Hele, vole, kde mám zlato?

Před rokem požádala německá centrální banka o výplatu části německého zlata uloženého v newyorském Fedu. Odpovědí jim bylo, že své zlato dostanou – formou splátek rozložených v osmi letech. Nyní se na světlo dostávají další okolnosti, které nasvědčují tomu, na co se nikdo neodváží ani pomyslet, natožpak to vyslovit: král je nahý a bez zlata.

Zlatý trezor pod New Yorkem

Během nejistých let druhé poloviny dvacátého století si mnoho zahraničních centrálních bank uložilo své zlato do trezoru pod Federální rezervní bankou v New Yorku. Vzhledem k tomu, že po druhé světové válce postupně upadala funkce zlata v mezinárodním měnovém systému, rozhodla se většina vkladatelů dlouhodobě ponechat zlato tam, kde je. Většina mezinárodních transakcí zahrnujících zlato koneckonců probíhala v poválečném „standardu zlaté devizy“ pouhou papírovou změnou majitele, nikoli však lokace.

V současnosti je tak podzemí newyorského Fedu údajně obtěžkáno 6700 tunami žlutého kovu, který je z 98 procent vlastněn zahraničními centrálními bankami. Zbylá dvě procenta pak vlastní americká vláda, Mezinárodní měnový fond a další mezinárodní organizace.

Americké národní zlato je z větší části uloženo v pevnosti Fort Knox. Zlaté rezervy Spojených států jsou největší na světě – v pevnosti se nachází 4578 tun zlata. Menším problémem ovšem je, že poslední audit tohoto pokladu proběhl roku 1953, přičemž zkontrolováno bylo tehdy pouze pět procent uloženého zlata. Zlé jazyky tak tvrdí, že Fort Knox je nanejvýš domovem nejstřeženějších pavučin světa.

Unser Gold, bitte

Počátkem předchozího roku požádala německá centrální banka o repatriaci části německého zlata do Frankfurtu; konkrétně se jednalo o 300 tun z uložených 1500. Německý požadavek tak byl na pouhých dvacet procent vkladu a necelých pět procent veškerého zlata, které se ve zlatém trezoru má nacházet. Velikým překvapením tak byla odpověď, že požadované zlato bude vydáno v průběhu nadcházejících osmi let. 

Uplynul rok a případ německého zlata dostává ještě podivnějších rozměrů – během celých dvanácti měsíců totiž do Frankfurtu dorazilo pouhých pět tun. Tímto tempem by německá repatriace trvala nikoli šest, ale šedesát let. Zajímavá je rovněž skutečnost, že dopravené cihly byly nově vyrobené – údajně z důvodu zajištění kvalitativního standardu LGD (London good delivery). Jde o přetavené německé cihly, jak říkají oficiální vyjádření, nebo cihly nově pořízené na trhu?

Co když…?

Nabízí se tak prostor pro spekulaci. Řekněme, že zlato v trezorech pod New Yorkem v udávaných objemech není – v průběhu uplynulých dekád, kdy si o zlato nikdo nežádal, bylo jednoduše prodáno či pronajato velkým bankám, které jej užívají jako kolaterál při obchodech se zlatými kontrakty.

Řekněme, že Fed tuto situaci odmítá veřejně připustit a nenápadně zlato dokupuje na trhu, aby mohl uspokojit požadavky Německa i dalších zemí, které jej mohou následovat. Řekněme, že Fedu v této aktivitě pomáhají největší americké bankovní domy, které jsou shodou okolností hlavními příjemci stovek miliard dolarů z politiky kvantitativního uvolňování. Řekněme, že tyto bankovní domy pomocí takzvaných krátkých obchodů se zlatými futures kontrakty srážejí cenu zlata dolů, aby tak snížily nákupní cenu fyzického zlata a zároveň i atraktivitu zlata pro soukromé a institucionální investory, posílili pozici dolaru a snížili pravděpodobnost dalších požadavků na vydání zahraničního zlata.

Nepřímým důkazem o intervencích na trhu se zlatem mohou být náhlé a masivní prodeje zlatých kontraktů, které je možné čas od času pozorovat. Posledním takovým případem byl neobvyklý prodej čtyř tisíc kontraktů (každý kontrakt odpovídá stu uncí zlata) během jedné sekundy, který způsobil okamžitý propad ceny zlata o víc než 30 dolarů. Na tomto obchodě tak prodejce tratil 12 milionů dolarů oproti situaci, kdy by kontrakty prodával postupně (tedy za cenu před propadem). Jedním z možných vysvětlení obdobných obchodů je tak cílená intervence na trhu ze strany subjektu, který na finanční zisky či ztráty nedbá.

Až doposud by se uvedený proces mohl jevit jako geniální tah, jak zastřít dřívější nezodpovědnost při nakládání s cizím zlatem a levně je opět nakoupit. Zákon nabídky a poptávky však říká, že při regulaci ceny převyšuje poptávka nabídku a dříve či později bude dané zboží v nedostatku. Rekordní poptávka po fyzických dodávkách zlata a rekordně nízké zásoby na Comex (největší zlatá burza na světě) nasvědčují tomu, že trh se zlatem se v tomto bodě zřejmě již nachází.

Vývoj poměru zlatých futures kontraktů vůči zlatu připravenému k dodání na COMEX. Zdroj – Zerohedge.com

Zlatý LIBOR

Jak nedávno podotkl prezident německého finančního regulačního úřadu, manipulace s tržní cenou drahých kovů – pokud by se prokázala být pravdivou – představuje skandál větších rozměrů než nedávná manipulace s mezibankovními sazbami LIBOR. Zajímavé bude rovněž nadále sledovat další vývoj ve věci repatriace německého zlata. V roce 2014 má do Frankfurtu dorazit 30 až 50 tun. Kolik to nakonec bude a zda budou dodávky provázet pozoruhodné okolnosti, si zrekapitulujeme koncem roku.

Autor je zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut