Bob Shiller: Je ekonomie věda?

Jakožto laureát letošní Nobelovy pamětní ceny za ekonomii naslouchám obzvlášť pozorně kritikům, kteří tvrdí, že ekonomie – na rozdíl od oborů jako chemie, fyzika či medicína, za které se udělují Nobelovy ceny – není věda. Mají pravdu?

Hlavní problém tkví v tom, že ekonomie se nevyhnutelně soustředí na konkrétní hospodářská opatření, a nikoli na fundamentální výzkum. Samotná ekonomická data nikoho nezajímají, pokud je nelze využít v praxi. Ekonomické jevy v nás zkrátka a dobře neprobouzejí tak bytostnou fascinaci jako svět subatomárních částic či fungování vezikul a jiných buněčných organel. Ekonomii posuzujeme podle toho, co umí vyprodukovat. Podobá se tak spíš strojírenství než fyzice, je spíš praktická než spirituální.

Nobelova cena za strojírenství neexistuje, přestože by měla. Pravda, letošní cena za chemii ji tak trochu připomíná, neboť ji získali tři výzkumníci – Martin Karplus, Michael Levitt a Arieh Warshel – „za vývoj vícevrstevných modelů složitých chemických systémů“, které jsou základem softwarového vybavení jaderných tomografů. Ovšem v případě ekonomie musí příslušná Nobelova komise lovit v obdobně praktických, aplikovaných vodách mnohem častěji.

Potíž je v tom, že jakmile se zaměříme na konkrétní hospodářská opatření, vstupuje do hry celá řada faktorů, které nemají s vědou nic společného. Ke slovu se dostává politika a rozličné politické pózování na sebe strhává vydatnou pozornost veřejnosti. Nobelova cena za ekonomii má být tudíž odměnou lidem, kteří neusilují za každou cenu o místo na výsluní a jejichž poctivý, nenápadný výzkum se mnohdy nedočká zaslouženého uznání.

Blázniví sourozenci věd

Proč zní oficiální název „cena za ekonomické vědy“, a nikoli jen „cena za ekonomii“? Neříkáme přeci „za chemické vědy“ nebo „za fyzikální vědy“. Je to proto, že některé výzkumné obory jsou obzvlášť silným magnetem přepjatých emocí a středem pozornosti nejrůznějších šarlatánů, již si umějí získat přízeň veřejnosti. Tyto obory si tak dávají do štítu termín „věda“, aby se vymezily vůči svým pochybným sourozencům. Výraz „politická věda“ se rozšířil na konci osmnáctého století, aby se nauka o politice odlišila od rozmanitých agitačních spisků, jejichž autorům šlo o hlasy a vliv, nikoli o pravdu. Ke konci devatenáctého století se běžně užíval termín „astronomické vědy“, v zájmu odlišení astronomie od astrologie a studia starověkých mýtů o hvězdných konstelacích. V devatenáctém století se rovněž činil rozdíl mezi „hypnotickou vědou“, tedy studiem hypnotismu, a rozličným čarodějnictvím a náboženským transcendentalismem. Tehdy byly takové výrazy potřeba, neboť „blázniví sourozenci měli mnohem větší vliv na veřejné mínění než dnes. Vědci tak museli sami sebe explicitně označovat za vědce. Dokonce i termín „chemická věda“ se těšil jisté oblibě v devatenáctém století, tedy v době, kdy se chemie snažila odlišit od alchymie a míchání zázračných lektvarů, ačkoli kolem roku 1901, kdy byla udělena vůbec první Nobelova cena, již takové vymezení pozbylo na nutnosti. I termíny „astronomická věda“ a „hypnotická věda“ v průběhu dvacátého století postupně vymřely, zřejmě protože víra v okultní jevy vyšla ve slušné společnosti z módy. Pravda, horoskopy v novinách stále přežívají, ty jsou však určeny pouze krajním vědeckým ignorantům nebo pro pobavení. Představa, že hvězdy určují náš osud, dnes již zcela pozbyla na vážnosti. Proto se dnes již neříká „astronomická věda“.

Kritikové „ekonomických věd“ někdy poukazují na zrod ekonomické „pseudovědy“, která podle nich využívá nástrojů exaktních věd, jako je vyšší matematika, ovšem pouze „na efekt“. Kupříkladu Nassim Nicholas Taleb ve své knize Fooled by Randomness (recenze na Finmagu) z roku 2004 píše o ekonomických vědách následující: „Můžete klidně obléci šarlatánství do hávu matematických rovnic a nikdo vám nic nedokáže, protože ekonomie se nemůže opřít o řízený experiment.“

Ani fyzika se neubrání pohádkám

Avšak i fyzika má své kritiky. Lee Smolin ve své knize Trouble with Physics: The Rise of String Theory, the Fall of a Science, and What Comes Next  z roku 2004 (česky Fyzika v potížích: Vzestup teorie strun, úpadek vědecké metody a co bude dál, Dokořán 2009) kárá svůj obor za to, že se nechal svést na scestí teoriemi, které jsou sice nádherné a elegantní (jmenovitě teorie strun), jenže je nelze podrobit experimentální zkoušce. Podobně i Peter Woit ve své knize Not Even Wrong: The Failure of String Theory and the Search for Unity in Physical Law (Ani pravda, ani omyl: Pád teorie strun a snaha o sjednocení fyzikálních zákonů) z roku 2007 nařkl fyziky z téhož prohřešku, jehož se podle mnohých dopouštějí matematičtí ekonomové.

Osobně mám za to, že ve srovnání s fyzikou je ekonomie poněkud méně odolná vůči modelům, jejichž platnost nelze definitivně prokázat, poněvadž se mnohem více opírá o aproximaci než exaktní vědy. Ekonomické modely zkrátka popisují chování lidí, nikoli atomů, a lidé jsou jak známo nepředvídatelní. Navíc trpí neurózami a poruchami osobnosti, což jsou komplexní jevy, které behaviorální ekonomové považují za relevantní faktor ekonomického výzkumu.

Taleb však nemá pravdu v tom, že veškerá matematika v ekonomii je šarlatánství. Ekonomie má svou velmi důležitou kvantitativní stránku, kterou nelze přehlížet. Není ovšem snadné skloubit její matematické poznatky s takovými proměnnými, které jsou nezbytné k tomu, aby ekonomické modely braly v potaz neredukovatelný lidský faktor.

Behaviorální ekonomie není v žádném fundamentálním střetu s matematickou ekonomií, jak si možná leckdo myslí, třebaže může být tu a tam v rozporu s některými módními ekonometrickými modely. A třebaže ekonomie má své vlastní metodologické nedostatky, základní problémy, před nimiž ekonomové stojí, se nikterak zásadně neliší od problémů vědců z jiných oborů. Ekonomie se neustále posouvá vpřed, rozšiřuje si svůj metodologický repertoár i důkazní základnu, a je tak stále silnější. Časem i ekonomičtí šarlatáni ztratí půdu pod nohama.

Ze ZeroHedge pro Finmag přeložil Aleš Drobek