Tomáš Prouza: Český rybník a reálný svět

To, že podle ekonomické reality mělo být Řecko z eurozóny už rok venku, je každému jasné. Stejně jako to, že podle politické reality se na oltář záchrany Řecka obětuje naprosto cokoliv, včetně mnoha let ekonomického růstu celé Unie. Tím, jak se všichni snaží udržet Řecko nad vodou (a jak ukázaly poslední volby, dokonce i proti vůli poloviny řeckých voličů, což je zásadní problém, který bude jen narůstat), bohužel roste napětí i v dalších zemích.

Španělé už vybírají. A až po bankách budou chtít úspory Italové?

První na řadě bude zřejmě Španělsko. Všichni jen němě sledují dění okolo nedávno zestátněné čtvrté největší banky Bankia, do které stát nalije minimálně 19 miliard eur – to je mimochodem 44 procent českého státního rozpočtu! Vedle toho ruce natahují i španělské regiony: například Katalánsko už oznámilo, že bez dotací Madridu nebude schopno platit nejen své dluhy, ale ani běžné výdaje. Není se tedy co divit, že Španělé začínají přesouvat úspory ze země.

Otazníky se znovu objevují i nad Itálií. Mario Monti je sice vynikající premiér, jenže po volbách nebude nikdo ochoten (a bohužel zřejmě ani ne schopen) pokračovat v tolik potřebných reformách, které by Itálii dostaly mimo nebezpečí. A až začnou po Španělích své úspory vybírat i Italové, dostane se evropský bankovní systém do závažných problémů a na řadu přijdou další znárodňování.

Tříprocentní schodek je fetiš

Za téhle napjaté situace dělá Česko všechno pro to, aby na sebe připoutalo negativní pozornost. Příkladem mohou být zprávy z jednání Nečase s Barrosem. Zatímco každý jiný premiér by po podobném jednání mluvil o potížích s čerpáním, ale soustředil se na to, co už je připraveno za změny a jak vše dokázal s Evropskou komisí vyžehlit, my do celého (nervózního) světa vyhlašujeme, jak špatně na tom jsme a že by mohlo být ještě hůř.

Petr Nečas o (ne)čerpání peněz z Evropské unie
„Ta rizika jsou velká. Kdyby skutečně v tom nejhorším scénáři byly zastaveny všechny platby, tak by deficit veřejných financí v České republice mohl skokově narůst až k šesti procentům hrubého domácího produktu, což by totálním způsobem destruovalo konsolidační strategii vlády.“

Je sice pravda, že Čechy kvůli hobby této vlády sypat do soukolí Evropské unie písek v Bruselu nikdo nemiluje, ale totální odmítnutí všech plateb je velmi nepravděpodobné – a vyhrožování skokovým růstem rozpočtového schodku tedy zcela mimo mísu. Nejen kvůli tomu, že jde o zcela nereálný scénář, ale i kvůli tomu, že fetiš tříprocentního rozpočtového schodku v době, kdy je potřeba dělat vše pro podporu zamrzlého ekonomického růstu, už nikoho nevzrušuje. Jenže politicky se to samozřejmě hodí, a tak snaha o politické vymezení opět jednou zvítězila nad zodpovědnou péčí o český stát. Otázkou ale je, koho to vlastně dneska ještě překvapuje?

Možná jde také o to, že kvůli naší fascinaci českou kotlinou příliš nevnímáme svět okolo. Jinak bychom museli už dávno reagovat na to, co pochopila spousta jiných zemí – že bezhlavé škrty zemi ubližují a že pokud mají mít reformy smysl, musí podporovat růst celé ekonomiky a bohatství všech lidí, ne jen pár kamarádů a jejich IT či stavebních firem.