Babylon: Evropský trh práce doplácí na jazykovou různorodost

Statistiky hovoří především v neprospěch mladé španělské generace, z mladých Španělů je bez práce každý druhý. Evropská unie přitom nijak neomezuje pohyb pracovních sil, takže dvacetiletí „hombres“ by mohli se stejným vzděláním pracovat za mnohem slušnější peníze pracovat v Německu (viz tabulka). A cena letenky z Madridu do Frankfurtu je už nějakých 20 eur. Proč tedy nevidíme exodus z Pyrenejského poloostrova na sever? Lze samozřejmě Španěly podezírat z nižšího pracovního nasazení a závislosti na siestě, teplém počasí a místním fotbalovém klubu, ale největší bariérou je zjevně řeč: takovému advokátovi, psychologovi nebo žurnalistovi jsou všechny jeho diplomy k ničemu, pokud neumí pořádně německy.

Náklady na odpracovanou hodinu v průmyslu (USD, 2011)

^{Zdroj: Bureau of Labor Statistics}

Jazyková bariéra z velké části vysvětluje také stále relativně chudé pohraničí naší republiky. Z Ústí do Drážďan a z Břeclavi do Vídně se dostanete za 50 minut autem, německy mluvící sousedé si ale v porovnání s českým pohraničím stále užívají čtyřnásobné platy a poloviční nezaměstnanost. Částečnou omluvou budiž fakt, že do loňského května byly pracovní trhy Německa a Rakouska víceméně uzavřené. Jenže ani po jejich otevření žádný úprk za pohádkovými penězi nenastal.

Ač se Evropská Unie snaží integrovat, seč může – vytváří fondy na podporu chudších regionů a kráčí k fiskální a transferové unii – bez geograficky pružného trhu práce se za jednotný ekonomický celek považovat nemůže. A taky nemůže přicházet s projekty, jako je jedna měna pro všechny, ať už jste z Finska nebo z Portugalska. Studie ukazují, že mezi úrokovými sazbami severu a jihu eurozóny by při zdravém nastavení měnové politiky měl být rozdíl až sedm procent. Kvůli „euru pro všechny“ ale musí Evropská centrální banka hledat kompromis, který škodí oběma evropským hemisférám.

Aj spík íngliš

Dlouhodobým lékem, myšleno během několika desetiletí, by mohlo být mnohem větší rozšíření angličtiny, která by byla vnímána na podobné úrovni jako národní jazyk. Pracovní příležitosti v angličtině by potom mohla vytvářet celá evropská ekonomika, ne pouze nadnárodní společnosti typu KPMG nebo Citibank v rámci top managementu. Celá myšlenka jednoho evropského jazyka na první pohled vypadá hodně přitažená za vlasy. Pokud se ale podíváme do Skandinávie, zjistíme, že tam jsou o pár generací před zbytkem Evropy a model, kdy přes 85 populace populace umí anglicky, uplatňují již relativně dlouho.

Podíl populace ovládající angličtinu (2006)

^{Zdroj: Eurobarometer Report 2006}

Pro srovnání nabízím typický příklad z úspěšně fungující (monolingvní) měnové zóny – Spojených států, pro který nemusím jít dál než do facebookovské databáze kamarádů: Nick pochází z Iowy na středozápadě USA, pro studium si vybral přes 1000 km vzdálenou školu v Pensylvánii a se svým diplomem hodlá zamířit téměř kamkoliv ve Spojených státech, kde mu nabídnou práci za slušné peníze, odpovídající jeho kvalifikaci. Nick rozhodně není výjimkou, statistiky tuto mobilitu Američanů jen potvrzují – každý rok se za prací do jiného státu přestěhuje 1,6 procenta Američanů. V Evropské unii jsme ochotni vzdát se domoviny pouze v 0,1 procenta případů ročně.

Trh práce v USA se tedy dokáže díky mobilitě občanů sám mnohem lépe vyrovnávat, lidé se stěhují do regionů, které zažívají boom (Severní Dakota, Montana), opouštějí regiony, kde není do čeho píchnout (Nevada, Arizona), a HDP může vesele růst. Eurozóna takovou výhodu nemá, a pakliže slabé státy nemají možnost oslabení měny, tak v Evropě nebude růst ekonomický výkon, nýbrž nezaměstnanost ve Středomoří a inflace v Germánii.