Papež čistí banku. Neměl by ji rovnou zavřít?

V neposkvrněné početí takřečené vatikánské banky nejspíš nikdy nikdo nevěřil a nikdo si taky asi nedělá iluze, že by někdy mohla být čistá jako pravda boží. Mohla by ale být čistá poměřováno běžnými požadavky na finanční operace a transparentnost bank.

Všechno ukazuje na to, že finanční dům, který neblaze proslul jako pračka peněz mafie či útočiště prominentů před daněmi a který časopis Forbes označil za nejtajemnější a nejuzavřenější banku světa, nastoupil pokání. Poslal ho na ně papež František, výlučný vlastník banky, která hospodaří s aktivy ve výši 5,9 miliardy eur.

František razí heslo „chudá církev pro chudé“. Není pochyb o tom, že bankéři z Vatikánu ho slyší neradi.

Vymetli chlév a přišli o zisk

Někteří tomu říkali jarní úklid podle období, ve kterém loni začali experti společnosti Promontory Financial Group prověřovat účty vatikánské banky.

Informace o výsledcích prověrky naznačují, že spíš než jarní úklid by akce měla být označena jako čištění Augiášova chléva. Byť připouštím, že k Ústavu pro věci víry (Instituto per le Opere Religione), což je úřední (nebo snad krycí?) název banky, se výraz chlév nehodí.

Vedení banky, která sídlí ve vatikánské věži za branou svaté Anny a nemá žádné pobočky, v červenci oznámilo, že poznatky z kontrol je přiměly zablokovat účty více než dvěma tisícům podezřelých klientů. Co víc, banka vypověděla dalších 396 účtů, které odporovaly jejím kritériím, a nejméně 359 účtů bude ze stejného důvodu ještě vypovězeno.

Kontrola najatou firmou zvýšila provozní náklady banky o devět milionů a ztráta stovek klientů vedla k odlivu 44 milionů eur. Obojí přispělo k tomu, že banka loni vymazala téměř celý svůj zisk.

Zpráva o hospodaření Ústavu pro věci víry v roce 2013 uvádí, že zisk banky poklesl na 2,9 milionu eur z předloňských 86,8 milionu. Kromě ztrát spojených s reformou instituce srazil zisk odpis investic a pokles hodnoty zlatých rezerv.

Letos se však banka oklepala a zase se jí daří. Za šest měsíců vykázala čistý zisk 57,4 milionu eur. To je výsledek srovnatelný se stejným obdobím roku 2012.

Jezuita vyházel starou gardu finančníků

Vatikánská banka, založená v roce 1942 papežem Piem XII., neměla být běžnou bankou přístupnou veřejnosti, ale institucí spravující finance Vatikánu, jeho zaměstnanců, prelátů a církevních institucí. Jenže postupem času se banka vzdalovala svému poslání, přibývalo v ní pochybných klientů, kteří s církví neměli co dočinění.

Příběh banky by mohl americkému spisovateli Danu Brownovi posloužit jako inspirace pro další román o vatikánských tajemstvích a intrikách.

Banka se nepodřizovala zákonům proti praní špinavých peněz, přijímala peníze v hotovosti bez omezení, nezpracovávala údaje elektronicky a nevydávala zprávy o své činnosti. Byla ideálním místem pro ty, kteří chtěli ulít peníze před berním úředníkem nebo finanční kontrolou. Museli však mít ve Vatikánu spojence, protože ústav se vznešeným názvem si klienty vybíral.

Loni v březnu usedl na Petrův stolec nový papež. Dospěl k závěru, že vatikánská banka musí jít s dobou a rozhodl, že ji podřídí pravidlům západního světa. Věci nabraly rychlý spád.

František, jezuita z Argentiny, se projevil nejen jako zdatný teolog, ale také jako rozhodný vůdce. Z Austrálie do Vatikánu povolal kardinála George Pella a pověřil ho reformou banky i dalších finančních institucí městského státečku. Kromě toho z místa státního tajemníka (fakticky premiéra vatikánské vlády) odvolal Itala Tarcisia Bertoneho – šedou eminenci torpédující reformy.

Finmag v dubnu zaznamenal, že papež podřídil banku evropské legislativě a postaral se, aby začala zveřejňovat výroční zprávy. Vatikán si za to vysloužil pochvalu od MONEYVALu, evropského výboru proti praní špinavých peněz a financování terorismu, a lepší rating od Standard Ethics, londýnské agentury hodnotící transparentnost finančních operací v zemích OECD.

Jenže tím to neskončilo. V červnu František vymetl Úřad pro finanční informace (Autorità di Informazione Finanziaria), který má hlídat finanční toky ve vatikánských institucích a vatikánské bance. Vypoklonkoval pětici Italů, pokládanou za starou finanční gardu, která měla končit až za dva roky. Na jejich místa dosadil čtyřčlenný mezinárodní tým. Měl by mít odstup od italského prostředí a kousat jako skutečný finanční watchdog.

Krátce nato v červenci jmenoval papež nového ředitele vatikánské banky Jeana-Baptistu de Franssua. Tento francouzský expert na investiční bankovnictví vystřídal Němce Ernsta von Freyberga, jednoho z posledních lidí, které před svou rezignací jmenoval papež Benedikt XVI.

Franssovým úkolem bude dotáhnout očistu banky a dát instituci novou strukturu. Nový ředitel se dal slyšet, že zřídí skupinu pro řízení aktiv (asset management) a oddělí investiční aktivity banky od financování církevních institucí a akcí římskokatolické církve.

„Vatikán se stane modelem finanční transparentnosti,“ ujistil kardinál Pell, který dohlíží na finanční reformy ve Vatikánu

Uctíváme zlaté tele

Postupem při reformě vatikánské banky papež František prokázal manažerské schopnosti, které scházely jeho předchůdcům. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. často přenechávali vládní (tedy i finanční) záležitosti předsedům státních sekretariátů (vatikánských vlád) Angelu Sodanovi a Tarcisiu Bertonemu.

František už měsíc po jmenování za papeže rezolutně prohlásil: „Buď Ústav pro věci víry zreformujeme, nebo zavřeme.“ Nakonec se rozhodl pro první možnost. Nebylo by ale pro církev lepší hodit vatikánskou banku přes palubu? Samotné reformy ji špatné pověsti nezbaví.

Zkušenosti z historie navíc ukazují, že víra a finance nejdou ruku v ruce. Propojení duchovní autority a světské (finanční) moci církev v očích věřících vždy poškozovalo.

Proč vlastně Vatikán potřebuje vlastní banku? Finanční služby mu mohou poskytovat běžné komerční banky. Ostatně, Česká biskupská konference neměla problém s tím, aby správu milionů z restitucí svěřila ČSOB.

V jednom z prvních projevů ve Vatikánu František pravil: „Vytvořili jsme nové modly. Kdysi se uctívalo zlaté tele. Teď se zase uctívá bezcitný kult peněz. Tento kult musí skončit.“

Může ale církev skoncovat s kultem peněz, když má ve svém srdci banku – navíc banku s mizernou pověstí?