomotiv prostě zaměnili za nákup jiného zboží, kterým by lokomotivy nahradili, třeba za auta. Časem by lokomotivy nikdo nekupoval, význam jejich prodeje by klesl na nulu a s inflací by nárůst jejich ceny neudělal vůbec nic.

Jiná je situace, kdy centrální banka zrovna pumpuje do ekonomiky významné množství peněz. Podle teorie by se nárůst peněžní zásoby měl projevit v inflaci. A když pak ředitelé ekonomiky zjistí, že inflace už roste příliš, navyšování peněžní zásoby zastaví. Jenže ekonomika nefunguje tak jednoduše. Inflace se ne vždycky projeví rovnoměrným nárůstem cen všeho zboží.

Dejme tomu, že zvýšení objemu peněz v ekonomice se z nějakého důvodu projeví jen v růstu ceny lokomotiv. Ceny ostatního zboží zůstávají stejné. Mašiny jsou dražší o stovky procent, ale naměřená inflace zůstává stabilní – lokomotivy nejsou ve spotřebním koši. Centrální banka pumpuje dál peníze do ekonomiky, protože ukazatel inflace je nízko. Lidé si všímají stoupající ceny lokomotiv a objevují se první spekulanti, kteří chtějí na růstu jejich ceny vydělat. Ceny rostou ještě rychleji, přidávají se i zprvu nedůvěřiví lidé a investují do lokomotiv svoje úspory. Inflace zůstává zdánlivě nízká, ale přitom celá ekonomika investuje do šíleně drahých lokomotiv s vidinou dalšího nárůstu ceny a tučných zisků.

Tak funguje finanční bublina. V určitý moment začnou první spekulanti prodávat své lokomotivy, vydělají balík a strhává se prodejní lavina. Posledním nešťastníkům pak zbývají sklady plné bezcenných lokomotiv. Naměřená inflace se i přes raketový růst cen lokomotiv ani nehnula.

Historické intermezzo: Tulipánová horečka

Že je podobný scénář absurdní, zvlášť u tak podivného druhu zboží, jako jsou lokomotivy? Letmý náhled do historie vás přesvědčí o opaku. Jedna z nejproslulejších finančních bublin, která se nafoukla a praskla v Nizozemsku v první polovině 17. století, vešla do dějin jako tulipánová horečka. Nizozemské přístavy v té době patřily k nejdůležitějším a nizozemští obchodníci k nejzdatnějším na světě. Do země ve velkém proudily peníze, dnešními slovy: strmě rostla peněžní zásoba. A lidé se rozhlíželi, do čeho peníze uložit…

V roce 1593 byl do Nizozemí z Turecka přivezen první tulipán. Holandští zahradníci tulipány začali šlechtit do nových odrůd výraznějších barev a květina získávala na popularitě. Cibulka jednoho tulipánu, která nedávno stála gulden, se brzy prodávala za tisícovku. A ceny rostly dál. S cibulkami tulipánů se obchodovalo všude, za jejich poškození hrozilo dokonce vězení, vznikaly speciální tulipánové burzy. Tulipánová horečka zachvátila každého. Z období, kdy vrcholila, jsou doložené případy jako směna jedné cibulky vzácného druhu za 24 vozů s obilím, osm prasat na výkrm, čtyři krávy, čtyři sudy piva, tisíc liber másla a několik beček sýra…

Když bublina praskla, zoufalým spekulantům zbyly jen hnijící rostlinky, které nikdo nechtěl.

Jak krize souvisí s inflací

I tulipánové horečce předcházel růst peněžní zásoby. Růst peněžní zásoby by měl vést k inflaci. Problém ale je, když začne růst cena komodity, se kterou oficiální ukazatel inflace nepočítá. Jste klidní, poněvadž víte, že cena lokomotiv i tulipánů se zrovna výrazně nehýbe? Bohužel, situace je mnohem horší.

Pokud někdo skutečně strávil nudný večer pročítáním položek spotřebního koše, asi potvrdí, že jeho tvůrci se snažili sestavit reprezentativní vzorek zboží a služeb běžné spotřeby. Některé jiné položky, za které lidé utrácejí velké peníze, v koši ale nenajdeme. Mám na mysli především nemovitosti, akcie a další finanční investiční produkty.

Při měření se totiž inflace pojímá jako všeobecný růst cen zboží a služeb. Jenže teorie mluví o inflaci jako o růstu všeobecné hladiny všech cen. Je jedno, jestli jde o chleba a máslo, domy nebo akcie firmy Apple. Spotřebitel uvažuje zcela svobodně, za co peníze utratí. Zvažuje podle aktuální ceny a podle jejího očekávaného budoucího vývoje.

Slepota centrálních bank

Pokud někdo namítne, že dům si člověk koupí jednou za život a do akcií investuje málokdo, ať si jde popovídat s někým, kdo zrovna splácí hypotéku. Jeho měsíční výdaje za dům budou v rodinném rozpočtu patrně tvořit jednu z největších položek. Pokud se někdo rozhodne spořit, často uloží peníze do banky. Ta je obratem investuje na dluhopisových nebo akciových trzích. Člověk má naprostou volnost v tom, jestli svoje peníze utratí za jídlo, nebo za akcie. Cena každé z těchto položek by tak v měření „skutečné inflace“ měla mít své místo.

V důsledku toho, že růst ceny finančních produktů nebo nemovitostí nefiguruje v prakticky žádném indexu na měření inflace, centrální banky neustále nafukují další a další bubliny, které s sebou přinášejí další a další krize. Nemovitostní krize v USA z roku 2008 je toho dramatickým důkazem. Bývalý šéf Fedu Alan Greenspan přiznal chybu, když řekl, že se před krizí příliš soustředil na nízkou inflaci a nevěnovali pozornost stoupající ceně nemovitostí i rostoucímu hypotečnímu trhu. Centrální bankéři se totiž velice rádi ohánějí zdánlivě nízkou inflací a oslnivým růstem ekonomiky. Všichni jsou šťastní až doby, kdy bublina praskne. Centrální banky by se tak měly vrátit k teoretické definici inflace (všeobecný růst cenové hladiny) a nespoléhat na číslo, které jim zrovna dodá statistický úřad.