Bankrot po evropsku (II): Kouzlo napravených hříšníků

První díl seriálu Bankrot po evropsku (I): Příběhy z války najdete zde.

V případě Newfoundlandu šlo o krizi solventnosti: vláda nebyla schopna financovat dluh za žádných okolností. Příjmy byly menší než výdaje a nešlo je zvýšit. Filip II. byl naopak v zásadě solventní – jeho království bylo bohaté, jen mu občas došly peníze. V takových případech hovoříme o krizi likvidity. Možná to také znáte: bídou netrpíte, máte slušný příjem, ale do výplaty daleko a peněženka je prázdná. Likvidita chybí. Naopak nesolventní můžete být i s plnou peněženkou. Stačí vydělávat dvacet tisíc a utrácet jednadvacet tisíc. Můžete být zatím likvidní, ale zároveň dlouhodobě nesolventní. Vaše osobní finance potřebují reformu. Krotitele dluhů.

Solventnost a likvidita

Zkušenosti ukazují, že platební neschopnost státu způsobená krizí likvidity nemusí mít fatální následky. Podmínkou je odvrácení hrozby měnové a bankovní krize. Jak se liší měnová krize od bankrotu? Jde o náhlý propad měnového kurzu, obvykle důsledkem spekulativního útoku.

Pokud si banky napůjčovaly příliš mnoho v cizích měnách, může dojít k bankovní krizi, kdy náhle závazky bank v cizích měnách výrazně převáží nad pohledávkami. Bankovní krize může být i vedlejším produktem zvýšení úrokových sazeb – tento krok dříve využívaly centrální banky jako poslední, zoufalý pokus o odvrácení měnové krize. (Téměř vždy marně.) U nás došlo k měnové a bankovní krizi podle tohoto mechanismu v květnu 1997. Tehdejší česká krize ovšem nebyla doprovázena krizí veřejných financí. Naproti tomu ruská finanční krize ze srpna 1998 obsahovala všechny tři dílčí typy krizí: měnovou krizi, bankovní krizi a platební neschopnost státu.

Rychlost, s jakou se poté Rusko s následky krize vypořádalo, byla obdivuhodná. Umožnily ji tři faktory. Zaprvé šlo o krizi likvidity v důsledku dočasného poklesu cen ropy. Rusko jinak zůstávalo bohatým, solventním státem. Zadruhé ruský bankovní sektor nebyl významný. Objem vkladů byl nízký a ruská ekonomika nebyla závislá na úvěrech. Zatřetí devalvace rublu odstranila hlavní nerovnováhu v mezinárodním obchodě. O pár let později se již ruské dluhopisy prodávaly nad svojí nominální hodnotou.

Krize likvidity často hrozí zemím, které mají vysokou inflaci anebo z jiných důvodů nemají velkou důvěru mezi investory. Ti se zdráhají kupovat dlouhodobé dluhopisy (kdoví, co se může stát během deseti let?) a tyto země jsou pak odkázané na krátkodobé pokladniční poukázky. Jenže udržet plynulý tok hotovosti v zemi s kolísající inflací a krátkodobými dluhopisy je jako žonglovat s devíti koulemi a sedět přitom na cirkusovém kole bez řídítek. Stačí jedna hospodářská recese a veřejné finance jsou na suchu. Stalo se tak například v Argentině, které k platební neschopnosti v roce 2001 stačil státní dluh ve výši pouhých 56 procent HDP. Tedy v hodnotě, která by se vešla do maastrichtských kritérií.

Z bankrotáře vzorným žákem

Ať už stát neplatí své závazky z jakýchkoli důvodů, postup je vždy podobný. Věřitelé se nejprve ujistí, zda stát jeví ochotu spolupracovat. Případů, kdy nejeví, je minimum. Od roku 1953 uplynulo hodně času a každý stát kromě Severní Koreje dnes ví, že je třeba mezinárodní spolupráce. Nikdo se nechce octnout na černé listině.

Poté následuje série jednání a konferencí za účasti všech stran, včetně Mezinárodního měnového fondu. Výsledkem je obvykle série úsporných opatření, aby byla znovunastolena dlouhodobá solventnost ekonomiky. S likviditou pomůže Mezinárodní měnový fond, případně některé konkrétní státy. USA tradičně pomáhaly latinskoamerickým zemím, nyní se rodí nová tradice: řecko-slovenská vzájemnost...

Je-li zabezpečena likvidita a solventnost, je již napůl vyhráno. Velmi často je však třeba přikročit k restrukturalizaci dluhopisů. Znamená to, že lhůta splatnosti bývá prodloužena, úroková sazba dluhu bývá snížena. Investoři sice utrpí určitou škodu, ale výměnou za podstatné snížení rizika dalšího nesplácení se s ní obvykle rádi smíří.

Některé státy, které prodělaly tento typ bankrotového procesu, si později dokonce mohou získat mezi investory oblibu. Vzorným žákem je Uruguay, která zbankrotovala v roce 2003. Bankrot proběhl velmi civilizovaně. Investoři ztratili 13 % hodnoty dluhopisů, ale dnes je Uruguay jejich miláčkem. Příběhy o napravených hříšnících táhnou i ve financích.

Pokračování článku najdete na zde

Psáno pro Lidové noviny

Foto: profimedia.cz