Nač chodit do války? Levnější je sedět doma a louskat buráky

Výroční zpráva Stockholmského ústavu pro výzkum mezinárodního míru (SIPRI) odhaduje, že zbrojní výdaje zatížily v roce 2013 světovou ekonomiku 1,75 bilionu dolaru. Z globálního hospodářského výkonu odčerpaly 2,4 procenta.

Obama dusí Pentagon

Statistiky SIPRI, založené na nákupech zbraní a další vojenské techniky, nákladech na vojenské operace a výdajích na žold, ukazují, že celosvětově zbrojní/armádní výdaje loni poklesly druhý rok po sobě. Mezi roky 2012 a 2013 se v reálných číslech snížily o 1,9 procenta.

Za tímto vývojem jsou škrty Američanů, kteří se na světových zbrojních výdajích podílejí 37 procenty (v minulém desetiletí na nich měli i víc než čtyřicetiprocentní podíl). Proti roku 2012 USA loni snížily rozpočet na obranu v reálných číslech o 7,8 procenta.

Pokud bychom však z ročenky SIPRI americké výdaje škrtli, zjistili bychom, že zbrojení není na ústupu. „Zbytek světa“ zbrojní výdaje loni o 1,8 procenta zvýšil.

Přesto Spojené státy do zbraní a armády investují bezkonkurenčně nejvíc. Loni na obranu vyčlenily 640 miliard dolarů. V rozpočtovém roce 2014 za ni americká vláda zaplatí „jen“ 607 miliard dolarů. V příštím roce se chce dostat ještě o čtyřicet miliard níž.

Americký prezident zvěstoval, že je lepší sedět doma a louskat buráky. Dal najevo, že rozpočet na obranu chce stlačit ke třem procentům HDP. Na této úrovni byl po rozpadu Sovětského svazu v devadesátých letech, kdy Američané brali mírové dividendy.

Připomínám, že v polovině 80. let za prezidenta Ronalda Reagana dávali Američané na obranu přes šest procent HDP. George Bush mladší v době vrcholícího iráckého a potom afghánského tažení tuto položku vyšrouboval ze tří na 4,5 procenta.

Rusko a Čína supí za Amerikou

Zatímco Amerika a její spojenci z NATO ve zbrojních rozpočtech škrtají, Rusko, Čína, státy Perského zálivu a některé africké země je posilují.

Čína, druhá v žebříčku SIPRI, vyčlenila v roce 2013 na vojenské výdaje 188 miliard dolarů, třetí Rusko 87,8 miliardy. Číňané jsou podle statistky stockholmského ústavu skokany desetiletí – od roku 2004 zvýšili zbrojní výdaje o 170 procent, Rusové o 108.

Poměřováno podílem zbrojních výdajů na hospodářském výkonu, Rusko loni předstihlo Spojené státy. Ruská vláda do obrany investovala 4,1 procenta HDP, zatímco Američané 3,8 procenta.

Jak Rusové, tak Číňané vyhlásili velkolepé projekty modernizace armád. Rusové chtějí do roku 2020 za víc než 700 miliard dolarů přezbrojit armádu ze dvou třetin.

Jeden z autorů výroční zprávy SIPRI Sam Perlo-Freeman však podotýká: „Do zbrojních plánů Ruska se jako klíčový faktor promítá ekonomika, zvláště ceny ropy a plynu. A ruští ekonomové upozorňují, že plán je založen na optimistických hospodářských projekcích, proto bude patrně redukován.“

A ještě jedno relativizující upozornění: Zbrojní rozpočty států není možné mechanicky srovnávat. Podstatné je, kolik stát za peníze pořídí obranných kapacit.

To však nic nemění na faktu, že i kdyby Američané škrtali (za dva roky po prezidentských volbách může být vše jinak) a Rusové s Číňany za nimi vydrželi supět nynějším tempem, s americkou výzbrojí by se na konci dekády srovnávat nemohli.

Rasmussen povzbuzuje k utrácení

Z Evropy (Rusko stranou, už o něm byla řeč) zmiňuje zpráva SIPRI pouze „velké ve zbrani“. Francie v jeho žebříčku figuruje na pátém místě za Saúdskou Arábií, šestá je Británie, sedmé Německo a jedenáctá Itálie.

Česko se do tabulek stockholmského ústavu nevešlo, SIPRI se zaměřuje na patnáctku států, které se dělí o čtyři pětiny celosvětových výdajů na zbrojení. Takže pro úplnost: Loni české výdaje na obranu dosáhly 42,05 miliardy korun. Z toho vychází, že jejich podíl na HDP byl 1,08 procenta, což je v evropské „normě“. Na letošek je na obranu plánováno 41,99 miliardy korun.

Generální sekretář NATO Anders Fogh Rasmussen objíždí evropské spojence a nabádá je, aby obranné rozpočty zvýšili. Nedávno s tímto poselstvím přijel do Prahy. A také tady nepochodil.

Česko patří k většině států, které o větších investicích do obrany nechtějí slyšet. V posledních letech ze států NATO pravidelně zvyšovaly obranné rozpočty pouze Polsko a pobaltské Estonsko, na jehož národnostním mixu se podílejí čtvrtinou etničtí Rusové.

Poté co Rusko zabralo Krym, generálové v aliančním štábu v belgickém Monsu oprašují mapy a přemýšlí, co s tím. Zatím NATO posiluje vzdušné hlídky v Pobaltí a Američané posílají vojáky do Polska. Nic nenasvědčuje tomu, že by vlády změnily záměr nezvyšovat výdaje na obranu. Některé však přehodnocují vojenské priority a Finsko zvažuje vstup do NATO.

Čeho se bát víc – dluhů, nebo Ruska?

Západní politici jsou dnes k požadavkům generálů nedůvěřiví. Poučili se, zjistili, že v obranných výdajích až na výjimky neplatí přímá úměrnost mezi tím, kolik peněz do armády vložíte, a tím, jakou bezpečnost si za ně koupíte. Příkladem mohou být transportní letouny CASA pro české vojáky. Mohly být užitečným nákupem – kdyby ale stát za jeden kus neplatil víc než miliardu korun.

Politici by ovšem měli sledovat i to, na jakou válku generálové zemi připravují. V minulosti na štábech zhusta plánovali reakce na války minulé, protože je znali z terénu nebo aspoň z učebnic. A vlády do těchto příprav sypaly peníze. Například Francouzi se „poučili“ z první světové války a za horentní sumu postavili pevnostní val – Maginotovu linii. Jenže válka v roce 1940 nebyla jako ta minulá – zákopová, a tak se Němci už za měsíc po prvním výstřelu producírovali po Champs-Élysées.

Avšak zpět do přítomnosti. Přes napjatou situaci na Ukrajině a na ukrajinsko-ruském pomezí, svět na hraně rozsáhlého válečného konfliktu nestojí. Vůdci aliančních států za větší riziko než vojenský útok pokládají zadlužení a deficity rozpočtů. Je proto přirozené, že zbrojní výdaje nezvyšují.

Pokud by byly k mání peníze na nové investice do bezpečnosti, pak by je Evropa spíše než do zbraní měla vložit do bezpečnosti energetické. Závislost na ruském plynu může mít horší důsledky než chybějící tanky nebo houfnice. Jenže to už je jiná kapitola.