https://www.finmag.cz/finance/284989-sdileni-ano-stirani-ne
Sdílení ano, stírání ne
Finská zkušenost ukazuje, že euro nevede ke stírání asymetrií mezi členskými státy.
Sotvaco symbolizuje éru, kdy mobilní telefonování začalo být skutečně masovou záležitostí, jako Nokia 5110. Koncem 90. let se stala podobným hitem, jako jsou dnes nejnovější verze iPhonů. Finská společnost Nokia udávala tón vzkvétajícímu mobilnímu průmyslu a zdálo se, že to tak bude navěky.
Vydejme se ale na chvíli ještě o pár desetiletí dál, do poloviny 50. let. Sovětský svaz tehdy stupňoval svoji „hospodářskou ofenzivu“. Ta spočívala ve vývozu rozličných surovin, zejména ropy, na trhy nekomunistických zemí, a to za velmi atraktivní ceny. Tuto strategii měli Sověti dobře vyzkoušenou na Finech, se kterými poměrně čile obchodovali v podstatě od konce druhé světové války. Cílem bylo podmanit si nekomunistickou zemi nejprve ekonomicky a pak, bude-li třeba, využít vypěstované závislosti k dosažení politických cílů.
Finsko si závislost vypěstovalo; když Sovětský svaz po pádu železné opony zkolaboval, zhroucení palčivě pocítila právě i finská ekonomika.
Jiné problémy, stejná měna
Kolaps Nokie má na severskou ekonomiku podobný dopad, jako měl kolaps Sovětského svazu. Žádný div, když uvážíme, že před deseti až patnácti lety zodpovídala Nokia za bezmála devadesát procent tržní kapitalizace finského akciového trhu. S mírnou nadsázkou, finská ekonomika, to byla Nokia.
Ovšem když se Sovětský svaz rozpadl, Finsku přece jenom stále zůstal významný obchodní partner v podobě Ruska. Jenže Rusko před sebou zrovna nemá hospodářsky zářnou periodu, a to zvláště tehdy ne, vyhrotí-li se ještě ukrajinský konflikt.
Jinými slovy, Finsko, člen eurozóny, bolestivě zakouší – a ještě asi pořádně zakusí –, jaké to je čelit vskutku citelnému asymetrickému šoku. Proč asymetrickému? Žádná jiná země, v níž se platí eurem, momentálně nečelí ničemu srovnatelnému – v žádné jiné zemi eurozóny nevyvinuli Nokii 5110, na žádné jiné zemi dnešní eurozóny Sověti netestovali studenoválečnické obchodní strategie. Finsko je prostě vysoce specifické (strukturou ekonomiky i geograficky), jeho měna však nikoli.
Za časů, kdy se tam ještě platilo finskou markou, by v takové situaci přirozeně došlo k depreciaci měny. Ta by sice nevyřešila strukturální problém ekonomiky, tedy nezajistila by, že přes noc vyroste nějaký plnohodnotný nástupce Nokie z doby její největší slávy, nicméně by Finům pomohla řešit problém s nezaměstnaností. Mzdy by třeba i zůstaly nominálně stejné, avšak prostřednictvím oslabení kurzu by klesly v mezinárodní perspektivě. A to na úroveň, kterou by produktivita finské ekonomiky – nepopoháněná již lokomotivou jménem Nokia – „utáhla“. Finům by sice zdražilo zboží z dovozu či produkty, v jejichž ceně jsou započítány zahraniční vstupy, a jistě by si tedy i tak museli utáhnout opasky, avšak utažení by nebolelo tolik jako to, které nastává s eurem. Nemůže-li totiž k přizpůsobení ekonomiky na „pohon bez Nokie“ dojít oslabením kurzu měny, musí k němu dojít i snížením mezd. A protože na mzdy si rád nechá sáhnout málokdo, řeší to zaměstnavatelé propouštěním (při současném udržování jen těch skutečně nejpřínosnějších pracovníků).
Lukáš Kovanda
Ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.
Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.
Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.
Knižně v Česku vyšlo
Jádro v ohrožení
Problém typu toho, s nímž se potýká Finsko, je svým způsobem zapeklitější než těžkosti, kterým byly vystaveny periferní země eurozóny v době kritické fáze evropské dluhové krize v letech 2010 až 2012. Pomyslná míra asymetričnosti šoku byla v případě problémů periferních států jako Řecko nebo Portugalsko nižší už jen proto, že zasaženo bylo hned několik zemí naráz. K základnímu uklidnění situace, zdá se zatím, stačila mazaná slovní intervence šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho, který v červenci 2012 rezolutně prohlásil, že pro záchranu eura učiní všechno, co si situace vyžádá, přičemž ubezpečil, že to bude stačit. Po těchto několika slovech globální investoři uvěřili, že rozpad eurozóny se konat nebude, že ji dokonce ani Řecko neopustí, a dluhopisové výnosy problémových zemí (čili nákladnost obsluhy jejich zadlužení) začaly významně klesat.
Problémy periferie totiž vyhrotila obecná obava, že jsou předzvěstí rozpadu eurozóny. Tuhle obavu Draghi rozptýlit dokázal. Co však sebeumnější slovíčkaření centrálního bankéře nedokáže, je zbudovat ve Finsku podnik o síle Nokie z doby, kdy celosvětově sklízela ovace s „padesátjednadesítkou“.
Co hůř, problémy finské ekonomiky mohou být symptomem obecnějšího trendu, kterým je pozvolné přesouvání evropské krize z periferie do jádra starého kontinentu. Nejen Finsko, ale i Francie, Itálie, Nizozemí, Švédsko, Rakousko, nebo dokonce samotné Německo mohou podle některých prognóz v nadcházející době zaznamenat hospodářské otřesy a útlum. Ty by – zejména v případě německého útlumu – následně dopadly i na Českou republiku.
Navíc, v každé ze jmenovaných zemí mohou vést k dalšímu útlumu poněkud jiné příčiny, což znesnadňuje, ba znemožňuje – jako v případě Finska – užití jednotné měnové politiky jakožto stimulujícího prostředku. Zdá se tedy, že sdílení eura zatím stále nevede ke stírání strukturálních rozdílů mezi členskými státy a že riziko ničivě asymetrického vývoje rozhodně není zanedbatelné. To však byly klíčové předpoklady, kterými se obhájci ustavení evropské měnové unie v 90. letech zaklínali.
Psáno pro LN
Další články autora
Související témata
Nejnovější podcasty
