Marek Dąbrowski: Reformy se ve střední Evropě zastavily

Na konferenci jste se účastnil debaty o ekonomikách zemí Visegrádu, tedy Polska, Česka, Maďarska a Slovenska. Co říkáte na aktuální vývoj těchto zemí? Narážím například na nedávno zveřejněný žebříček konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra, v kterém tři státy Visegrádu klesly, jediné Polsko zůstalo alespoň stát na místě.

Prostředí pro podnikání se v regionu nezlepšilo. Tyto státy před několika lety zastavily reformní úsilí, což většinou souviselo se vstupem do Evropské unie, v případě Slovenska s přijetím eura. Polsko sice nekleslo v hodnocení Světového ekonomického fóra, ale zhoršilo se zase v jiných žebříčcích.

Ekonomiky tohoto regionu rostou výrazně pomaleji než před globální finanční krizí. Je to způsobeno vícero faktory. Jednak odrážejí situaci v celé Evropě, která pokud hospodářsky neklesá, tak stagnuje nebo roste velmi pomalu. Střední Evropu proto tíží slabá vnější poptávka, a těžko tak můžeme očekávat ekonomický boom.

Nemusí to být dočasný stav, jak se mnozí politici snaží lidi přesvědčit, když říkají, že důvodem pomalého růstu je krize v eurozóně a špatná situace v západních zemích. Z toho by vyplývalo, že až krize skončí, začne střední Evropa zase růst rychleji. Je to možné, ale stojí proti tomu skutečnost, že tyto země zápasí s problémy v konkurenceschopnosti.

Proč se reformy ve střední Evropě zastavily?

Touto otázkou se zabývá politická ekonomie a ta nabízí různé hypotézy. Domnívám se, že je to tím, že reformní proces je politicky bolestivý, protože musíte omezit určité skupinové zájmy a vypořádat se s náklady a odporem. Průměrný politik, který se orientuje na rozšíření své moci, se snaží takový druh rizika a nákladů omezit, pokud má tu možnost. To je charakteristika běžného politika i v západní nebo jižní Evropě, jasně to ukazuje třeba případ Řecka.

Při přípravách na vstup do Evropské unie byli politici nuceni dělat „domácí úkoly“. Tenkrát ale bylo snadnější reformy prosadit, protože veřejnost členství v Unii podporovala. Je otázkou, zda se objeví nějaká nová motivace. Jednou z možných pohnutek ke změnám je krize. Státy, které jí byly těžce zasaženy – například Island, Lotyšsko, Estonsko nebo Rumunsko – na ni musely reagovat. Země, kterých se nedotkla tak silně, to je třeba Polsko, Česko či Slovensko, neměly silnou motivaci něco výrazně měnit, takže v mnoha oblastech pokračovaly dál beze změn.

V Česku vzbudilo pozornost nedávné rozhodnutí vlády Donalda Tuska, že znárodní část prostředků v penzijních fondech. Jak hodnotíte tento krok?

Je to špatné rozhodnutí, úplně chybný nápad. Jedná se o kreativní účetnictví, jehož cílem je uměle snížit deficit státního rozpočtu a celkové zadlužení, aniž by došlo k potřebným fiskálním opatřením. Veřejné závazky pro budoucí generace ale stále zůstávají. Jediné, co se mění, je definice státního dluhu. Vláda využívá slabosti současné nekompletní definice veřejného dluhu. Zneužila toho nejen polská vláda, ale i maďarská nebo argentinská.

Mohla by proti takovému počínání zakročit Evropská unie? Když podobný krok přijalo Maďarsko, Komise to kritizovala…

Není možné nyní říci, jak bude reagovat Evropská komise, asi se ještě nějaká reakce dostaví. Nepřekvapilo by mě, kdyby byla kritická.

Neznamená tento krok významný obrat od liberální ekonomické politiky?

Ekonomická politika Polska nebyla ani předtím příliš liberální. A není to první takové rozhodnutí, je to spíš pokračování řady špatných rozhodnutí z minulosti. Zasahování do penzijního systému začalo už před třemi lety, když byly sníženy příspěvky do fondů. Měly to být veškeré změny, a navíc pouze dočasné.

Vidíte nějaké pozitivní případy zemí, které se úspěšně reformovaly?

Už mnoho let je pozitivním příkladem Estonsko. Ale třeba i Lotyšsko profituje ze změn, které muselo provést v reakci na krizi.

Čím to je, že se Estonsku podařilo provést úspěšné reformy?

To je otázka pro politology a historiky spíš než pro ekonoma. Patrně to bude tím, že ve společnosti panoval konsenzus o tom, co mají udělat, a prováděli reformy důsledně. Svou roli mohlo sehrát i štěstí – měli dobré a rozumné politiky, kteří se dívali dva kroky napřed, ne pouze na současnost. Také blízkost k Rusku a minulost v rámci Sovětského svazu asi hrály roli. Ale na druhou stranu vidíme i příklady zemí, které také byly součástí Sovětského svazu jako například Ukrajina, Moldávie nebo Gruzie, a přitom v reformách nejsou úspěšné.

Mluvil jste o tom, že pro některé země bylo motivací k provádění reforem vidina přijetí eura. Může perspektiva přijetí eura pomoci i dalším středoevropským zemím?

Možná ano, ale ne teď. Média šíří zprávy o problémech eurozóny, dokonce i o možném rozpadu. Věřím, že euro přežije a ukáže své výhody. Do té doby ale potřebujeme čas, aby veřejné mínění mohlo tyto aspekty reflektovat. V některých zemích byli politici k euru nakloněni z různých důvodů negativně. Ale věřím, že se to časem změní. Obzvláště, pokud začne růst počet zemí platících eurem. Novým fenoménem jsou také politické argumenty ve prospěch eura, někteří politici chtějí euro, proto, aby byli při jednáních, kterých se účastní pouze zástupci zemí platících eurem.

Jak dlouho může trvat, než se atmosféra změní?

Nevím. Možná rok, dva, tři… Záleží, jaká bude hospodářská situace.

Vyšlo na portále Euroskop

Marek Dąbrowski

Marek Dąbrowski je profesorem ekonomie. Spoluzakládal a do roku 2011 vedl Centrum pro sociální a ekonomický výzkum (CASE) ve Varšavě, instituci, jež byla v roce 2011/2012 oceněna jako 30. nejvlivnější neamerický think-tank. Pracoval i jako konzultant Světové banky a Rozvojového programu Spojených národů (UNDP).