Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Švédsko zbohatlo díky liberalismu, nikoliv socialismu: Přežít socialismus

Bohumír Žídek
Bohumír Žídek
5. 12. 2013
 10 932

Jak se Švédsko stalo z klasické rozvojové země jedním z nejbohatších států? Velmi často se poukazuje na to, že zde dlouhou dobu vládne sociální demokracie – a navzdory poučkám liberálních ekonomů se ve Švédsku žije blahobytně. Bohumír Žídek nás seznamuje s textem, který prozkoumává dějiny švédského hospodářského zázraku a tvrdí, že Švédové se mají dobře spíš levici navzdory, díky liberálnímu základu.

Švédsko zbohatlo díky liberalismu, nikoliv socialismu: Přežít socialismus

Včera jsme stačili projít zhruba sto let od poloviny osmnáctého století do poloviny století devatenáctého.

Švédsko zbohatlo díky liberalismu, nikoliv socialismu: Kořeny

Stojíme tedy na pokraji období, o kterém jsme včera četli toto:

V letech 1850–1950 se švédský národní důchod zosminásobil a počet obyvatel vzrostl dvojnásobně. Kojenecká úmrtnost klesla z 15 na dvě procenta a průměrná délka dožití stoupla o 28 let. Chudá rozvojová země se proměnila v jedno z nejbohatších míst na světě.

Síla liberální opozice rostla s tím, jak po několika pokusech o jeho likvidaci rostla obliba Aftonbladetu. Spisovatelka Fredrika Bremerová tak třeba vysvětlovala, že Ježíš byl první liberál v dějinách, protože podporoval osobní svobodu. Zatímco Bremerová a další autoři do švédského liberalismu vnášeli náboženské hodnoty, lidé jako Hierta byli ateisty, kteří se ani příliš nezajímali o svobodu vyznání, protože náboženství považovali za pověry. Další generace liberálů však chápala svobodu vyznání jako jednu ze zásadních reforem.

Libertariánské názory měly silnou podporu mezi parlamentními zástupci zemědělců, pro které byla důležitá demokratizace systému, zajištění majetkových práv k půdě a svoboda obchodu. Tyto požadavky je vždy dovedly do liberálního tábora. Na druhé straně obchodnický stav byl rozpolcen – stále rostoucí skupina prosazovala ekonomickou svobodu soutěžit a tvořit proti starému establishmentu, který chtěl své obchodní zájmy chránit před konkurencí. A protože mezi šlechtou a klérem většina liberalizaci odmítala, hlasování mezi zástupci stavů často končilo poměrem 2 : 2 a reformní návrhy byly zablokovány. Postupem času se však i mezi šlechtou začaly prosazovat liberální názory a pomalu se začala utvářet liberální většina schopná prosadit nemalou část reformního programu.

Po roce 1848 zažila vzestup především umírněná skupina liberálů, tzv. šedých. Král Oskar i aristokracie se zalekli revolučních událostí ve Francii. Ze strachu z násilné revoluce ve Švédsku, stejně jako z radikálního programu laissez-faire i socialismu, začali podporovat umírněné křídlo liberálních politiků, kteří prosazovali liberalizaci a modernizaci země postupnými reformními kroky, nikoliv radikální revolucí. Johan Gripenstedt, nejvýraznější parlamentní představitel tohoto směru, byl v roce 1848 jmenován ministrem bez portfeje.

Na jeho názory měly výrazný vliv práce Fredérica Bastiata, s nimiž se seznámil ve Francii. Prosazoval zrovnoprávnění žen, svobodu vyznání a demokratizaci parlamentu. Šlo o velmi nadaného politika, který dokázal vytvářet široká spojenectví a dosahovat kompromisů, díky nimž prosazoval stále větší část svého programu; radikálnější liberálové ho ovšem kritizovali a považovali za oportunistu. Roku 1856 ho král jmenoval ministrem financí. Přitom králi často dokázal vzdorovat, znemožnil například jeho plány na vojenská dobrodružství v zahraničí.

V letech 1840–1865 došlo k výraznému rozšíření svobody tisku a vyznání, zrušení cechovního systému, každý mohl svobodně začít podnikat, regulace znemožňující rozvoj dřevařského a těžebního průmyslu byly zrušeny, imigrační i emigrační politika byla uvolněna, a milion Švédů tak mohl hledat štěstí za mořem. Došlo k reformě vzdělávacího systému a ženám bylo konečně umožněno vlastnit a dědit majetek, vzdělávat se a pracovat. Těsně před odchodem z vlády v důsledku zdravotních problémů v roce 1865 zajistil Gripenstedt připojení Švédska ke smlouvě o volném obchodu mezi Francií a Velkou Británií. Stál rovněž za demokratizací parlamentu do té doby založeného na systému čtyř stavů.

Po Gripenstedtově odchodu z vlády jeho kritici tvrdili, že jako zbabělec odešel právě ve chvíli, kdy se začnou projevovat ničivé účinky liberální politiky. Předpovídali, že zahraniční konkurenti zničí švédský průmysl a bez vládní kontroly podnikání nastanou obrovské problémy s kvalitou a koordinací. Umožnění otevírání obchodů v zemědělských oblastech pak mělo znamenat soumrak pro města, která přijdou o tržbu od zemědělců, již už nebudou mít důvod tam nakupovat.

Nic z toho se nestalo. Dvě stě let po prvním Chydeniově veřejném vystoupení se Švédsko stalo jednou z nejbohatších zemí světa. Průměrný reálný výdělek rostl v letech 1860–1910 každých deset let o 25 procent a průměrná délka dožití se zvýšila o 12 let. Za 50 let tedy průměrný reálný výdělek stoupl o 170 procent, za dalších 50 let (1910–1960) to bylo „jen“ o 110 procent. Veřejné výdaje na přelomu století dosahovaly pouhých šesti procent národního důchodu. Podnikání a inovace zažily nebývalý rozkvět. Právě v této době se proslavila jména géniů jako Ericsson nebo Nobel. Vznikla například firma Electrolux, která ve švédských domácnostech jako první masově rozšířila elektrické vysavače.

Liberalismus za zenitem

Roku 1867 se většina poslanců v novém, demokraticky zvoleném parlamentu hlásila k liberalismu, který v té době triumfoval. Ohromný úspěch ovšem zároveň stál za úpadkem a rozpadem hnutí. Zdálo se, že klasičtí liberálové prosadili všechny zásadní body svého programu a jejich ideologie se vyčerpala. Liberálové se rozštěpili do menších frakcí, které se už nikdy nesešly v jedné straně. Někteří liberálové chtěli zavést Bismarckův program sociálního zabezpečení a začali být známí jako sociální liberálové.

Po dvaceti letech byli opět na vzestupu konzervativci – tentokrát v modernější, propodnikatelské variantě. Zatímco v minulosti tvrdili, že jen silná a intervenční vláda může zastavit dosavadní vývoj, dnes tvrdili, že pouze taková vláda může zajistit jeho pokračování.

Role sociální demokracie

V roce 1889 byla založena švédská sociální demokracie. Za povšimnutí stojí, že součástí jejího programu byla podpora volného obchodu a odpor vůči clům. Strana vznikla jako reakce na intervence konzervativní vlády ve prospěch podniků a zemědělců, které chápala jako popření rovnosti před zákonem. Proto tvrdila, že i pracující třída by měla formulovat své požadavky vůči vládě, ne jen čekat na plody ekonomického růstu.

Střet těchto rozličných zájmů zajišťoval po další desetiletí přežívání liberálního systému. Konzervativci a sociální liberálové se společnými silami zasazovali o fiskální odpovědnost a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Když se sociální demokraté dostali v roce 1932 k moci, rychle opustili úmysl znárodňovat podniky. Jejich vedení vidělo růst produkce jako nutný předpoklad pro zaplacení reformních programů. Velmi rychle je uchvátila produktivita liberální ekonomiky a netroufali si do ní zásadním způsobem zasahovat. Nechali se významně ovlivnit liberálními ekonomy Gustafem Casselem a Elim Hecksherem, kteří se hlásili k dědictví Anderse Chydenia.

Teprve v padesátých letech začali sociální demokraté postupně prosazovat levicovější politiku. Nicméně celková daňová zátěž stále nepřesahovala 19 procent HDP, a byla tedy nižší než v USA a ostatních evropských zemích. Do roku 1965 nepřekročila 30 procent. I v letech 1950–1970 Švédsko pokračovalo v liberální obchodní politice nízkých cel a benevolentního přístupu k podnikání.

Až po roce 1970 si sociální demokraté troufli začít prosazovat masivnější regulace. Mezi lety 1960–1980 se veřejné výdaje téměř zdvojnásobily – stouply z 31 na 60 procent HDP! Právě v této době sociální demokraté cestovali po světě a vyprávěli o ekonomických úspěších nově vytvořeného „modelu“. Šlo však jen o mýtus. Růst zajišťovala přetrvávající liberální politika. Sociálně demokratický posun doleva postupně zázračný švédský růst zastavil. Díky tomu, že země stále ještě mohla sklízet plody předcházejících období, osudné následky ze začátku nebyly patrné.

Na Švédsko čekala vleklá krize. V následujících letech bylo nuceno pětkrát devalvovat měnu, aby byl průmysl i nadále konkurenceschopný. Spojenectví mezi velkým státem a velkým byznysem vedlo k rapidnímu snížení flexibility švédského trhu práce. Nejvýznamnější švédské společnosti většinou vznikly v období laissez-faire. Z padesáti největších firem byla jen jedna založena po roce 1970. V roce 1970 bylo Švédsko podle žebříčku OECD čtvrtou nejbohatší zemí světa – v roce 2000 se krčilo na 14. místě. Sociálně demokratická politika skončila neslavně a musela být přehodnocena.

Jak to bylo dál

V devadesátých letech přišlo další reformní období. Sociálně demokratické i pravostředové vlády se snažily v reakci na vleklou krizi zemi opět posunout od převládajícího socialismu a korporativismu blíž k tržní ekonomice. Daně dosahující nesnesitelné výše se postupem času o něco snížily. Finanční, telekomunikační, mediální trh a trh s elektřinou byly deregulovány. Došlo k částečné reformě penzijního systému tržním směrem. Soukromé subjekty mohly vstupovat i do zdravotnictví a školství, což bylo v předchozích letech nepředstavitelné.

Daňová zátěž klesla z 52 na 42 procent HDP. Švédsko zrušilo daň darovací, dědickou, stavební a z bohatství. V současnosti opět roste export, vznikají pracovní místa v soukromém sektoru a ekonomický vývoj opět začíná překonávat zbytek Evropy. S finanční krizí si země poradila lépe než většina dalších států. Veřejný dluh se pohybuje kolem 30 procent HDP.

V centru Stockholmu byla odhalena socha Larse Johana Hierty a sociálně demokratický předseda parlamentu prohlásil, že Anders Chydenius byl jedním z největších průkopníků v dějinách Švédska. Konzervativně liberální ministr financí Anders Borg si na zeď své kanceláře pověsil portréty Gripenstedta a Chydenia, „otců švédského bohatství“, jak se o nich vyjádřil. Pokud bude Švédsko pokračovat v liberalizaci, bude čerpat z myšlenek, jejichž aplikace se mu v minulosti vyplatila a učinila z něj jednu z nejvyspělejších zemí světa.

Pozoruhodný text Johana Norberga, jímž nás Bohumír Žídek provedl, najdete zde: How Laissez-Faire Made Sweden Rich.

Vyšlo v prosincovém čísle Revue Politika

 

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (7)

Vstoupit do diskuze
Bohumír Žídek

Bohumír Žídek

Ekonomický novinář. Spolupracuje s Forbes BrandVoice. Pět let působil jako ekonomický redaktor serveru Novinky, odkud odešel do týdeníku Ekonom. Absolvoval bakalářskou němčinu a religionistiku na Filosofické... Více

Související témata

Adam SmithAnders ChydeniusbezpečnostcladaněekonomikaEvropaFredéric BastiatFredrika BremerováGeorg AdlersparrekonzervatismuskorupceLars Hiertaliberalismusregulacerevolucesociální demokracieSpojené státy americkésvobodašvédskozemědělství
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo